Každé společenství potřebuje tradice. Tradice se pak potřebuje projevovat nejen živým působením dovnitř společenství, ale také srozumitelnými „nálepkami“ navenek. Aby bylo všem zřejmé, kdo je kdo. Doba vyhroceného, nezřídka bojovného konfesního rozlišování je alespoň u nás pryč. A globalizace přeje spíše uniformitě než různorodosti. Je jiný čas. Co v tomto čase, navíc snaživě ekumenickém, s konfesními tradicemi, jakou po staletí bylo evangelické písmáctví? Je živou hodnotou evangelické církve, nebo má dnes cenu jen jako sentimentální ohlédnutí k předkům a prázdná nálepka navenek?
Aby bylo nad čím uvažovat, předkládáme texty vztahující se k velmi tradičnímu a osobitému sboru Východomoravského seniorátu Českobratrské církve evangelické, totiž v Javorníku nad Veličkou. Prvním je rozhovor s tamějším farářem a zároveň folkovým písničkářem Josefem Hurtou.
Rozhovor a průvodní text připravil Dalibor Tureček
Najít v tradici její hloubku – rozhovor s Josefem Hurtou
Jste písničkář, kytarista, folkový zpěvák. A jako farář jste přišel do tradičního tolerančního reformovaného sboru s bohatou i živou folklórní a především písmáckou kulturou. Jak jste vnímal rozdíl mezi těmito dvěma velmi odlišnými „kulturními světy“? A pozorujete něco z této odlišnosti i ve své práci faráře?
Kulturní rozdíl tu opravdu je. Já jsem přišel z Valašska, a tam je lidová kultura už skutečně jen záležitost folklórních kroužků, kdežto tady, v Javorníku, je ještě velmi živá i v jednotlivých rodinách. Lidé si ještě spontánně zazpívají nejen při veřejných vystoupeních, ale i doma ve volné chvíli nebo při oslavách a rodinných nebo obecních setkáních. Žánrově i stylově je to něco jiného než současná umělá tvorba. Takže ani jako farář tady příliš neprorazím třeba s nějakým jazzem. Moderní hudební prvky nebo menšinové žánry tady prostě nemají velkou odezvu. Ale to, co tu je tradiční – tedy folklór – tak to je naopak živé. A je dobré a z pohledu „většinové moderní kultury“ i zvláštní, že to dnes v nové vlně zájmu znovu ožívá právě v mladé generaci.
Je tu podle vás živá jen folklórní tradice, nebo i tradice reformovaného písmáctví? Alespoň v odborných publikacích je ještě pro podstatnou část dvacátého století dokumentováno, že lidé v javornickém sboru pravidelně konali domácí pobožnosti, i několikrát denně zpívali při shromážděních rodiny ze starých kancionálů nebo četli z postil a vzácných tisků bible, které se dědily z generace na generaci.
Tahle pověst se skutečně s Javorníkem evangelickém prostředí jaksi veze. A musím říct, že když občas navštívím někoho z té nejstarší generace, vidím, že stará písmácká kultura je doteď funkční. Člověk přijde k někomu na návštěvu a tetinka opravdu má u postele ony tři zmíněné knihy – Bibli, kancionál a postilu. A když už třeba nemůže v neděli do kostela, tak z nich alespoň čte. Ale mám pocit, že je to skutečně už jen záležitost těch nejstarších lidí. Pomalu mizí i rodinné rituály s náboženským obsahem, třeba modlitba v rodinách před jídlem nebo domácí pobožnosti. Možná, že to někde dělají a nevím o tom, ale spíš si myslím, že už to mizí. I když na druhou stranu se u nás se moc neujímají aktivity, které naopak jinde zabírají, jako třeba zvyk sednout si po bohoslužbách ke kafi a povídat. Tady lidi prostě přijdou do kostela a zase jdou pryč domů, protože vzájemného kontaktu mají dost přes týden. A změny sem pronikají pomaleji, než do jiných sborů. Tak třeba dodnes vycházíme z klasické, tradiční podoby konfirmace, kdy jsou jasně dané otázky a jasně dané odpovědi. I v tom jsem jakousi změnu udělal a otázky trochu zredukoval. Děcka se už neučí třeba sto padesát otázek a také nekladu takový důraz jenom na katechetickou složku konfirmace. Mně jde spíš o to, děcka nějak provázet životem, něco společně zažít, vytvářet určité vztahy, i vztah ke sboru, a to se nedělá jenom výukou.
Projevuje se nějak písmácká tradice třeba v biblických hodinách? Možná důkladnější znalostí Písma, než o jaké se dá mluvit v jiných sborech?
Písmo tady lidi skutečně velmi dobře znají, a znovu zejména starší generace, o které mluvím, ta má tuhle vlastnost v sobě. A biblické hodiny jsou i u nás víceméně seniorská záležitost. Nechci to nějak shazovat, ale je to takový klub důchodců. U mladší generace ale už písmácká zběhlost chybí – alespoň v porovnání s jejich prarodiči. Když pracuji s konfirmandy, tak se nedá při přípravě dopředu příliš počítat s tím, že se Bible v rodině pravidelně čte. Ale nedá se to zase říct obecně. Jistě jsou rodiny, kde ještě předávání tradice z generace na generaci funguje. Když jsem třeba na začátku školního roku přišel do náboženství, představoval jsem Bibli, ukazoval různé výtisky – hebrejskou, řeckou i starou Kralickou, která byla psaná ještě švabachem – a říkal jsem dětem „Tak, zkuste tady ta řecká písmenka přečíst“. Samozřejmě nemohli, ani hebrejskou ne. Tak jsem jim dal švabachem psanou Kralickou a čekal totéž. Ale nějaké děvče ze třetí třídy říká „Jo, to my doma čteme“ a začalo plynně číst: „I Hospodin řekl“… Celkově ale platí, že lidé z venku si náš sbor trochu idealizují. A možná i někteří tady v Javorníku. Představa, že sbor dodneška žije jen ze slavné toleranční a reformované minulosti, není přesná.
Takže dnešní „globalizovaná“ kultura se protlačuje i do Javorníka. Nesouvisí s tím i vaše řádky do Českého bratra, které vzbudily neporozumění a polemiku, že by totiž byl potřeba evangelický bulvár?
To byla samozřejmě provokace a nadsázka. A k tomu dvojznačná. Jednak jsem chtěl vzbudit polemiku a naznačit, že bychom možná opravu mohli uvažovat i tímto směrem. Na druhou stranu, tak skrytě, to byla i kritika pokleslé kultury mezi lidmi z našich sborů. Vím o lidech i v našem sboru, kteří spíše než tradiční Knihy čtou takové ty pokleslé věci. A není potřeba jen to odsuzovat, ale pracovat s tím. My třeba pořádáme jednou za měsíc rodinné bohoslužby, které přizpůsobuji prožívání dětí a také tomu, co na ně dnes působí z médií. Možná je někdy vedu až takovým estrádním stylem, zařazujeme moderní písně s kytarou i s nějakými dalšími nástroji, používám třeba nějaké obrázky nebo scénky. A je zajímavé, že na tyhle bohoslužby začíná chodit víc lidí – a to i dospělých –, než na bohoslužby „klasické“. Estrádní styl, který lidé znají z televize nebo ze sekulárního světa vůbec, je něčím, čemu rozumějí, a pokud se nevytratí evangelium a není toho také příliš, tak je to určitý komunikační způsob, jak lidem předat něco, co už by třeba nepřijali tradiční formou. Ale v i tom se snažím zachovat důstojnost a nenechávám z toho dělat vysloveně tyátr.
Vlivu moderních médií je dneska těžké se vyhýbat – jsou dost agresivní. A v Javorníku zůstává aspoň zřetelná stopa písmácké tradice. Někde už ani to ne. Není to spoluurčeno i venkovským charakterem sboru, kde je jen těžko představitelné přestupové hnutí nebo nezakotvené hledání kdejaké spirituality, jak to může být ve velkých městech?
Tady ta zakotvenost je, ale pozoruji, že už i naše – dříve jednolitá – obec se životním stylem dost polarizuje. Sekularizace tady ještě neproniká tak výrazně jako jinde, ale přeci jenom některé rodiny nebo rody zasahuje víc a ty potom už od toho sboru moc neočekávají. A pak je tady zdravé jádro, kde je naopak ještě dost výrazně vidět vliv bohoslužeb a výchovy v rodinách. Celá dědina se ještě sejde a shodne při obřadních příležitostech. Ale život sboru je jiná věc. U okrajových členů se náboženský život zachycuje jenom na oněch bodech svátostných, obřadních. Přijdou do kostela s celou parádou, se širokou rodinou, když je křest, konfirmace, svatba, pohřeb. Zatímco sborový život pulsuje v běžném životě v týdnu. Máme tu nějaké kroužky pro děti, setkávání mládeže i střední generace, která je ale hodně vytížená v práci, ale přesto se občas schází. To je příležitost pro všecky a ne jen pro nějaké vysloveně zanícené lidi.
Projevuje se nějak zvláštnost „helvítské“ tradice? Javornický reformovaný sbor byl přece v minulosti poněkud izolovaný, obklopený nejen katolíky, ale i luterány v ostatních dědinách Horňácka.
Pokud se to nějak projevuje, tak asi ve vztahu k liturgii. Ta reformační je přece jenom jednodušší, prostší a nějaká květnatá liturgie tady moc nezabírá. Nakonec i vztah ke kancionálům je dost rozdílný. Neřekl bych, že to je dané generačně, spíš konkrétní rodinou, zdali se to v ní nějak předává, nebo ne. Jsou rodiny, kde kancionál už úplně přestal mít váhu, a naopak jsou rodiny – a myslím si, že těch je zatím převaha – kde jsou na rodinný kancionál opravdu hrdí, váží si písní, které tam jsou, a někdy raději dávají přednost kancionálu před současnými zpěvníky. Ale zároveň se daří udržovat i v této věci pestrost. Lidé tady přijali bez problému i Dodatek evangelického zpěvníku a možná, že tradiční, švabachem tištěný kancionál a Dodatek berou víc než to, co bylo mezi tím. Často přemýšlím nad tím, jak dnešní mladé vést, aby si vážili toho, co tu bylo. Tradice, kancionálu, písmáctví. Ale zároveň aby to na ně nedýchalo starobou, něčím, co je třeba už opustit, protože to je zastaralé. Zatím moc nevím, jak na to, aby v tradici našli tu hloubku, to, co je tam skutečně nosné. A třeba bratrské písně jsou přece i svou jadrnou češtinou dost hluboké. Rozhodně by nebylo moudré je nějak zbrkle opouštět.