rozhovor s Dr. Janem Paynem (dokončení)
Dá se tedy říci, že euthanasie je případ vždy znova jedinečného, konkrétního dilematu – jinými slovy „sluší-li se poskytovat euthanasii čili nic“ má vlastně zůstat bez odpovědi?
Občas za mnou přijdou novináři a ptají se: „Jste pro euthanasii, nebo proti?“ No ani jedno, samozřejmě. Já jim odpovídám: „Já nefandím ani Spartě, ani Slavii.“ Odmítám se zakopat do nějakého zákopu a bojovat proti těm druhým. To je prostě na úkor pravdy.
Ta pravda je, což je zajímavé, v každé této konkrétní situaci vlastně strašně konkrétní. Takto konkrétní ovšem není každá situace života, ale jen ta, která je, obecně vzato, vymezená konfliktem dvou stejně platných norem či morálních pravidel. To je něco svým způsobem převratného. Mnozí takový rozpor odmítají. Například Kant zcela metafyzicky tvrdil, že takový střet principů je vyloučen. Avšak naše zkušenost nás poučuje, že k takovým případům dochází. Hodně si jich všímal například známý „rouhač“ ve filosofii Jean Paul Sartre a my je teď nacházíme v medicíně na různých dalších úrovních. Lékařská etika jim přiřadila termín „dilema“ a každé takové dilema vyžaduje zcela jedinečné rozhodnutí, rozhodnutí v pravdě.
Je známo, že se euthanasie rozděluje na aktivní a pasivní. Pasivní se pokládá za přípustnou, kdežto proti aktivnímu ukončení života pacienta se mnozí bouří. Může takto zobecněné dělení pomoci při hledání přiměřené odpovědi?
Tady je jedna potíž. V medicíně je spousta případů, kdy se nedá přesně určit, jestli by ukončení života bylo aktivní či pasivní a jestli je tudíž takový zákrok přípustný. Uvedu příklad. U některých srdečních poruch je třeba implantovat kardiostimulátor k udržení pravidelného tepu. Tím se však dále zatěžuje již tak nemocné srdce, a to srdce může začít selhávat. Jedním z velmi negativních důsledků takové poruchy pak je, že pacient se začne dusit. Dušení lze ovšem pokládat ze jeden z nejhorších pocitů, asi horší než kterákoliv bolest. Do jisté míry se tento stav dá zmírnit, avšak to srdce, aby vyhovělo požadavkům „hodinek“, přece dál slábne a bludný kruh se uzavírá.
A teď si představme, že ten pacient je inteligentní člověk, a poněvadž chápe, co je příčinou jeho trápení, obrátí se na lékaře: „Pane doktore, prosím vás, vypněte ten strojek „A my mu řekneme: „No dobře, ale to bude znamenat váš konec.“ A ten pacient dál trvá na svém: „Já vím, ale takhle se už dál žít nedá. Je to hrůza.“ Připomínám, že vypnout kardiostimulátor je poměrně snadné: udělá se to díky elektromagnetickému poli a žádná operace již není třeba.
A teď otázka: šlo by za těchto okolností o to, že pasivně ponecháme pacienta zemřít přirozenou smrtí či o aktivní zabití? Vtip je v tom, že pro můj argument je celkem lhostejné, ke kterému výkladu se kdo přikloní. Vždycky totiž najdu další příklady, kterých je v medicíně nesčetně a které nás podobně nechají na holičkách: opět budou přesně na hranici.
Takže se vracíme k tomu, co jsem říkal: je to otázka, která nemá obecnou odpověď.
Není tedy lepší prostě uzavřít, že euthanasie je špatná, nikdy ji nepřipustíme a budeme proti ní na všech frontách bojovat? Leckdo to takto zjednodušeně ve jménu určité ideologie řeší.
Můžeme v naší společnosti rozhodnout, že se nebude intravenózně píchat kalium chloratum v dávce, která zabíjí. Je jistě řada důvodů proti a odmítněme to. Ale je tady obrovská škála případů, s nimiž se setkávají na jednotkách intenzivní péče, kdy se musí rozhodnout, zda nezapínat či vypínat přístroje. Samotní anestesiologové na tyto otázky narážejí a obracejí se na nás etiky s prosbou, abychom se jejich diskusí účastnili.
A co se problému samotného týče, je vlastně lhostejné, která podoba ukončení života se zvolí. Klidně dejme do závorky to, co nyní uzákonili v Holandsku. Asi je pro nás něco takového z různých důvodů neúnosné. Avšak i když tuto formu ukončení života odmítneme, závažnosti otázky jsme tím vůbec neunikli. To bych chtěl podtrhnout. Boj, který někteří vedou proti „holandské“ kauze je vlastně jen projevem nedostatku odvahy či ochoty dělat závažná rozhodnutí a nést jejich důsledky: místo dilemat si uděláme škatulky a do nich naskládáme živý život.
Není tedy tím nejdůležitějším momentem vlastně zjistit, jestli si pacient ukončení života opravdu přeje?
Přesně tak. Avšak potíž je v tom, že právě na to nemá medicína žádné instrumentárium. Když u pacienta neznáme hladinu cukru, pošleme vzorky jeho krve a moči do laboratoře a příští ráno máme výsledky. Ovšem když chceme zjistit, co si pacient přeje, na to žádnou laboratoř nemáme. Jsme odkázáni na jakýsi zvláštní druh porozumění – je po mém soudu odlišné od jiných druhů rozumění – a to je porozumění intencím toho druhého. To platí v soudnictví a hned dvakrát: každý soudce se musí ptát na vůli zákonodárce a ovšem i na úmysly či záměry pachatele. Cosi podobného pak dělá i lékař.
Prastarý obor zabývající se takovým porozuměním se jmenuje hermeneutika – a ukazuje se, že hermeneutickou povahu má i medicína; medicína tudíž není jen přírodní věda. Všechny tyto a mnohé další okolnosti se objevují hlavně díky tomu, že autonomii nemocného je třeba ctít za všech okolností.
Kdysi se snad dalo moderní lékařství za čistě přírodní vědu pokládat, avšak to už neplatí. Pro řešení euthanasie a řady dalších dilemat bychom tudíž potřebovali daleko více znalostí z oblasti hermeneutiky. Teologie ji zná z exegese čili výkladu biblických textů a některé její postřehy inspirovaly moderní filosofickou hermeneutiku k zajímavým závěrům. Medicína se zde může lecčemu přiučit.
Co to v tomto kontextu znamená porozumět?
Rozumění není nějaké vcítění. Nejde jen o to se dovtípit. Jde o to, rozumět tomu, co vůbec není nasnadě, co bývá velmi, velmi skryté – často si možná dotyčný pacient svou intenci ani plně neuvědomuje.
U každého člověka jde vposledu o určitou hodnotu či hodnoty hierarchicky uspořádané. Jejich pořadí nelze snadno zaměnit; asi k tomu dochází jen v mezních situacích, jak je popisuje Karl Jaspers. A rozumět tomu, jakou hodnotu vlastně ten pacient sleduje, se mi zdá nejdůležitější a také nejtěžší.
O jaké hodnoty podle tebe v souvislosti s euthanasií jde?
Tváří v tvář euthanasii se vyjevují tři hodnoty, které mohou být různě uspořádány. Jednou z těch hodnot je život. Za každou cenu prodlužovat život. Ale ten, kdo žádá o euthanazii, není na tom tak, že by chtěl život za každou cenu prodlužovat. A zde se nabízejí dvě jiné hodnoty než prodlužovat život. Vezmemeli to z druhé strany, je pro někoho tím nejhorším smrt. Avšak nikoliv pro každého. Jsou lidé, kteří se více bojí něčeho jiného. Jednou z takových negativních hodnot je utrpení. Bolest. I když máme sami jiný „žebříček“ a jsme přesvědčeni, že strádání je třeba nést, musíme počítat s tím, že pro někoho je utrpení horší než smrt. Pro takového člověka je hlavní požitek, slast, štěstí a když o to přijde, leckdy spáchá i sebevraždu.
Takovou negativní hodnotou může být i určitá podoba zotročení. „To raději smrt než takové pokoření ze ztráty svobody.“ Svoboda je leckdy cennější než život – třeba i v blahobytu.
Taková je stoická filosofie. Stoik praví, že když je místnost zakouřená, je třeba odejít – případně, že je lepší zemřít vstoje, než žít na kolenou. Základní devíza stoického myšlení je svoboda. Koneckonců, slovo autonomie vymysleli stoikové.
Já si troufám tvrdit, že křesťanství je výrazně ovlivněno stoickým myšlením – ale, že k němu přidalo něco nesmírně důležitého, co samotným stoikům trochu unikalo. Z křesťanského hlediska není možná svoboda moje bez svobody těch ostatních: jestliže obětuji život svobodě, obětuji ho svobodě vůbec. Svobodě všech. Já přijdu o život, ale svoboda je posílena. Když Hus obětuje svůj život, je to pro pravdu, která má velmi blízko ke svobodě. A takových případů najdeme nesčetně.
A náš problém je, jakou hodnotu sleduje člověk, který chce ukončit život? Proč to dělá? Protože se bojí utrpení, nebo protože se bojí nějaké formy zotročení? Proti myšlence oběti vlastního života pro svobodu lze z etického hlediska sotva co namítnout. Musíme ovšem ctít i to, chce-li se někdo vzdát života proto, že se bojí nějaké strasti, byť bychom se k tomu my sami nepřikláněli. Koneckonců to odmítají již primitivní kultury tím, že vytvářejí různé rituály k překonání bolesti. Náš problém prostě je, že při euthanasii tváří v tvář hodnotě smrti strašně těžko určíme, jaká je skutečná intence dotyčného žadatele.
Otázky kladl a za odpovědi děkuje Tomáš Trusina