Nedávno se mi dostala do rukou kniha o terapii pevným objetím (TPO). Tato terapeutická metoda vychází z tzv. holding therapy, kterou propagovala Martha Welchová a v českém prostředí ji převzala Jiřina Prekopová. Českým čtenářům je k dispozici např. její kniha Pevné objetí. Cesta k vnitřní svobodě (Portál, Praha, 2013). TPO je nedávným objevem a potvrzuje fakt, že tělesnost je organickou součástí života. Zmiňuji tento terapeutický přístup v souvislosti se současným stavem sociální interakce, která prochází proměnou. Je totiž ochuzena o dotyky, objímání a jiné projevy fyzické blízkosti. Děje se tak z bezpečnostních důvodů. Aktuálně se nás všech dotýká vědomí všudypřítomného viru covid-19. Mimo své základní funkce působit nemoci s sebou přináší ještě i poselství. Poselství o životě a smrti. Nemoc paradoxně odhaluje podstatu života: Jednak se syrovostí sobě vlastní ukazuje, že smrt k životu patří, jednak podněcuje k reflexi a někdy je i pomocí k znovunalezení smyslu života. Vede k přehodnocení hodnot a třeba i ke vzkříšení toho, co bylo zdánlivě mrtvé. Pisatel Lukášova evangelia zmiňuje příběh o vzkříšení syna naimské vdovy (Lk 7,11–17), jehož starozákonním protějškem může být příběh o Elíšovi, který svou fyzickou blízkostí byl s to vzkřísit mrtvé dítě (2Kr 4,32). Nemoc se v tomto případě stala příležitostí k setkání se zdrojem života. Zejména evangelista Jan vypovídá o uzdravující síle setkání člověka s Ježíšem jako s někým, kdo je zdrojem života (J 3,36; J 4,14). Existují případy lidí, kteří v nemoci znovu nalezli chuť k životu. V důsledku prožité blízkosti někoho nebo něčeho oživujícího se jejich život resuscitoval. V prožitku nemoci je možné se vztahovat sám k sobě a odkrývat nové možnosti života. Dynamiku života může ovšem nemoc také ukončit, vztah ke zdroji života přestane fungovat a ke slovu přichází smrt. V knize Kazatel je tento moment poeticky vyjádřen obrazem stříbrného provazu, zlaté mísy nebo džbánu: „Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12,6–7). V napětí mezi životem a smrtí může nemoc podněcovat k větší pozornosti a vnímavosti vztahu k sobě i k druhým. Může usmiřovat polarity a vést k uvědomění, že smrt není strašidlo nebo slovy Jiřiny Šiklové „nepojmenovaná hrůza“. Smrt je součástí života.
Životodárná síla interpersonální vztahovosti
Opakem života není smrt, stejně tak jako opakem smrti není život. Život a smrt jsou dvěma stranami skutečnosti, kterou všichni, ač rozdílně, prožíváme. Ukazuje se, že skutečnost je jedna jediná, alespoň pro živočišný rod homo sapiens obývající planetu Zemi. To, že skutečnost je jedna jediná, je velké plus pro lidstvo. Všichni jsme v ní bez ohledu na sociální postavení, pohlaví, stav konta, sexuální preferenci a jiná specifika týmž živočišným druhem. Rozdíly ve vztahu ke smrti a životu nehrají roli. Od ostatních druhů nás odlišuje schopnost sebereflexe a vztahovosti, přičemž tato vztahovost je prodloužena až k Bohu, respektive k něčemu, co člověka přesahuje. Toto „Něco“ či „neznámé“ člověka svým způsobem inspiruje, posiluje, oduševňuje. Dodává patřičný entuziasmus. Nakonec slovo entuziasmus je odvozeno od řeckého entheos – bohem nadšený. Specifikem člověka je právě ona schopnost nadchnout se, zažívat stav, v němž se člověka zmocňuje Bůh. Příklady takového zmocnění nacházíme v Bibli. Jsou to právě ony momenty, kdy se Ježíš dotýká nemocných, bezmocných, ztracených, vyčleněných… Samy zástupy se k němu hrnou, aby se mohly dotknout alespoň cípu jeho roucha v naději na uzdravení (srov. Lk 6,19). Ježíš uzdravuje tu dotekem, tu slovem, někdy obojím způsobem a přitom naráží na farizeje a zákoníky, kteří jeho entuziasmus napadají. Nechápou, že disproporci mezi čistým a nečistým přemosťuje láska. Ne nadarmo Ježíš vyzdvihuje dvojpřikázání lásky jako zákon nejvyšší. Není to jednoduchá rovnice: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Co to znamená? Co předchází? Bližní nebo já? Obdobně by se dalo mudrovat nad tím, je-li smrt opakem života či nikoli. Zdali duše sídlí v těle, nebo tělo v duši. S láskou to není jednoduché… Je pravdou, že fenomén lásky se proměňuje, nakonec život sám je dynamický a reciproční. Léčivý potenciál lásky dokazují lékaři, psychologové, etologové. Je dokázáno, že lidé, kterým se nedostává lásky, nejsou schopni navazovat vztahy a jejich náchylnost k chronickým chorobám je vyšší. Jsou to lidé, kteří ve svém životě nerozpoznávají sebe coby obraz boží. Nemají lásku k sobě a proto je pro ně obtížné milovat své bližní. Platí-li tvrzení, že člověk je obrazem Božím, pak má lidstvo velkou šanci na přežití. Díky své stvořenosti je člověk nadán schopností vztahovat se ke svému Stvořiteli. Díky své stvořenosti má možnost naplňovat potenciál lásky, která je kreativní. Díky své stvořenosti může rozpoznat zdroj života, kterým je kreativní Láska. O této lásce nás zpravují nejenom biblické zprávy, ale i nekonečná řada uměleckých a vědeckých výdobytků lidstva, dokládajících životodárnou sílu interpersonální vztahovosti, ale i přesahy za horizont hmatatelného, dosažitelného prostřednictvím lidské smyslovosti.
Proč o tom píšu?
Koronavirus nám dává lekci a příležitost k revizi lásky a naší vztahovosti.
Vztahovost je jedním ze specifik lidského rodu a s ní je spojen i fenomén dotyků. V živočišné říši má dotyk funkci nástroje k poznávání světa, je nezbytný pro poznávání druhého a je předpokladem růstu. Dotýkání je součástí tělesnosti coby média k vnímání vlastních pocitů. A právě hmat jako jeden ze základních smyslů je aktuálně v ohrožení. Není mu přáno, a přitom má svoji nezanedbatelnou sociální funkci. Při kontaktu lidské kůži s jinou lidskou kůží dochází v organismu k neurochemickým změnám a ty pak vyvolávají pocit bezpečí a spokojenosti (viz také článek Petr Třešňák, Kouzlo dotyků, Respekt, 8, 2021, s. 41). Jsou známy hrůzné experimenty, kdy novorozencům bylo odpíráno zažívat dotyk. Příkladem buď např. experiment, který provedl císař Friedrich II. ve 13. století. Kojencům byla sice dodávána potrava a základní hygiena, byl jim však odepřen jakýkoli projev náklonnosti ve formě láskyplných doteků, hlazení, obejmutí… V důsledku dotykového hladovění děti buď umíraly, nebo byly fyzicky i mentálně opožděné, deprivované; následky dotykového hladovění se projevily i tím, že jako dospělé nebyly schopné navazovat vztahy, končily ve vězení, na ulici, v psychiatrických léčebnách. Síla, význam a moc chybějícího dotyku se sice ve všech případech neprojevila smrtí, ale následky dotykové deprivace byly děsivé.
V současné pandemické době se hmat stal prostředkem „nečistým“ a život téměř ohrožujícím. A přitom je zřejmé, že bez vědomého prožívání tělesnosti by bylo naše lidství necelé, frustrované, živořící. Jenom zdánlivě se tělesnost vytratila z našeho provozního života, ze sociálních vtahů. Vědomé potřásání rukou, obejmutí, letmé doteky tváří, poklepání na rameno, všechny ty projevy blízkosti vystřídalo všudypřítomné dodržování odstupů, distanc, strach z nakažení. Křehkost a esence lidství se díky všudypřítomnosti viru stala o hodně transparentnější.
Nemusíme ovšem rezignovat na dotyky, abychom dostáli tomu, co tvoří esenci lidství, a sice vztahovosti. Dotýkat se lze i slovy. Vždyť slovo je kolikrát mocnější než fyzický projev. Slovo je nástrojem komunikace obdobně jako dotek, slovem lze pohladit i ublížit. Své o tom ví starozákonní pisatel (Přísloví 15,4; 28), a co teprve pisatel listu Židům? (Ž 4,12)?
I v době sociální distance máme k dispozici prostředky, nástroje, jak projevit blízkost, sounáležitost, lásku. Jak pěstovat vztahovost, bez níž to v životě nejde, bez níž se životní kruh uzavírá a ke slovu přichází Smrt. Komplexitu života určují procesy boje i spolupráce. Vědecké studie z řad biologů, filozofů a dalších myslitelů dokládají, že spolupráce má v příběhu života s velkým Ž primát. Chemik John Hands v knize Cosmo Sapiens. Die Naturgeschichte des Menschen von der Entstehung des Universums bis heute s odkazem na Juliana Huxleyho uvádí, že lidstvo se vyvíjí ke stále vyšší komplexitě a je součástí progresivního psychosociálně evolučního procesu nazvaného humanizace (s. 755–6). Nabízí se v této souvislosti podobnost s uvažováním teologa Pierra Teilharda de Chardina. Chardin rozvíjel teorii o vesmírné evoluci a o směřování vývoje lidstva do konečného bodu Omega. Podobný optimismus sdílí autoritativní texty Bahá’í víry, jejichž ústředním principem je teze o evolučních stupních lidstva a o postupném zjevování Boží vůle v závislosti na mentální zralosti lidstva (viz např. Abdu’l Bahá, Odpovědi na některé otázky). Řada myslitelů, mezi jinými Konrad Lorenz věří, že člověk představuje vývojový stupeň na cestě k opravdu humánní bytosti (Odumírání lidskosti, str. 183). Nelze prý předpovědět, zda homo sapiens zanikne či přežije; máme však povinnost o jeho přežití bojovat. (s. 186).
I když současné sociální distancování nekoresponduje s vědeckými studiemi potvrzujícími prospěšnost hmatových vjemů, je jistě na místě dodržovat patřičný odstup, nosit roušky, mýt si ruce a pokusit se o jiný druh blízkosti, který (snad) stejně dobře poslouží jako prevence proti stresu a posílí imunitu. Čistota rukou a správně nasazená rouška nebo respirátor ne vždy odpovídají čistotě srdce a jeho projevů. Připomeňme si na tomto místě Ježíšovu promluvu o tom, co je a co není čisté. Když byl dle Matoušova evangelia konfrontován s farizei a zákoníky, kteří láteřili nad tím, že si jeho učedníci před jídlem neomývají ruce, odpověděl Ježíš otázkou a dodal, že nikoli to, co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale naopak to, co z úst vychází a jde ze srdce, to člověka znesvěcuje – znečišťuje, činí ho pošpiněným: „špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, loupeže, křivá svědectví, urážky…“ (Mt 15,1–20). Jsou to všechny ty momenty, v nichž je na druhém pácháno násilí fyzické nebo slovní. Všichni známe malá, menší, ale i velká příkoří, buď jako přímí aktéři nebo pozorovatelé. Příběhy násilí se opakují.
Koronavirus nám dává lekci, odhaluje podstatu života, kterou je láska a s ní spojená vzájemnost. Její procesy probíhají na všech úrovních života. Reciproční procesy probíhají v těle, stejně tak si nelze bez určité míry vztahování k protějšku představit sociální život. Už na buněčné úrovni dochází k recipročním procesům, mozek funguje synapticky. Celé tělo je protkáno sítí vztahů a chemických procesů. Koronavirová karanténa nám připomněla sílu a nutnost dotyků. Jsme propojeni a není jedno, co udělá nebo neudělá jeden článek v síti vztahů. Jsme na sobě závislí.