Akademický senát Evangelické theologické fakulty zvolil dne 4. 6.1996 novým děkanem prof. ThDr Petra Pokorného, DrSc (většinou 7 hlasů z 9, 2 se zdrželi). Ve srovnání se vzrušenou atmosférou parlamentních voleb proběhly tyto volby celkem klidně.
Po dvojím funkčním období dosavadního děkana, prof. ing. ThDr Jakuba S. Trojana, zákon vyžadoval volbu nového děkana, a to z řad profesorů a docentů, zaměstnaných na fakultě. Na 21. 5. 96 AS ETF svolal otevřené fakultní shromáždění. Poté co odstupující děkan charakterizoval děkanský úřad, byli profesoři a docenti požádáni, aby se vyslovili ke své kandidatuře a stručně popsali úkoly a perspektivy ETF. Všichni tak učinili buď osobně nebo písemným či osobním vzkazem. Budiž tu zaznamenáno jako zvláštní okolnost, že fakultní shromáždění nevyužilo prostor pro dotazy: žádného profesora ani docenta se nikdo na nic jiného nezeptal – a to ani po jednotlivých vystoupeních, ani před koncem shromáždění. (My se ovšem domníváme, že některé názory za diskusi stály, a pokusíme se je zreprodukovat v některém z příštích čísel Protestanta.)
Kandidaturu výslovně neodmítli pouze prof. Filipi a nepřítomný prof. Pokorný (na studijním pobytu v Německu). Ten poslal shromáždění svůj volební program, který byl na místě přečten. Prof. Filipi pak oznámil dne 4. 6. 96 akademickému senátu, že se vzdává kandidatury.
Na volební programy se nemá zapomínat: ať už při volbách parlamentních nebo děkanských. Proto jsme se rozhodli dopis prof. Pokorného, zveřejněný v akademické obci ETF, otisknout také v našem listě. Věříme, že tento dokument si zaslouží pozornost většiny našich čtenářů, zvláště pak uchazečů o studium bohosloví v příštích letech.
(jad)
Milá akademická obci,
mám-li se vyjádřit jako možný kandidát na úřad děkana, chci předem upozornit, že to činím jen s velkými rozpaky. Jistě tu hraje roli skutečnost, že jsem ve věku, kdy zbývající tvořivá léta lze spočítat na prstech a tři roky děkanování je dlouhý a náročný čas. Nic nemluví pro to, že bych byl v této roli nezastupitelný, a že by na mně byla řada. Myslím v této souvislosti především na našeho znamenitého kolegu Ladislava Hejdánka, pod nímž jako děkanem bych velice rád sloužil. Nejsem nejstarší z těch starších, nejsem nejdéle zaměstnancem fakulty, snad jen mé profesionální spojení s fakultou je starého data: disertaci jsem podal roku 1959 a habilitaci roku 1962. Ale to spíš může svědčit o jistém opotřebení, než aby to bylo třeba pokládat za kvalifikaci k děkanskému úřadu.
Tyto skutečnosti hrají však jen roli podružnou. Hlasy, které říkají „nikomu se do toho nechce“, pokládám málem za rouhání, které jen neobratně zakrývá rozpaky. Přes všechny meze, které děkanský úřad klade profesionální kariéře, pokládám jej, zejména u nás a dnes, za velmi významný, za čest, která předpokládá důvěru kolegů a při vší námaze je velkou šancí. Čeští evangelíci po císařském patentu pronikali do měst a dychtili po vzdělání, kterým kompenzovali své menšinové postavení. Vznikem evangelické bohoslovecké fakulty v roce 1919 nabyly viditelný výraz jejich ambice, které způsobily, že význam evangelíků byl a je o trochu vyšší, než to odpovídalo a odpovídá jejich počtu. Děkan fakulty byl i v dobách, kdy tato funkce pravidelně rotovala, protějškem představitelů protestantských církví a intelektuálním reprezentantem dědictví reformace. Mělo to i stinnou stránku, kterou byl protestantský intelektualismus bránící pevnějšímu zakotvení evangelíků v lidových vrstvách. Dnes po době otřesů a zkoušek roste však ekumenické vědomí natolik, že nemusíme usilovat o to, abychom své katolické bratry a sestry z postavení lidové církve vytlačili, a teologickou odpovědnost můžeme rozvíjet s dobrým vědomím, že tím v české ekuméně rozvíjíme své specifické charisma. Náš dosavadní děkan tuto funkci naší fakulty vytušil, formuloval a rozvinul. Dovedl udržet pozornost našeho bádání u vlastní věci teologie, ale současně otevřít fakultu mladým křesťanům všech konfesí i hledajícím nekřesťanům. Vytvořilo se tak akademické společenství, které může ovlivnit duchovní atmosféru naší země. Myslím, že jsme jediná teologická fakulta, které se to zdařilo, a pokládám to za ještě historičtější zásluhu Jakuba Trojana, nežli to, že máme novou budovu. I když je mi jasné, že ani tu bychom bez něho neměli.
Děkanská funkce je tedy významná a zdráhám-li se, není to proto, že bych dával přednost věcem důležitějším, ale proto, že jsem si vědom její závažnosti. Jsem typický člověk druhého sledu. Když mi před velikonocemi udělovali Humboldtovu cenu, četli, že je to za mé životní dílo, zejména za inspirující německou studii o řeckých příslovích v Novém zákoně. Vidíte, že se to nedá srovnat s kalibry typu Přelom v protestantské teologii, kterými otřásal bohosloveckou frontou náš vzácný učitel a děkan z dob mého studia. Mám-li nějakou silnou stránku, potom je to vědomí vlastních mezí. Systematickou teologií jsem samozřejmě zaujat a rád bych na její pole ke stáří znovu pronikal, ale zázemím mi zůstává biblistika a klasická filologie jako spolehlivé řemeslo.
S tím souvisí i skutečnost, že jsem se vyhýbal závažným aktivitám ve veřejném životě. V kritických letech tzv. normalizace, kdy na rozdíl od vnějšně horších let padesátých docházelo v evangelickém prostředí k polarizaci názorů, jsem s úctou hleděl na odvahu těch, kdo se odvážili vystoupit proti politické zvůli, ale zůstal jsem solidární s těmi, kteří nesli jiný druh odpovědnosti v tolerovaných funkcích. Ne, že bych se plně ztotožňoval se vším, co tehdy fakulta dělala a prohlašovala, ale zásadně se od její minulosti nechci distancovat a v této předvolební kampani by se to ostatně muselo jevit jako nevěrohodný oportunismus. V soustředěné vnitřní práci, včetně překladu bible a návštěv ve sborech, jsem viděl nejbezprostřednější prostředek k prolamování tehdejších struktur. Že práce fakulty nebyla ani v té době marná, dosvědčuje skutečnost, že na ní tehdy studovali všichni naši dnešní slibní, schopní a sympatičtí nástupci a že se současnému děkanovi podařilo obě skupiny spojit k dělné spolupráci. Nechci tím přecházet otevřené problémy minulosti a jsem ochoten o nich kdykoli diskutovat, ale ke skutečně objektivnímu hodnocení může dospět až další generace.
Z toho, co jsem pověděl, plyne, že se o děkanskou funkci nehodlám „ucházet“ v doslovném významu tohoto slova. Přijal bych ji (a) jen kdyby to bylo výslovné mínění (pozvání) zřetelné většiny, (b) s vědomím, že jen přemosťuji mezeru mezi oběma generacemi a (c) byl bych samozřejmě rád, kdyby dosavadní děkan byl ochoten převzít funkci jednoho z proděkanů, aby mi byl oporou svými zkušenostmi.
Aniž bych se zbavoval děkanské odpovědnosti, rád bych v organizačním ohledu posílil úřad proděkanský a spolu s novým tajemníkem tak vytvořil výkonný tým. Tím bych chtěl předejít tomu, aby akademičtí funkcionáři zanedbávali příliš svou vědeckou a pedagogickou práci.
Neumím si zvyknout na grantový systém, ale naše instituty (biblistika, historie, ekuména) by měly těchto možností využívat a žít z nich. Ze sousedních a pro nás jakoby pomocných oborů potřebujeme na fakultě i v další učitelské generaci udržet tak kvalitní a k rozhovoru otevřenou filozofii a religionistiku, jak ji máme dosud. S ostatními příbuznými obory musíme komunikovat, ale neměli bychom je živit, jak to dělají některé sesterské fakulty. Vlastní těžiště fakultní práce vidím v osobní práci badatelské a pedagogické.
Svůj hlavní úkol bych však viděl v integraci teologie do českého a evropského duchovního života. Je to záměrně nadnesená formulace, ale není zcela nereálná. Působil jsem několikrát delší dobu na zahraničních fakultách a dovedu srovnávat. My si nedovedeme dělat publicitu z jakési zvláštní skromnosti, spíš komplexu, který v nás vypěstovali pozitivisté, komunisté, katolíci a zejména náš vlastní moralismus. To se potom odráží zpětně i v konečných výsledcích naší práce. Té stále chybí bezprostřední komunikace s okolními obory, se světovým bádáním a s širší veřejností. Tuhle tradici skromné geniality zahájili S. Daněk a J. B. Souček – dosud jim to mám za zlé. Výsledkem je, že dnes o nich ve světě, ba ani u nás skoro nikdo neví, ač jejich dílo je stále živé. A. Molnár to věděl a pravidelně dával do tisku zprávy o práci našich historiků, jeho nástupkyně, žel, pokračuje v cestě skromné geniality. Abychom si ušetřili čas vynaložený na veřejnou publicitu, měl by na fakultě jeden asistent nebo pomvěd být tiskovým mluvčím, který by o našich aktivitách souvisle informoval ČTK, rozhlas, univerzitní Forum atd. Potom také budeme mít šanci získat sponzory pro některé své podniky. Ideální model komunikace v tomto hříšném světě je: vědecká komunikace – publicita – peníze – výsledky práce – vědecká komunikace – lepší výuka atd.
Proto bychom měli cílevědoměji vést rozhovor s ostatními historiky, filozofy, politiky a literárními vědci od nás i ze zahraničí. Méně ve formě hostovských přednášek a více ve formě seminářů, hostování v řádných přednáškách a veřejnými disputacemi, které se již osvědčily. Ty bych však přenechal v osvědčené režii studentů. Určitou komunikaci s neteologickými kolegy ze sousedních oborů provozuje většina kolegů, ale neví se to a studenti z toho moc nemají. Předpokladem je samozřejmě takový způsob práce, který by podobnou komunikaci i pro druhou stranu učinil přitažlivou. Čím intenzivněji se soustředíme na náš vlastní úkol, tím budeme přitažlivějšími partnery. Zpětně to může ovlivnit naši vlastní práci. Kdyby S. Daněk víc komunikoval s tehdejšími filozofy a historiky, nevyjadřoval by se tak nesrozumitelně. Neváhal bych nejméně jednou za dva roky k více přednáškám a seminářům pozvat nějakou inspirující osobnost z ciziny, dejme tomu Hanse Künga nebo Francoise Bovona, Eberharda Jüngela, Lee Kecka či jinou osobnost jejich kategorie z ostatních oborů.
Uvnitř fakulty bych podporoval studenty, kteří se již po první státnici zřetelně zaměřují na určitý obor, a rozvíjel mezioborové bilaterální styky ve formě společných seminářů. Teologické diskuse všech učitelů (a ev. i studentů) jsou příliš náročné v tom smyslu, že – jak jsme zjistili – mezi více partnery je těžší najít společnou řeč. Proto bych se při takových příležitostech soustřeďoval na informativní referáty, abychom zhruba věděli, co se děje v okolních oborech.
U studentů bych zdůraznil roli diplomové práce a obhajoby. Dosavadní diplomové práce neodpovídají běžným normám. Jsou to stále ty dřívější písemky s místy chytrými nápady, ale s vážnými nedostatky v metodice práce. Způsobu psaní diplomek by měla být věnována hodinová přednáška po celý semestr, vlastní vypracování by mělo být samostatnější, za menší pomoci konzultanta.
Se vztahem k církvím a k ekuméně si nedělám takové starosti. Ekumenické vztahy budou jistě spojeny s problémy, ale naše vlastní příslušnost k jednotlivým církvím nám nedovolí, abychom se z této odpovědnosti vyvázali. Zatím je nám všem jasné, že oslabení vztahu k církvi by zproblematizovalo i celé naše akademické poslání.
Jak vidíte, není můj program ničím světaborným. Pokládal bych za úspěch, kdybych fakultu udržel v dosavadní podobě. Vlastní úkol děkana je osobní badatelskou práci kolegů a studium posluchačů inspirovat, prosazovat její výsledky na univerzitním fóru a obhajovat jejich zájmy. Dohled nad chodem celého aparátu fakultní správy k tomu patří jako nepřímý předpoklad.
Srdečně Vás všechny zdravím.
Váš Petr Pokorný, 15. 4. 1996