Kohák zařazuje Patočku mezi myslitele, jejichž pojetí racionality není technické, ale metafyzické. „Jestliže představiteli prvního (technického pojetí) jsou lidé jako Descartes, Newton, Hume a jejich dědicové v mechanistických a později pozitivistických přírodních vědách devatenáctého a dvacátého století, představiteli druhého budou mužové jako Komenský, Leibniz, Goethe, Herder, Schelling, Rickert a Dilthey – ale také Husserl a fenomenologové včetně Patočky samotného. A má-li být z podvojného vývoje západní racionality vyvozeno nějaké poučení, může být asi takové, že zatímco přiměřeným nástrojem a normou přírodovědy je technický rozum, přiměřeným nástrojem filosofie musí být metafyzický, holistický rozum, který se táže po smyslu a je schopen položit otázku nejen po techné věd, nýbrž i po jejich mravní orientaci. Filosofie uzavřená v mezích diskurzivního rozumu může být užitečná při programování počítačů, ale je sterilní, když je položena otázka po užívání a zneužívání počítačů – nebo lidských bytostí. K tomu musí poskytnout metafyzický rámec filosofie.“ (s. 60n)
Filosofický životopis Jana Patočky napsal Kohák v Americe anglicky v letech 1984–1988. Vyšel roku 1989, v českém překladu pak v roce 1993 v edici Profily u nakladatelství H H. Dnes je zájem o Patočkovu filosofii poměrně malý. Mnohým souznívá s odeznívajícím disentem.
Patočkovo dílo však patří mezi ta, bez nichž nerozpoznáváme duchovní směřování Evropy. Patočka pokračuje v osvícenecko-humanistické tradici, představované v jeho době filosofem demokracie T. G. Masarykem a obráncem evropského rozumu E. Husserlem. (s. 13) Zdůrazňuje, že moderní doba „nepoložila žádnou novou otázku, pouze ztratila schopnost důvěřovat starým odpovědím.“ (s. 21) Kosmos a lidské bytí se stávají reálnými ve filosofově zápasu s nimi, „filosof je svým činem realizuje“ (s. 23). Také proto se Patočka stává iniciátorem a mluvčím Charty 77.
Kdo chce porozumět Patočkovi, měl by mít základní znalost myšlení Masarykova, Husserlova a Heideggerova. (s. 27) Spřízněnost s Boženou Komárkovou naznačuje Patočka připsáním svého rukopisu „Negativní platonismus“ k jejím padesátinám v r. 1953. (s. 79) Zájem o Komenského není u Patočky z nouze ctnost. Základní článek, v němž vytýčil směr dalšího komeniologického bádání, napsal již v r. 1941 pro Kritický měsíčník (s. 46). Komenský není „slabá ozvěna Descarta, ale alternativa k Descartovi“ (s. 46 a s. 93n).
Postmoderní filosofové odmítají modernu a vrhají se zpět do náruče hermetismu, na jejíž půdě se Komenský také ve své pedagogice pohyboval, ale sám vyšel směrem k osvícenství. Patočka, vědom si krize západní myšlenkové tradice, nenabízí Komenského jako spásu, která zde působila navzdory a paralelně s kartezianismem, ale jako inspiraci. Neznevažuje vědu, ale je si vědom, že ani na kartezianismu vybudovaná věda nepřináší to pravé řešení, protože „neposkytuje pojmové prostředky pro osvojení světa jako lidského kontextu.“ (s. 104) „Svět Ivana Vyskočila“, „Čapkův Kulhavý poutník“ – nejsou náhodné úvahy, ale reflexivní shrnutí vlastní filosofie (s. 110) Ve studii „Symbol země u K. H. Máchy“ (s. 54) upozorňuje Patočka, že Mácha znal dílo Schellingovo.
Nejpodstatnější Patočkův přínos nachází Kohák v oboru fenomenologie – Úvod do Husserlovy fenomenologie (s. 113n), Přirozený svět a fenomenologie (s. 131n) a Tělo, společenství, jazyk, svět (133n). Patočka zkoumá krizové body a východiska. Analogicky k třem pohybům u Aristotela, hovoří Patočka o třech základních typech lidských vztahů (objevujeme sami sebe v interakci s druhými, zajišťujeme pokračování našeho pobytu na zemi, uznáním vlastní konečnosti se pozvedáme nad takové pokračování). Zde krystalizuje i Patočkovo pojetí bytí jako polemos – zápas, konflikt se světem – rozvinutý potom v Kacířských esejích.
Budoucímu kritikovi Patočkova díla nabízí Kohák jako výchozí bod pro tázání po lidském bytí raději než polemos křesťanskou alternativu „laskavého opatrování“. (s. 133) Erazima Koháka se v tomto ohledu smíme zeptat, zda Patočkův polemos přece jen není blíže hebrejskému chápání lidského bytí, než se obecně předpokládá, a zda pro nás polemos nenese odlesk lidského setkání s bázní Hospodinovou a bázní Kristovou, jak to vidíme na soudcích, prorocích a prorockých rysech některých biblických postav jako jsou Mojžíš či Abraham, ap. Pavel či teolog Apokalypsy Jan.
Kacířské eseje (s. 158n) vyzývají k autentickému žití. „Žít neautenticky znamená nechat život běžet, vyhýbat se zodpovědnosti. Žít autenticky znamená přijmout zodpovědnost za jsoucno, respektovat je v jeho autonomii.“ (s. 165) Patočka autenticitu života ovšem nehledá v undergroundu. Je ochoten povstat na obranu i těchto lidí z podzemí, ale v jejich autenticitě žití nachází málo porozumění pro zodpovědnost. Spíše nachází tíhnutí k extázi, která sama sebe chápe jako autentickou, ale k plné zodpovědnosti se většinou nerozvine. (s. 165n, s. 171) Přinejmenším kvůli zodpovědnosti, která se postmodernímu člověku zdá nestravitelná a nedomyšlená, je dobré neztratit ze zřetele tohoto sekulárního proroka a uskutečňovatele autentického života. V Kacířských esejích má autentické lidství své kořeny v „péči o duši“, a Patočka si váží, že tato sókratovská tradice je rozvíjena právě v křesťanství. (s. 75)
Filosofický životopis Kohák uzavírá Ricoeurovým hodnocením Patočky jako filosofa, který je nejsókratovštější ze všech moderních filosofů. (s. 173) „Byl věčným tazatelem, vpravdě sókratovským filosofem.“ (s. 177)
Kohákova kniha nás upozorňuje, že kritika novověku a moderny nás nutně nemusí dovést k hledání inspirace ve středověkých filosofických systémech, mystice, hermetismu, hlubinné ekologii (na rozdíl od morální ekologie). Předpoklady pro novou metafyziku a vědu se mohou zrodit nad otázkami vyslovenými Patočkou a těmi, kteří nevzdávají odpovědnost za tento svět a nesázejí na novou vlnu iracionalismu. Máme se vyrovnávat s myšlením, které zde paralelně rostlo vedle karteziánského. S krizí dneška se nevyrovnává z „postmoderního nadhledu“, ale uvnitř tohoto paralelního proudu.
Skoro na závěr svého života v roce 1975 napsal Jan Patočka jinému dlouholetému příteli Ludwigu Landgrebemu: „'Věřím, že dlouholetá zkušenost mě naučila, že člověk dostává osobně i společensko-kolektivně grosso modo to, co zasluhuje, a že by si neměl stěžovat na břemena, která musí nést. Je-li Bůh, a já věřím, že bez Boha je svět nemyslitelný, pak právě toto je znamením, že nás bere vážně.' Zde, necelé dva roky před smrtí, Patočka nakonec reviduje své dlouholeté základní přesvědčení; toto je teodicea, kterou vždy považoval za nemožnou, smysl pro řád v přírodě a dějinách, který popíral – a vyznání, které dříve považoval za nemyslitelné.“ (s. 34)