Pavel Otter v článku Seberte nám starou víru (Protestant 3/94) načrtl ekumenicko-postmoderní paradigma, které dle jeho slov „musíme začít respektovat“. Než se pustíme do hlavního tématu článku, zastavme se u pojmů, kterých autor užívá a které nám mohou leccos napovědět.
Hovoří se zde o „plynoucím čase“, který navozuje představu herakleitovského toku, který znamená ustavičnou změnu. Dále o „postupujícím času dějin“ – tedy čas jako něco, co postupuje stále vpřed. „Nejpatrnějším příznakem času bývá změna.“ Čas jako změnu pojímal Aristoteles, ale pokud změna je charakterizována pouze jako příznak času, pak zde máme model času substanční. Dvakrát je zde zmíněno „vlnění času“ a my se zastavíme u druhého případu, kde se doslova říká: „Vždycky záleželo na vlnění času, které přivodilo míru změny i sílu proměny.“ Zde je vlnění času subjektem, který působí změny a proměny a vzhledem k tomu, že změny a proměny, o nichž se v textu mluví, jsou dějinné, máme zde čas, který je subjektem dějin.
Autor hovoří o křesťanské církvi nebo o církvi Kristově. Na první pohled to vypadá ekumenicky, ale koho vlastně autor myslí? Svatou církev obecnou z Creda? Církev neviditelnou? Všechny ty, kdo se hlásí ke Kristu, anebo jen ty, ke kterým se přizná Kristus? Anebo jen církev Římskokatolickou a Českobratrskou? Poslední možnost jistě ne, ale čtenáře může tato napadnout, protože jen těmito církvemi se autor vzhledem k postmodernímu paradigmatu zaobírá.
Autor vymezuje postmodernu slovy tří katolických teologů. Jejich názory jsou sice zajímavé, ale tito teologové pouze o postmoderně mluví, nereprezentují ji. Proto pokud se chceme postmodernou vážně zabývat, je třeba jít přímo ke zdroji. Uvedu jiné tři citáty, které pocházejí od autorů, kteří se k postmoderně hlásí, a které jsou také pro postmodernu mnohem typičtější.
Paul K. Feyerbend, žák K. Poppera, stanovil jako hlavní princip vědeckého zkoumání „anything goes“ (cokoliv jde)1. Tento princip je výsledkem dvou jiných principů – principu vytvářet ke všemu alternativní teorie a principu houževnatosti – držet se každé teorie bez ohledu na těžkosti. Co to znamená pro nás jako křesťany? (Hovořím raději o křesťanech jako jednotlivcích, protože každý jedinec jako subjekt je svobodný a odpovědný, kdežto je velkou otázkou, zda lze hovořit o církvi jako o subjektu. Podle mého názoru je to nemožné.) Pozitivně to lze vyložit jako svobodu poznání a jednání. A jsou meze a pravidla jen něčím negativním, anebo jsou naopak něčím, co umožňuje svobodu většímu počtu lidí než tam, kde ony meze a pravidla určeny nejsou?
Prorok postmodernismu u nás, Václav Bělohradský, rád uvádí příklad z Platóna, kde jsou rozlišena mínění (doxa) a vědění (epistéme). V dějinách bylo mnoho těch, kteří své mínění, svou „pravdu“, vydávali za vědění, kdežto mínění druhých za pouhá mínění. Postmoderna je natolik demokratická, že uznává jen pluralitu mínění a žádné vědění. Je to obecně rozšířený názor, který například Rorty pojmenoval priorita demokracie před filosofií a který se vyskytuje také v podobě: přednost svobody před pravdou anebo přednost demokracie před pravdou. Je to radikálně domyšlený liberalismus, který už s podobnými myšlenkami přicházel, ale například J. S. Mill ještě držel pozitivní pojem pravdy, což samozřejmě postmodernisté rozhodně odmítají. Ti naopak hovoří o teroru pravdy a o nebezpečí všech pozitivních koncepcí pravdy. Velkým argumentem je pro ně zneužitelnost pravdy v dějinách. My křesťané nejlépe víme, jak bylo zneužíváno evangelia. Zneužitelnost však nevyvrací jeho stálou aktuálnost a novost. Dalším problémem, jímž se postmodernisté dostávají do kruhu, jsou ona mínění. I jejich názor je pak pouhým míněním a nemohou ho vydávat za pravdivější nebo hodnotnější než názory jiné, a třetí a nejvážnější důvod, proč si myslím, že jsou v tomto bodě vedle, je ten, že tu jde o rezignaci na hledání, naopak tvrzení o pluralitě mínění je podivně definitivní, i když v mnoha bodech sofisticky přesvědčivé.
Nakonec uvedu citát z předního francouzského postmodernisty J. F. Loytarda2: „Delegitimizace tvoří samozřejmě už součást modernosti: kdo může říci, jestli Kristus je synem božím nebo podvodníkem? Jeho Otec ho opustil. Ježíšovo umučení najde svoji politickou analogii v popravě Ludvíka XVI., legitimního panovníka.“ Text se dále zabývá tím, jak „velké legitimizační příběhy“ ztrácejí svou věrohodnost. Mezi tyto velké příběhy, jak jsme výše viděli, se samozřejmě počítá i křesťanství. Při postmoderní interpretaci výše citovaného textu bych se zeptal, jaký otec je míněn, Josef, nebo nebeský otec – a předchůdce českých postmodernistů, Ladislav Klíma, by hned namítl, že Ježíš měl otce nejméně tři. Ale pokud se nad těmito úvahami urážíme, zůstáváme jen na povrchu. I výše uvedenou interpretaci lze chápat pozitivně. Jestli někdo o Ježíši říká, že je podvodník, pak ho nějakým způsobem bere vážně, nějak se s ním vyrovnává a je to mnohem lepší, než když mu je Ježíš zcela lhostejný.
Pavel Otter doslova říká: „… my jako současníci si nemůžeme ani svobodně ani svévolně zvolit některé z minulých paradigmat a snažit se ho realizovat, protože nám je dnes přisouzeno naše vlastní paradigma.“ Tato formulace, pokud bychom ji vzali doslova, nás zbavuje svobody a volby, a naopak nám vnucuje cosi jako osud. „Všechna dosavadní epochální paradigmata už v dějinách definitivně skončila.“ Zde se autor hlásí k Pekařovi proti Masarykovi a Rádlovi. Pekař přesně totéž říkal o minulých epochách, které pro něj byly uzavřené, kdežto Masaryk a Rádl vedli rozhovor napříč dějinami. Podle tohoto názoru by Ježíš definitivně patřil do prvního paradigmatu, a my bychom ho nemohli reklamovat právě tak, jako nemůžeme reklamovat Husa nebo Nepomuckého. Tím se ovšem ukazuje, že autor je v zajetí pozitivní vědy, kterou nekritizoval jen Rádl, ale např. i Heidegger či Foucault.
V dějinách nejsou zajímaví ti, kdo se snaží své době odpovídat, ale naopak ti, kdo kladou otázky. Jestliže se křesťané budou snažit „respektovat současné dějinné paradigma“, pak podle mého názoru nemají šanci na přežití. Autor to sám v závěru článku naznačuje, když říká, že „postmoderní paradigma nebude ani evangelické ani katolické, bude-li vůbec aspoň trochu křesťanské“, ale zdá se mi, že při svém bohulibém úmyslu vyburcovat evangelické křesťany poselstvím, že dnešní doba se často nazývá postmoderní, své teze nedomyslel. To, oč jde, není paradigma, ale živá a nová víra, odpovídání ne na výzvy postmoderny, dějin či času, ale na výzvy pravdy, lásky a naděje. Otázky i odpovědi můžeme svobodně hledat napříč dějinami i paradigmaty, i když neutečeme ze své prostoročasové danosti, ze své „vrženosti“ do přítomnosti. To však není osud, ani dějinná nutnost, ale šance svobody a odpovědnosti.
1 Za zrkadlom moderny, Bratislava 1991, s.168
2 Jean-Francois Loytard, O postmodernismu, Praha 1993, s.30