Hana Librová – Sociologický časopis 4/92.
O krizi etiky slyšíme z různých stran. Odpovědnost za tento svět je tématem nejen konzervativních myslitelů jako je José Luis Aranguren Souvislosti 4/90), ale i myslitelů tak progresivních jako je Božena Komárková (Tři vzpomínky Boženy Komárkové – Mladá fronta Dnes 2. 3. 1993; Inteligence a její funkce – v knize Božena Komárková a její hosté, Eman 1992). Od poloviny osmdesátých let se tábor zneklidněných rozrostl o ekology – o filosofující přírodovědce, biology, sociology. Mimo rámec filosofických a teologických konceptů světa vznikají koncepty „zelené“ společnosti. Zdá se, že ekologové promýšlejí to, co teologie stvořeni měla signalizovat již dávno. Kniha a bibliograficke údaje Eugena Drewermanna – Der tödliche Fortschritt (Herder 1991 – nasvědčují tomu, že někteří teologové slyší naléhavé volání ekologů od samého počátku působení Římského klubu (1972) až podnes.
Přehled o současné ekologické diskusi získáme díky poměrně dostupnému Sociologickému časopisu, v němž docentka Hana Librová z brněnské Masarykovy university publikovala článek Empirická rezonance ekologické etiky (4/92, s. 463–479). Seznamuje nás se dvěma základními proudy, které jsou stručné charakterizovány jako ekologická etika antropocentrická a neantropocentrická.
„Antropocentrická ekologická etika je přesvědčena, že východiskem i centrem každé‑ho hodnocení, a vůbec měřítkem všech věcí, je a zůstane člověk… A příroda má v tomto pojetí instrumentální hodnotu, je prostředkem k vytvoření hodnoty jiné… Neantropocentrická ekologická etika přiznává živým organismům v přírodě, v radikálnější podobě i neživým přírodním entitám, také samostatnou vnitřní hodnotu (instrinsic values), která existuje nezávisle na lidských potřebách, zkušenostech a hodnocení. V centru jejího zájmu není „člověk v prostředí, ale souvztažnost všech prvků biotického celku.“ (s. 464)
„Za zakladatele neantropocentrické etiky bývá považován americký lesník a filozof Aldo Leopold“ (s. 465), který základní principy,, etiky Země“ formuloval již v 30. letech. (s. 465) Za nejpodnětnějšího myslitele v tomto oboru považuje autorka tvůrce hlubinné ekologie, která má blízko k ekosofii, jímž je norský badatel Arne Naess. V roce 1985 vydat knihu „Identification as a Bource of deep ecological attitudes“, Polemicky proti Naessovi vystoupil filozof a politolog Peter Reed, který zemřel roku 1987 pod lavinou v horách jotunheimské oblasti.
Antropocentrická etika je blízká těm, „kdož vyrůstali v klimatu marxisticky pojímaného výkladu a hodnocení světa.“ (s. 468) Je pro ně přesvědčivá „antropocentrická a materialisticky (ekonomicky a technicky) orientovaná argumentace politiků“ s. 468) – ochrana přírody je zdůvodňována např. zachováním zdraví občanů, děti, dalších generací. Jako iluzorní se jeví i dokument, Naše společná budoucnost‘ (Our comrnon Future, 1987), který ovlivnil světovou politiku. Staví na iluzorním základě, že celosvětová ekologická krize se zastaví trvale udržitelným rozvojem (s. 466).
Teologická reflexe se podle některých ekologu (White) doposud pohybovala na rovině antropocentristických řešení, protože člověk je postaven nad přírodu. Příroda byla Bohem člověku Jana k užíváni. To je vlastní zejména kalvínskému protestantismu, který má také historický podíl na vzniku ekologické krize. Autorka zaznamenává posun, který v teologii nastal pracemi teologů jako jsou J. McDaniel, I. KIŠŠ, M. Balabán. Člověk již nestojí nad přírodou, ale je správcem (stewardship). Jako správce musí respektovat přírodu „jako stvoření a dílo Boží a je za její osudy, že její prosperitu zodpovědný Bohu. Jde zde o důsledné domýšleni základního křesťanského principu, principu teocentrického. Jakkoli je tedy vlastně vztah člověka a přírody řešen antropocentricky, zásadní křesťanský postoj vzhledem ke světu je povahy neantropocentrické“. (s. 468)
§ 13 zákona o životním prostředí z 5. 1. 1991 hodnotí autorka kladně pro neantropocentrickou formulaci, která kupodivu vznikla v antropocentrickém klimatu Federálního shromáždění (s. 469).
S neantropocentrickou etikou zcela souznívá Vaculíkův návrh dodatku k ústavě z roku 1990, který chtěl přiznat práva nejen člověku, ale i přírodě. S pochopením se setkal zejména u zahraničních ekologických aktivistů, kdežto u právníků a politiků neuspěl.
Postoje ochránců přírody nevědomky souznívaji s Naessovou koncepci neantropocentrické etiky sebeidentifikace s přírodou. Avšak,, výrazové prostředky“ ochranářů jsou často velmi romantické. Romantik touží být co nejprimitivnější – zbavený společenských konvencí, ale spíše než v rousseauovské představě o dobrém a šťastném divošství mají své kořeny v antikonzumních postojích. (s. 472) „Ochránci by rádi sami sebe viděli jako ‚divé muže‘. Tomu odpovídá způsob jejich chování i symbolika odívání… V západoevropských parlamentech a na ekologických konferencích patří k habitu a sebevědomí ‚zelených‘ účastníků jednat ve svetru a je žádoucí, aby aspoň jedna žena z jejich středu na plenárním zasedání kojila dítě. Ortodoxní milovník přírody uznává lžíci jako jediný jídelní příbor“ (s. 472). Naessova koncepce sebeidentifikace s přírodou zahrnuje do onoho sebe celé Universum a jeho vztahy. „Své zájmy tak ztotožníme se zájmy celé přírody, rostlin, zvířat, ba i neživých útvarů, hor a řek“ (s. 471).,, Sebeidentifikace je založena na lidském harmonickém ztotožnění s přírodou a na modelech spíše neevropské povahy“ (s. 476), jako je pobyt v přírodě, relaxační praktiky, mystické ‚otevřeni mysli‘ přírodě. Což souznívá s některými duševními praktikami jógy či New Age. („Mé nohy jsou těžké… jsou to kořeny velkého stromu – vrůstají do země… mé ruce jsou větve mířící k obloze… mé plíce jsou listí naplněné čerstvým vzduchem…“) s. 471
Hana Librová ovšem Naessovi namítá, že jen omylem lze přičítat přírodě etické principy, navíc totožné s etikou lidskou. Ekologické „dobro“ ekosystémové rovnováhy je velmi nemilosrdně. (s. 472) A dále: první myslitelé, umělci a zároveň ochránci přírody R. W. Emerson, H. T. Thoreau, E. T. Seton jsou tvůrci ochranářských aktivit, aniž by propadali mýtu „divošství nebo se uzavírali do komun zdánlivě nezávislých na civilizaci. Této iluzi propadli v šedesátých letech hippies aj. Hana Librová zde cituje z Ulricha von Weiszackera: „Člověk se již nemůže stát nevinným zvířetem. Nezbývá mu než mířit vzhůru.“ (s. 473)
Naessův kritik Peter Reed „se hlásí k myšlenkové linii, kterou předznamenává jmény Rudolfa Otta a Martina Bubera. (s. 474) Reed z postoje „Já–Ty“ ve vztahu k přírodě vyvozuje: „Nejsem opuštěný v universu, ale potěšený. Dívám‑li se na přírodu, vím, že nejsem ona Existuje mimo mne, se mnou…“ Reedova neantropocentrická ekologická etika „man apari“ (člověk mimo, člověk oddělený) je tedy založena na úctě k přírodě, odvozené z respektu vůči bližnímu. Naessovu sebeidentifikaci vidí jako protichůdnou.
Diskuse pokračuje Naessovou replikou z roku 1990 a v česky mluvící oblasti autorčiným článkem. Hana Librová doufá, ze spojeni Reedovy a Naessovy koncepce by mohlo přinést porozumění mezi dvěma doposud se míjejícími tábory – ochránci toužícími po sebeidentifikaci s přírodou a skupinou, která je reprezentována některými umělci, mysliteli, zástupci křesťansky orientované víry, a dalšími, Důvodem autorčina optimismu je jejich významná a „sociálně raritní vlastnost, totiž schopnost neantropocentrického nazírání.“ (s. 476)