Dvě tradice

Číslo

Evropa v Hongkongu ustoupila Asii. Evropa s tradicí demokracie a tolerance ustoupila komunistické Asii. Komunistická čínská říše přebrala od Velké Británie opět do svého vlastnictví britskou državu. Hongkong se zejména v posledních dvaceti letech stal znamením svobody, hospodářské prosperity a pokojného soužití několika civilizačních i náboženských systémů asijských i evropských. Miliardová Čína zdevastovaná komunistickou doktrínou s tisíci politickými vězni vstřebala kapičku demokracie.

Komunistická doktrína byla importována do Číny z Evropy a v tomto ohledu je Evropa tvůrcem přinejmenším dvou typů systémů: demokratického a totalitního. Evropská unie a žadatelé o vstup do ní by neměli zapomenout na dvojznačnou minulost Evropy, podobně jako i křesťanská minulost má své neblahé inženýry lidských duší a na druhé straně zas skutečné hlasatele lidství, které se rodí díky zvěsti evangelia. Totalitněkomunistická Čína si evropskou komunistickou ideologii upravila po svém. Naroubovala ji na své asijské kořeny a vytvořila silný stát, jenž teď mnozí z různých důvodů respektují. Politická situace v Číně a první kroky nových vládců v Hongkongu nasvědčují tomu, že se opět zmenšil prostor svobody na naší planetě. Opět se zmenšila možnost svobodného dýchání nikoli kvůli ozónové díře a průmyslovým zplodinám, ale díky politické šachové hře, v níž jde o miliony lidských životů, podobně jako po únoru 1948 u nás. Kdy dojde k dalším persekucím je otázka zřejmě blízké budoucnosti. Evropa smluvně vše garantující opět prohrála a ještě si to pěkně oslavila. Tolerance, odpovědnost a respekt k pravdě opět vyklidily pozice. Čína se setkala s očekáváním příští hospodářské spolupráce a s ústupností světového společenství. Mezinárodní solidarita se příliš neprojevila. Náš svět je nesmírně malý a zdánlivě se nás vzdálené události netýkají. Přinejmenším by pro nás komunistická rozpínavost měla být varováním. Hongkongský politický kolaps by nás měl vést k zamyšlení, proč jsou někteří reprezentanti demokracií tak slabí, proč se účinněji nebrání, jaké jsou kořeny a zdroje demokracie. Jaké životní postoje, názory a ideály ve svých důsledcích podporují demokratické nebo zas totalitní životní jednání jedinců a institucí. Máme vědět, že do oné dobré evropské tradice zasáhl významným způsobem český národ, když se čeští stavové podíleli na formulaci zákonů v roce 1485 (kutnohorské smíření), 1609 (Rudolfův Majestát), 1619 (Vyhlášení konfederace). Máme také vědět, že demokratické poměry mezi občany si musí vždy znovu ustanovit každá generace, a v každodenním životě o ně usilovat. K červencovým výročím, kromě památky Jana Husa a Cyrila a Metoděje, je tedy nutné připočíst i jiná významná červencová výročí z roku 1609 a 1619. Mezi ona neblaze totalitní ovšem přináleží též jedno výročí – vyhlášení „Protireformačního patentu“ Ferdinanda II., který uzákonil (31.8.1627) jako zemský zákon – opět po dvou staletích – monopolní postavení jedné konfese.

Při vzpomínkových výročích by samozřejmě nemělo jít o zveličování našich předků a konkrétně mistra Jana Husa. Výročí by měla být spíše kajícným ohlédnutím do křesťanské minulosti a neměli bychom zůstat jen na rovině konstatování, jaké to tehdy bylo. Spíše bychom měli při našem ohlédání slyšet výzvy a varování – o to jde zřejmě v prvé řadě, a pak i historie bude promlouvat aktuálně. Pak nás nepřekvapí, že křesťané byli též tvůrci špatných tradic a ideálů. Ale i tato zkušenost má své kladné zhodnocení pro dnešek – měli bychom tak rozpoznat, že na počátku každé totality stojí vize, lákavá vize – třeba ryze křesťanská vize, vábivé corpus christianum, corpus imperii romanorum. Tělo církve, tělo římského císařství – šířené mocensky, mocensky organizovanou misií – mečem, za nímž pak v druhém sledu kráčí křesťanská kutna. Na druhé straně je zapotřebí vidět, že protitotalitní instituce, protitotalitní názory mohly začít růst pouze v Evropě a pouze u těch lidí, kteří zlomili monopol jedné monolitní – neprodyšně uzavřené církve středověké. Dějiny evropské tolerance nezačínají ovšem u biskupa Vojtěcha – ten naopak podporoval masivně totalitní nároky církve římské a schvaloval svému bratru Soběslavovi, aby s císařem a přítelem Otou III. táhl do boje proti slovanským kmenům, proti slovanským Obodritům a proti Prusům, k větší slávě impéria. Soběslav mečem kypřil pohanskou půdu, aby pak do ní mohl biskup Vojtěch zasít seménka evangelijní zvěsti. Je skutečně zvláštní, že někteří historikové rádi mluví o barbarských Čechách a neodsuzují barbarskost šíření křesťanství ohněm a mečem. V tomto ohledu se tedy k Vojtěchovi stěží můžeme hlásit jako k tvůrci nové Evropy. I on je postava velmi problematická, teprve dodatečně obkroužená svatozáří legend, o jejichž literární či výtvarné kvalitě nelze jistě pochybovat. Je ovšem kuriózním nedopatřením, že již existuje mezinárodní cena biskupa Vojtěcha.

Mistr Jan Hus by s biskupem Vojtěchem nešel na misie, jejichž cesty napřed proklestily zbraně vojáků. Ota III. nevedl války obranné, na rozdíl od většiny bitev husitských. A biskup Vojtěch by zřejmě nešel s Husem do Kostnice. Vojtěch usiloval o zřízení silné a mocné církve. Usiloval o zřízení arcibiskupství, která by stála nad mocí knížat a králů, popř. i císařů. Husova vize křesťanské Evropy byla daleko pokojnější než Vojtěchova. Husův hlas k nápravě křesťanské církve se neopíral o mocné, ani o vojenské úspěchy říšské armády. Husova pře byla bezbranně opřena o odvolání ke Kristu.

Křižácká tažení proti Čechám nevyhlašovali husité, ani Hus. Husitské obranné války jsou až důsledkem a reakcí na nebezpečí vzniklá vpádem křesťanských ozbrojenců, zneužívajících symbolu kříže (Kristova utrpení i vzkříšení) k válečně náboženským cílům. Dnes mnohým jméno Husovo splývá neprávem jen s husitskými boji – ale i ony byly většinou obranného charakteru. V tomto ohledu mají husité, zejména ono mírnější křídlo, své dobré následovníky – symbolicky reprezentované Jiřím z Poděbrad. Husitské boje byly většinou sice obranou a odpovědí vojenskou, ale např. pro Petra Chelčického také odpovědí problematickou. Duchovní otec Jednoty bratrské byl velmi přísný a posuzoval husitský obranný boj jako neoprávněný. O to víc odmítal Spanilé jízdy. Možná však, že sám mohl psát a diskutovat právě proto, že husitské hnutí prolomilo monopol jedné konfese a vydobylo si respekt celé křesťanské Evropy. Ta musela ustoupit a jednat s husity – nyní již méně sveřepě než tehdy v Kostnici s Husem. Tentokrát v nedaleké Basileji 18 let po Husově upálení – na koncilu basilejském. Toto basilejské jednání se pak stalo právním základem pro respektování dvou konfesí v českém národě – jak ho pak královským způsobem zaštiťoval kališnický král Jiří z Poděbrad. Respektování dvou konfesí získalo nový právní základ pro další desetiletí smírem kutnohorským r. 1485. Husovo volání po reformě církve a odvolání ke Kristu tedy přineslo po letech své plody v sekulární rovině, která díky české a pak i světové reformaci získává novou kvalitu. České reformaci se nejednalo jen o liturgickou úpravu bohoslužeb (podobojí), nýbrž také o společenské přetransformování společnosti. Proto Jednota bratrská kladla velké nároky na šlechtice, kteří do ní vstupovali. Proto např. autorům České konfese z roku 1575 se jednalo o uzákonění Jednoty bratrské jako legální církve, k čemuž došlo až roku 1609. Proto Konfederační ústava z roku 1619 usilovala o jiný pořádek v zemi než Ferdinand II. o osm let později a neupřela katolíkům právo na existenci.

Díky církvi podobojí byl prolomen ideologický monopol jedné církve a došlo k uzákonění dvou konfesí. Ty v Čechách a na Moravě žily v poměrné shodě, než došlo z římské strany na sklonku 16. století k vyostřování situace. Proti němu se bránili čeští stavové a vymohli si náboženskou svobodu, tentokrát ne již jen pro dvě konfese, ale pro všechny poddané – tzv. Rudolfovým majestátem z r. 1609 a Konfederační ústavou z roku 1619. Po Bílé hoře, po popravě 27 českých pánů pak došlo k náboženskému útlaku. Křesťanský vladař Ferdinand II. opět vyhlásil a v zemských deskách zakotvil monopol jedné konfese a tvrdě ji vyžadoval, čemuž se ona jediná povolená a vládnoucí křesťanská konfese nijak nezpěčovala. Naopak si oddechla, že nemá konkurenci, a že Čechy již opět nejsou tzv. kacířské.

Dílo a význam universitního mistra a rektora pražské university Mistra Jana Husa bychom měli vidět v celkovém pohledu – jako muže, který zasahoval do evropského dění. Jeho zápas nebyl nějaký místní, nevýznamný spor. Náleží k onomu duchovnímu proudu mužů a žen, kteří v Evropě usilovali o změnu křesťanské církve a společnosti a nesnili o mocenském prosazování corpus christianum. Křesťanská Evropa nemá jednotné dějiny, ani ideály. Stále vedle sebe žily přinejmenším dvě tradice, z nichž jedna měla mocenský vrch a „psala“ dějiny rukou vítěze, kdežto druhá zas měla duchovní a mravní elán, a ta vyrůstala zpočátku „diskontinuitně“ na různých místech Evropy v jednotlivcích i skupinách. Tato druhá tradice je vysvětlitelná nikoli sociologickými zákonitostmi, nýbrž pouze překvapivou působností evangelia, slova, „Ducha, který vane, kam chce.“ Jestliže profesorka (nechtěla být započítávána mezi filosofy) Komárková mapuje evropskou pevninu pomocí dvojího pojetí individualismu, pak Hus náleží k onomu proudu, který je protestem proti „ ‚totalitě‘e, tj. proti aspiraci jakékoli pozemské instituce na vládu nad lidskou duší.“ (Lidská práva, s. 47)

Paní profesorka započítává mistra Jana Husa k oné tradici, která vyrůstá mimo sociologicky zjistitelné zákonitosti a pramení z vanutí Ducha. Proto má tato zvláštní evropská tradice tak široké řečiště a Husa smíme vidět kráčet spolu s mnohými křesťany prvotní církve, s prostými lidmi doby Cyrila a Metoděje, o nichž se vítězové většinou nezmiňují, protože se zabývají instituční stránkou křesťanství. Mohli bychom pokračovat ve výčtu dál a zmínit některé benediktiny či františkány a valdenské. Potom později hugenoty a jansenisty, německé, švýcarské i nizozemské a britské i americké zástupce této tradice.

Evropská tradice usilující o toleranci druhého vyznání, tradice, která nevidí rozdělení církví jako hřích, nýbrž jako předpoklad pro další život křesťanstva a sekulární společnosti – to je tradice, která vyrůstá z přesvědčení, že žádný člověk prostřednictvím jakékoli instituce nemá právo vládnout nad lidskou duší. Neexistují šlechtici ducha, a šlechtici podle krve jsou také jen služebníci – evangelium nezakládá elitu dvanácti, elitu nadřazených, kteří by měli hybné páky institucí v rukou. S prázdnýma rukama jsou věřící posláni do světa, aby si ho mocensky nepodmaňovali. Vytvářejí zvláštní instituce, které nemají mocensky vládnout. Proto se stal takovou autoritou apoštol Pavel. Proto se stal takovou autoritou Hus – svým odvoláním ke Kristu.

Dvě křesťanské tradice – díky laickému státu – si nalezly kromě institučně křesťanského také své sekulární vyjádření v demokratických a totalitních nárocích stran a institucí. A zejména 20. století tragickým způsobem odhalilo, naposledy v Hongkongu, o jaké tradice jde.

Prosloveno 6. 7. v Horních Vilémovicích