Brněnské „Centrum pro studium demokracie a kultury“ nedávno vydalo dva další svazky edice Dějiny a kultura: Tradice českého katolicismu ve 20. století a Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Dvě užitečné, ne-li přímo nezbytné příručky pro každého zájemce o nedávnou českou historii; nejde totiž jen o katolickou církev, ale o katolicismus – fenomén, který Jiří Hanuš, autor obou publikací, definuje jako „různé oblasti lidské tvořivé činnosti, která může, ale také nemusí být v přímém vztahu a sepětí s katolickou církví, jejími dějinami, naukou a aktivitami“ (Tradice, s. 8). To je ovšem definice značně rozvolněná a ani autorova úvaha, že takové oblasti jsou vlastně dvě – politická a kulturní – ji příliš neosvětluje, naopak provokuje otázky nové („politický“ dosah v širším slova smyslu má přece vposledu každá aktivita, třeba i „kulturní“, a naopak). Takové dělení by snad mohlo být užitečné jako předběžné vodítko k rozvržení výkladu – například do tematických kapitol věnovaných oblastem politickým (např. katolicky orientovaným politickým stranám) a kulturním (např. katolickému školství).
Autor se však – naštěstí! – vlastní povážlivé definice nedrží a pokouší se jít novými cestami, jež mu nabízí klíčové slovo „tradice“. Obzvláště sympatický je jeho pokus nahlížet zvolený předmět nejprve „zvenčí“, v určitém kontextu – v prvních dvou kapitolách jsou to kontexty sekularizačního procesu a české společnosti 20. století. V dalších kapitolách a oddílech se ukazuje, že pohled zvenčí byl správným metodickým východiskem pro pohledy zevnitř: v jednotlivých katolických tradicích lze totiž konstatovat řadu vnitřních napětí, z nichž mnohá byla vyvolána právě vnějším tlakem (např.: Nepolitická politika kontra politický realismus; Demokracie „lidová“ nebo „kvalitativní“?; Sokol nebo Orel).
Značný prostor je věnován „temnu doby komunistické“. Z archívů bývalé vrchnosti autor vynesl na světlo dvě studie J. Hraničky, pracovníka Filosofického ústavu ČSAV, věnované rozboru současného katolicismu (1962, 1968). Jejich srovnáním dospěl k zajímavým poznatkům, jak naše bývalá vrchnost hodnotila Druhý vatikánský koncil, jenž proběhl právě mezi zmíněnými daty.
Jiří Hanuš se doslovně distancuje od konfesní zaujatosti i od soustředěnosti na dějiny vysokého kléru (Tradice, s. 17). Evangelíci si například se zájmem nalistují kapitolku „Paradox vývoje ekumenického postoje“ završenou kritickým postřehem nezávislého katolického myslitele Z. B. Boušeho o církvi, jež se považuje za „jedinou pravou“ (Tradice, s. 134). Respekt k pohledům „zdola“ je však patrný v celé knize. Úcta k jednotlivci, ať už se nachází v církevních strukturách nebo mimo ně, a pokorný přístup k detailům a faktům životních osudů přece patří k základní výbavě historika – a právě to náš autor dává zřetelně najevo i svým dalším „malým“ dílem, u nějž se krátce zastavíme.
Malý slovník osobností českého katolicismu obsahuje asi 500 medailónků a antologii 30 textů. Pro výběr hesel autor zvolil za základní kritérium explicitní katolické vyznání a příslušnost k římskokatolické církvi; dalším kritériem je tvůrčí činnost v různých oblastech vědy a umění (teologie, literatura atd.). Přestože autor si je vědom toho, že každý výběr je nedostatečný, pokusil se zformulovat alespoň dva postřehy: za prvé, zásadním a většinou neblahým zlomem v životě vybraných osobností byl únor 1948 – nastolení komunistické diktatury v Československu. Za druhé, sítem uvedených dvou kritérií prošlo jen velice málo žen – autor si to vysvětluje tím, že jejich tvůrčí práce probíhala ve větší skrytosti (Slovník, s. 6).
Obě publikace, jak již bylo řečeno, lze řadit k těm, které by neměly chybět v knihovničce žádného faráře či studenta teologie. Přesto nelze zamlčet ani několik výhrad na adresu autora a/nebo redaktora. Mezi prameny uvedenými ve svazku Tradice je nápadně málo periodik z doby před rokem 1918; tento nedostatek lze ovšem přičíst ani ne tak autorovi, jako spíše obecně neutěšenému stavu zpracování této pramenné oblasti. Na druhé straně, na konci minulého století je překvapivá například absence periodika Souvislosti, jehož jednotlivá tematická čísla se leckdy zabývala rozmanitými aspekty katolicismu právě v onom širším kulturněpolitickém pojetí, k němuž se autor hlásí. – Ve Slovníku přehled pramenů chybí.
Ještě politováníhodnější je absence jmenného rejstříku v obou svazcích. Na první pohled by se snad mohlo zdát, že v abecedně řazeném Slovníku je rejstřík zbytečný; stačí však podívat se na libovolné heslo: ve všech se kromě dotyčné osobnosti vyskytují i další jména; výsledkem a smyslem příručky tohoto typu nikdy není jednoduchá řada jmen. – Rejstřík chybí i ve svazku Tradice, který je editorsky náročnější. Poznámky jsou v tomto svazku uspořádány poněkud nepřehledně (poznámky na konci knihy a číslovány od jedné vždy v každé kapitole); ti, kdo poznámky skutečně čtou, budou ovšem ještě více postrádat seznam zkratek, s jejichž obecnou znalostí nelze počítat (to se týká zvláště jazyka starších dokumentů úředního rázu).
Na závěr je třeba zopakovat poděkování brněnskému CDK za vydání dalších dvou užitečných (a také pohledných) knih, a vyslovit přání, aby v případě očekávaného úspěchu byly obě knihy v uvedeném smyslu doplněny a vydány znovu.