V atriu Fakulty sociálních studií v Brně na Joštově ulici byla do 7. prosince 2007 instalována výstava k 30. výročí Charty 77. Připravil ji Petr Blažek a zahájili předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a rektor Masarykovy university Petr Fiala. Čtenářům přinášíme vzpomínku brněnského organizátora podpisů Jiřího Müllera, jehož text zpřístupňuje dobové okolnosti a připomíná osobnost Boženy Komárkové, od jejíhož narození uplyne 28. ledna 2008 sto pět let.
Dámy a pánové,
dnešní výstava se koná k 30. výročí podpisů pod prohlášením Charty 77 z 1. ledna 1977. Mezi dvě stě čtyřiceti dvěma podpisy bylo i dvacetjedna podpisů z Brna. Za dalších 13 let tento počet mnohonásobně vzrostl. A daleko větší počet mužů a žen v Brně sice prohlášení Charty 77 nepodepsal, zato však vytvářel společenské prostředí, ve kterém kulturní, politické a náboženské aktivity, které Charta 77 přinesla, mohly přežít.
Co můžeme k jednadvaceti prvním brněnským podpisům Charty 77 říci? Především byl tento počet rozhodujícím způsobem ovlivněn nikoliv mírou osobní statečnosti podepsaných, nýbrž cestami, kterými se text Charty 77 dostal v prosinci 1976 z Prahy do Brna a které předurčily, komu vůbec mohl být v tak krátké době nabídnut k podpisu.
Jeden originál textu přivezl z Prahy do Brna duchovní českobratrské církve evangelické Miloš Rejchrt a odvezl si podpisy z prostředí této církve. Byl mezi nimi i podpis na dnešní vernisáži přítomného faráře Jana Šimsy. Jen mimochodem, zrovna nedávno podal pan farář Šimsa stížnost k Ústavnímu soudu, protože na něj česká justice dodnes pohlíží jako na zločince, který napadl orgána Státní tajné bezpečnosti při domovní prohlídce.
Druhý do Brna přivezený originál Charty 77 podepsalo 19 z 21 brněnských signatářů. Z toho 15 politických vězňů ze sedmdesátých let. Vysvětlení této překvapující skutečnosti je v zásadě prosté. Druhý originál Charty 77 jsem přivezl z Prahy do Brna já sám a to 12. prosince 1976. Jenže jen dva dny předtím jsem se vrátil z pětiletého vězení, a tak jsem neměl dost dobře jinou možnost, než obrátit se na jiné propuštěné vězně, o kterých jsem věděl. Nikdo podpis neodmítl. Jaroslav Šabata se vrátil z vězení stejně jako já 10. prosince 1976 a mnou přivezený text nejen sám podepsal, ale získal podpisy dalších politických vězňů. Mimo okruh propuštěných politických vězňů jsem se na žádost z Prahy obrátil i na brněnské spisovatele Jana Trefulku a Milana Uhdeho. Oba dva podepsali.
Z 21 brněnských signatářů bylo 20 mužů a jedna žena. Právě tuto ženu, která již není mezi námi, chci dnes připomenout. Středoškolská profesorka Božena Komárková vystudovala filosofii a historii na Masarykově univerzitě dávno před 2. světovou válkou. V roce 1940 byla jako členka „Obrany národa“ zatčena a poté odsouzena na 12 let káznice pro přípravu velezrady. Po válce se připravovala na akademickou dráhu, ale po roce 1949 byla dána k dispozici pro zařazení do výroby. Díky následkům věznění mohla požádat a odejít v roce 1951 do důchodu. Poté přednášela na shromážděních českobratrské církve evangelické a psala články, ve kterých promýšlela evangelium v sekularizovaném světě. Ovšem mimo oficiální publikace. Chartu 77 podepsala ve svých 74 letech. Tato žena, známá do té doby jen uvnitř českobratrské církve evangelické, měla výjimečný význam jak pro brněnské signatáře Charty 77, tak pro Chartu celou. Ukázalo se totiž, že Božena Komárková promýšlela téma lidských práv daleko dřív než proběhla Helsinská konference, než byl podepsán Mezinárodního pakt o lidských právech a než na pozadí těchto událostí vznikla Charta 77. A říkám-li dřív, myslím tím dřív téměř o 30 let. Božena Komárková totiž ideu lidských práv promýšlela v německé káznici a jako reakci na nacismus.
Osobní zkušenosti s dvěma totalitními režimy a křesťanské východisko je to, co filosofické myšlení Boženy Komárkové charakterizuje. V roce 1952 píše „Křesťan se může podrobit státu, v němž by existovala naprostá reglementace hospodářského života. Může se podrobit státu, vládnoucímu nekontrolovatelnou mocí a nedodržujícímu vlastní právní řád… Nemůže se však nikdy podrobit státu, který si vědomě osvojuje být rozhodčím ve věcech pravdy.“
V roce 1949 připravovala Božena Komárková habilitační práci s titulem Lidská práva ve filosofii XIX. století, v níž promýšlela anglickou a francouzskou revoluci na pozadí staršího duchovního dědictví zejména reformace. Tuto práci už ale nepodala. Vyšla až o desítky let později v samizdatu. V životopisu, který si v roce 1982 od ní vyžádala basilejská universita, Božena Komárková napsala: „Otázka, jež mne od mnichovské dohody hluboce znepokojovala, zněla: Jsou lidská práva jen přechodným produktem jedné epochy, nebo trvalým statkem naší civilizace, za nějž jsme odpovědni? Výsledek mé práce mám podnes za platný. Nejhlubší důvod pro lidská práva je dán v dějinách úsilím po svobodě svědomí, jež nesmí být popíráno žádnou institucí.“ V roce 1992, když bylo Boženě Komárkové 89 let, byla její habilitační práce z roku 1949 přijata a Božena Komárková jmenována docentkou filozofické fakulty Masarykovy university v oboru filozofie dějin.
Pro brněnské signatáře Charty 77 byla Božena Komárková mravní autoritou. Mnoho z nás se účastnilo v jejím jednopokojovém bytě diskusí nad jejími nepublikovanými texty. Sama Božena Komárková byla při zmíněných diskusích poněkud nad věcí. Přemýšlela totiž o tom, kdo z diskutujících potřebuje svetr a komu jej uplete. V roce 1990 v rozhovoru s novinářem k této věci poznamenala: „Víte, pletení jest sympatická záležitost, zaměstnání uklidňující i účelné. Všechen čas jsem měla pro sebe a nemohla jsem přece sedět pouze nad knihami. Mí přátelé po návratech z vězení svetry potřebovali a mne ta činnost při srovnání s jejich aktivitou do jisté míry zbavovala pocitu zbytečnosti. Svetr je prostě jedna z realit, bez nichž se každodennost neobejde.“
Dámy a pánové, rád bych tuto vzpomínku na podpisy Charty 77 v Brně skončil slovy Boženy Komárkové, slovy, která mne před třiceti lety udivila svou přesností:
„Přizpůsobení může znamenat jen tolik, že člověk bere danou skutečnost v počet, ne že se jí podrobuje“.