Bratři Pavel a Jiří Wonkovi, kteří byli od dětství šikanováni komunistickým režimem kvůli etnickému původu (jejich otec byl Němec), se roku 1987 rozhodli kandidovat do parlamentu jako nezávislí kandidáti. Vzápětí byli zatčeni, strávili jeden rok ve vazbě, a nakonec byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu: nikoli za svou kandidaturu, kterou podali v souladu s tehdejšími zákony, ale pod průhlednými záminkami. Jiří byl odsouzen k jednomu roku a vzápětí propuštěn, neboť trest si odseděl ve vazbě. Pavel dostal 21 měsíců a následný tzv. ochranný dohled v délce tří let. Protože se se svým nezákonným rozsudkem nesmířil, odmítal v minkovickém kriminále pracovat a fyzickému i psychickému týrání čelil hladovkami. Z kriminálu byl v únoru 1988 v hrozném zdravotním stavu propuštěn; dne 5. dubna 1988 byl však znovu zadržen, zbit a obviněn z nedodržování ochranného dohledu – to proto, že vyhověl úřední výzvě (!) a dostavil se na vojenskou správu do Trutnova v rámci řízení o své žádosti o vystěhování do Německa. Bez ohledu na množství protestů v Československu i zahraničí byl odsouzen k dalším pěti měsícům. Pavel Wonka zemřel dne 22. dubna 1988 na plicní embolii a v důsledku tělesného vyčerpání způsobeného dlouhodobým pronásledováním ze strany komunistických úřadů.
Bohužel, ani po listopadu 1989 se Wonkům za jejich úsilí o prosazování práva a demokracie ani za utrpěná příkoří nedostalo žádného výrazného zadostiučinění (pakliže se mýlím, prosím o poučení). Žádný zástupce komunistické moci, který se na jejich pronásledování podílel, nebyl odsouzen ani jinak postižen. Podrobnější informace o tom se nacházejí například v článku Petrušky Šustrové, z něhož tu čerpám, a na dalších webových stránkách.
Zde však chci upozornit na tři jiné aspekty: za prvé, bratři Wonkové vedli svůj zápas o demokracii striktně v rámci tehdejších zákonů a nenásilnými prostředky. Nejradikálnější formou jejich protestu byla hladovka, tj. násilí obrácené vůči sobě samému. Avšak komunistický režim tuto vstřícnost ignoroval nebo ji považoval spíše za provokaci, a Pavla Wonku zlikvidoval krutě, bez smilování. – Za druhé, stalo se tak v době, kdy se zdálo, že nejhorší tyranie pominula a režim se v důsledku Gorbačovovy perestrojky humanizuje. Avšak všichni, kteří se podíleli na tom, že byl Pavel Wonka uštván k smrti, předvedli koncem osmdesátých let naší i světové veřejnosti, že komunismus je kdykoli připraven podlehnout stalinistické recidivě, a to i v době, která tomu zdánlivě nepřeje. – Za třetí, signatářka Charty 77 Hana Jüptnerová v proslovu při pohřbu Pavla Wonky (viz níže) apelovala na přítomné, aby nepodléhali strachu ani nenávisti: to jest právě těm dvěma emocím, které by byly u všech přítomných naprosto pochopitelné a omluvitelné: stáli přece u hrobu oběti teroru! Dodala tím zápasu bratří Wonků nový a dodnes inspirující rozměr: bylo-li i v takové chvíli možné zaujmout vůči komunistům postoj „nebojíme se vás ani nepodléháme nenávisti vůči vám“, proč by to nebylo možné i dnes? Dnešním úkolem antikomunistů je vymanit se z pocitů strachu a nenávisti vůči komunistům, aby tím jasněji vyšlo najevo, že právě komunistická ideologie třídního boje je na strachu a nenávisti bytostně založena. Absence pocitů strachu a nenávisti vůči osobám umožní jednak v obecné rovině pojmenovat zločinnou komunistickou ideologii, jejímiž služebníky se ony osoby staly, jednak lépe poznat konkrétní historii v její pestrosti, ve spleti rozmanitých lidských osudů. Takové poznání minulosti bude pravdivější, příštím generacím sdělitelnější, a kdoví, možná i samotní komunisté jím budou – třeba oklikou, díky dotazům vnoučat – vyvedeni z otroctví vlastní ideologie k pokání a odpuštění. Kauza Pavla Wonky mezi stovkami a tisíci podobných případů vyniká tím, že poslední a hluboce autentické slovo, jež nad ní bylo vyřčeno, nebylo diktováno strachem, zatrpklostí a nenávistí, ale vpravdě křesťanským výhledem do budoucnosti, k soudu, který bude milosrdný.
Ochraňujme svá srdce před nenávistí
Projev Hany Jüptnerové při pohřbu Pavla Wonky
Vrchlabí 6. 5. 1988
Milý Pavle,
loučím se teď s Tebou za všechny Tvé přátele z Vrchlabí. Sdíleli jsme společně toto město a jeho zvláštní atmosféru. Město se zamlčenou minulostí, ve kterém bylo právo už před několika desítkami let jen cárem papíru. Ty jsi byl jedním z mála, jehož rodiče se sem po válce nepřistěhovali z různých koutů naší země, ale měl jsi tu své domovské právo. Tví prarodiče a rodiče zakusili sami na sobě všechny peripetie v historii tohoto kraje. Nosil jsi v sobě tuto rodinnou zkušenost. Vyrůstal jsi bez otce a byl jsi nejen Čech, ale i Němec. Je tedy pochopitelné, že jsi hledal nějaký účinný způsob obrany ve svém životě. A našel jsi ho v právu. Právo, zákon a jeho důsledné a nekompromisní uplatňování se Ti stalo jedinou cestou, ale paradoxně vedlo nakonec k Tvé smrti, protože ses střetl s těmi, kteří si zákony a jejich výklad přisvojili. Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země. Ale především tohoto kraje, této periférie, kde jako by se stále ještě vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisíce jiných křivd. Ty jsi způsobil, že se nám rozměr smrti jako nejvyšší oběti stává znovu měřítkem hodnot. Pomohl jsi nám k tomu, že budeme jednat beze strachu. Ochraňujme svá srdce před nenávistí. Ti, kteří Tě nenáviděli, přispěli k tomu, že se stáváš historickou osobností v našich dějinách. Tvůj život leží na misce vah, která vyvažuje mravní bídu naší společnosti. Za to jsme Ti, Pavle, hluboce vděčni. Doufáme a věříme, Pavle, že Ti je teď dobře. Jsi vyvázán z tohoto těla a z tohoto světa. Jsi konečně volný a my máme pevnou naději, že ten jediný a skutečný soud, před kterým budeme jednou všichni stát, bude milosrdný.