Cestou k Listopadu
Kulatá výročí přitahují. Dvacetiletá navíc svědčí o nástupu nové generace. Těch, kteří se dosud neozvali. V Československu, v českých zemích, s intervaly 1918, 1938, 1948, 1989, 2008 šlo (a jde) o odpovědi či aspoň o reakce na pronikavé zásahy zvenčí. Pouze československé jaro 1968 vzešlo z touhy, z rozhodnutí samé naší společnosti.
Jeho potlačení neohlušilo společnost zcela, zůstali nepřizpůsobivší se: „Budeme odporovat zákonnými metodami všemu, co bude proti našemu rozumu a lidskému svědomí.“ (1969). Disidenti trvali na dodržování lidských práv, k čemuž se jejich vláda zavázala v Helsinkách (1977). Pražská výzva viděla východisko ze studené války ve sjednocení Německa jako součásti sjednocení Evropy, v rozpuštění vojensko-politických paktů, jak NATO, tak Varšavské smlouvy. (1985) Pro probouzející se společnost vytýčilo Hnutí za občanskou svobodu cíl: „Demokracii pro všechny, demokracii jako systém založený na duchovní, politické i hospodářské pluralitě a na vzájemné toleranci.“ (1988).
A tím jsme již uprostřed problému Listopadové revoluce. Češi, a ještě více Slováci, se ve své většině znovunastolené diktatuře sovětského typu v její normalisační podobě přizpůsobili. Demokracie pro všechny v této situaci znamenala – demokracie nejen pro disidenty, pro demonstranty. Ovšem pro všechny – demokracie!
Totalitní propaganda se svým ideálem morálně-politické jednoty všeho lidu vydávala demokracii za anarchii, libovůli. Avšak k demokracii vůbec se dospělo zápasem těch, kterým v prvé řadě záleželo na tom, aby nemuseli jednat nebo nejednat proti svému svědomí. Věděli, že jejich svoboda je podmíněna odpovědností.
Svoboda pod zákonem či pouhá volnost od StB, to bylo první dilema, jež čekalo na svou odpověď po pádu vlády jedné strany. Druhé vyplynulo z automatické reakce na totalitu, již si minulý režim vynucoval. Na rázem se uvolnivší politický prostor nastoupila pravicová generace. S přehlédnutím, že demokracie předpokládá, že lidé hledají různé alternativy a rozhodují se – mezi nimi.
Diktatura sovětského typu sama sebe nazývala socialismem a západní demokracii kapitalismem. Jestliže tato ztotožnění platí u nás za bernou minci dodnes, svědčí to o chabém historickému povědomí. Ideová a politická hnutí, liberalismus a socialismus, za sporu mezi sebou přispívala, každé svým dílem, k probojovávání demokracie. Základní slabinou obou bylo sdílení mylné představy Jeana Jacquese Rousseaua, že člověk je od přírody dobrý (Božena Komárková). Odtud jejich nepřipravenost, když docházelo ke zneužívání důrazu, jejž kladli – jedni na jednotlivce a na svobodu, druzí na společnost a na odpovědnost.
Listopadová revoluce a česká transformace
Gorbačovova perestrojka otevřela možnost skoncovat se smrtonosnými zbrojařskými závody studené války. Svoboda pro sovětské satelity navodila pocit začínajícího věku demokracie a bezpečí. Havlovo problematisování civilisačního samospádu jak na Západě tak na Východě oslovovalo hledající v prostoru mezi bezmocí slova a občanskou společností.
V Československu, nejpozději ze střední Evropy, nakonec také zaznělo svobodné slovo. S ochotou k obětem, se znovuobjevenou péčí o postižené, s naléhavou starostí o záchranu životního prostředí, s otázkou, co s ekonomikou.
Zde převládlo – nebudeme vymýšlet něco jiného, než co funguje na Západě. Ke kritickému rozboru západní ekonomické reality nedošlo. Vůbec již ne k tomu, v čem bychom se mohli vyvarovat slepých uliček na Západě již patrných, a co by bylo dobré ponechat si z toho, co vzniklo za nyní rozpadnuvšího se režimu.
Risiko zahájení postkomunistické transformace vzal na sebe s odvahou a s taktickým umem Václav Klaus. A vskutku se podařilo nastartovat přechod k tržní ekonomice bez velkých otřesů. S představou, že stačí na pár let utáhnout si opasky. Nicméně Bayerische Vereinsbank odhadovala těch let na dobrých dvacet (FN 22. 4. 92).
Rubem resolutního postupu bylo upnutí na jeden model. Za alternativu zkrachované diktatury se neuznávala než bezbřehá liberalisace a rychlá privatisace. Bez starosti, jak si nepřipravený průmysl a zemědělství poradí se západní konkurencí.
„Filosofickým základem reformy se stal radikální liberalismus pohlížející s podezřením na sebemenší rozumná omezení … Neschopnost, neochota a posléze již nemožnost omezit chování lidí … vedly k systematickému obcházení zákonů v rozsahu, který si morálně jednající člověk sotva dovede představit.“ (Václav Klusoň, Listy 97/3). Pohrdání státem, neplacení daní, překážky kladené postihu pachatelů.
Při tom ne že by neexistovaly alternativní koncepce. Ministr hospodářství české vlády Jan Vrba varoval, že privatisace nezmůže vše sama, bez pomoci rozumné a promyšlené politiky vlády. Bez předchozí řádné normativní úpravy nic nebrání spekulativním zájmům (FN, 18. 3. 1992). Nicméně vymítání ďábla třetích cest diskusi vylučovalo. Odmítnutí „osmašedesátníků“ nepřímo mířilo na disidenty vůbec, mezi nimi bylo komunistů hodně. Antikomunismus vytyčil novou dělící čáru, smazávající faktické rozlišení, jak kdo se totalitě přizpůsoboval, jak kdo vzdoroval. Fráze „čtyřicet let totality“ nabídla pohřbít to vše v jámě zapomnění. Překryla se také disidentská vise demokracie pro všechny. Kratičký čas Listopadové revoluce ujedla nová konfrontace.
Rozdělení Československa
„Rozdělení státu dopadlo na ekonomiku poměrně tvrdě a zastavilo její celkem příznivý vývoj z konce minulého roku.“ (Tomáš Marek, MfD, 6. 8. 1993.) Léčba šokem zasáhla tvrději než tradiční český, průmysl slovenský. Na jeho ochranu se vytáhlo ve jménu slovenského národního zájmu. Český velel zastavit „penězovod“ na Slovensko. Vítězové voleb 1992 v obou národních republikách se každý představili svému národu jako ten, kdo jej zbavil tíživé přítomnosti toho druhého.
V České republice se uplatnila zásada: Vítěz bere vše. Byla zde jen jedna plně vybavená strana – ODS. S vyhraněnou doktrinou, se zakladatelským historickým činem, s orientační osobností vůdce, zakotvená v bohatnoucí asi pětině populace s jměním nahromaděným spíše spekulací než činností, jež by současně pozvedla úroveň společnosti. Z Občanského fora získala ODS většinu těch, kdo se politicky angažovali v nové svobodě. Odtud její posice v mediích, v komunální a regionální politice.
Ústava nevymezila jasně postup při rozpuštění parlamentu a jmenování vlády. Premiér zatlačoval do pozadí parlament (LN, 9. 6. 1994) i presidenta. (V. Havel, Týden 22. 12. 1997.) Ivan Gabal mluvil o speciálních školeních spřátelených novinářů. „Věcná kritika je ideologisována, kritici okamžitě natřeni narudo. …Po roce 1993 získal převahu koncept konsumní společnosti …, podporovaný sebevědomou rétorikou vlády i explosí reklamy … Povzbuzování spotřeby provázel evidentní nezájem vlády o podporu investic.“ (Týden, 7. 7. 1997.) V roce 1994 začala vysílat Nova. Úsudek Zdeňka Svěráka: Místo kultivace a výchovy ohlupující bavičství. „Domnívám se, že pan Železný tomuto národu ubližuje a že jej sráží tam, kde by neměl být.“ (Právo, 27. 1. 01.)
Problémy
V roce 1994 se problémy české transformace staly zřejmými. Krachy prvních bank, útěky jejich ředitelů, úhrady manka státem. Beztrestnost škod na státním majetku zjištěných Nejvyšším kontrolním úřadem. Prohlubující se schodek zahraničního obchodu. Ministři KDU/ČSL a ODA v létě 1994 marně ve vládě navrhovali problémy projednat (Josef Lux, 1. 6. 1997).
22. 11. 1995 V. Klaus prohlásil, že „transformace více či méně skončila“ a v dalším ubezpečoval, že schodek zahraničního obchodu neznamená risiko.
Vzhledem k jeho růstu a k zadluženosti ČR ministr financí Kočárník ohlásil 7. března 1997 škrty ve státním rozpočtu. V květnu se nepodařilo zachránit kurs koruny a z vlády odešel. Za jeho nástupce Pilipa interní materiál ministerstva konstatoval bezmocnost státu před podvodným jednáním „agresivní třídy nových vlastníků, kteří nerespektují pravidla běžná jinde ve světě.“ (Právo, 30. 10. 1997.) Premiér podal demisi až 30. listopadu, a to nikoliv za konfrontace s rozborem jeho hospodářské politiky, ale po aféře s financováním ODS. Sám věc označil za „sarajevský atentát“.
V témže roce krach „asijských tygrů“ obnažil ilusi, že volný trh uplatněný v globálním měřítku zajistí odstranění chudoby ve světě.
Volby 1998
Favoritem předčasných voleb byla po debaklu české transformace sociální demokracie. Avšak Miloš Zeman odsoudil protiklausovské vystoupení Jana Rumla a Ivana Pilipa a označil jejich Unii svobody za hlavní nebezpečí. Volby prohrál, ačkoliv získal nejvíce hlasů, nestačily mu k utvoření většinové vlády. Vzhledem k fiasku před rokem nyní mimo nadání vyhrál Klaus. S částí ODS, která při něm zůstala, razantní mobilisací proti návratu komunismu znovu stanul ve vrcholné politice.
Zde se ozval Václav Bělohradský s varováním, jehož oslyšení paralysuje českou politickou scénu dodnes: „Chceme-li se osvobodit od totalitarismu, musíme se zbavit nejen komunismu, ale i antikomunismu, vždyť antikomunismus je produktem totalitarismu. Volby nepřinesly vyjasnění. Václav Žák konstatoval, že „velká skupina občanů evidentně nevnímá, kdo odpovídá za ekonomické obtíže,“ což zakládalo setrvávání v nich. Martin C. Putna viděl problém v tom, že „pravice, především veleúspěšná ODS, si nadále může myslet: Hle, ono to jde, jako to šlo postaru, děláme to dobře, není co reflektovat. A to není pravda.“ A tak konstantou naší politiky zůstalo: „Presentace politiky jako boje mezi nesmiřitelnými tábory … není nakloněna racionálnímu řešení konkretních problémů. … Rozhádaná společnost nemůže být ekonomicky výkonná.“ (Petr Příhoda).
Pakt Klaus–Zeman
Zeman, nechtěl-li v politice propadnout, vládu utvořit musil. Ruml zajat svou pravicovostí odmítl jeho vládu podporovat a Zeman se obratem 3. 7. 1998 dohodl na paktu s Klausem. (A opět česká veřejnost přijala bonmot – oposiční smlouva.)
Nešlo o prostou dohodu o podpoře menšinové vlády ČSSD, nýbrž o záměr vymazat z politické mapy malé strany a postupně se dělit střídavě o post premiéra a presidenta. Neotřesitelná stabilisace na věčné časy.
K držitelům dominantního postavení v ekonomice, administrativě a samosprávě z ODS se přiřadila druhá garnitura z ČSSD. Josef Zieleniec upozorňoval, že „v podstatě celý funkcionářský kádr obou stran“ od centra až k obcím je svázán „rozdělováním moci a požitků z ní plynoucích.“ „Mezitím se česká politická elita pozvolna zkompletovala a uzavřela,“ konstatoval Jan Keller (Právo, 27. 10. 1999). Vznikl svět politiků (V. Klaus), těch, kteří získali mandát ve volbách – se svými mnohovrstevnými privilegii.
Klaus potřeboval, aby někdo vzal na sebe následky jeho vládnutí. Vláda Miloše Zemana od února 1999 do června 2000 převedla dluhy velkých podniků a bank do státního rozpočtu. Ministerstvo financí to vyčíslilo na 577 miliard korun (MfD, 23. 11. 2005).
Aktivní hospodářskou politikou dosažený růst vývozu, zvyšování váznoucích mezd v nepodnikatelské sféře, svědomitá valorisace důchodů. Více vybraných daní, avšak méně z vyšších příjmů. Příliv zahraničních investorů získaných daňovými úlevami, ale bez účinných závazků vůči domácím dodavatelům a vůči životnímu prostředí. Kraje se vytvořily menší než v EU, zrušila se při tom fungující složka administrativy – okresní úřady. Žádné zásahy proti šedé ekonomice.
A za tím vším zvláštní režim daného vládnutí. Rozhodnutí padala na jednáních Klause se Zemanem. Ten v prostoru, který mu zůstával volný, mustroval ministry své vlády, kritiky ve vlastní straně, novináře, lidi z „nesmluvní oposice“, US, lidovce. Nepodložená obvinění, úhyby před uznáním chyby. Šedá eminence, M. Šlouf.
Zápas o televisi
Proti odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka, který nechtěl konkurovat komerčním televisím, ale být jim alternativou, se 21. 12. 2000 ustavila iniciativa „ČT – věc veřejná“. Zaměstnanci vstoupili do stávky. Presidentovu podporu Václav Klaus klasifikoval jako „boj se stranami, které stabilisují demokratický systém“ a jako snahu „vychýlit ho ve prospěch alternativních systémů“. Navrhl ČT zprivatisovat, příležitost pro Vladimíra Železného.
Stávkujícím zůstala televisní obrazovka, což zajistilo podporu veřejnosti. 3. 1. 2001 se na Václavském náměstí dvě a půlhodiny skandovalo za zrušení oposiční smlouvy, za předčasné volby. Tomáš Halík vyzval vydržet v duchu ideí Jana Husa. Na demonstraci promluvil Vladimír Špidla, tehdy již předseda sociální demokracie. K dohodě s politiky US o novém televisním zákoně však nedošlo, zatímco premiér Zeman se hladce domluvil s Klausem. Televise vychovávající občana k demokracii zůstala nadále jen věcí naděje.
Pro sledování dalších událostí nutno se vrátit k uzavření paktu Klaus–Zeman, kdy Vladimír Železný „uzavřel s oběma pány dohodu.“ (Jan Ruml, MFD 20. 11. 01.)
V říjnu 1997 Železný prodal za 23 mil. USD Lauderově CME svůj podíl v ČNTS a zavázal se, že nebude spolupracovat s nikým jiným. To porušil a 5. srpna 1999 začal vysílat vlastní program TV Nova z Barrandova. V čele Rady pro rozhlasové a televisní vysílání stál tehdy Ivan Langer.
CME žádala na arbitrážním soudu Mezinárodní obchodní komory v Amsterodamu náhradu investic plus odškodné ve výši dvaceti miliard korun.
Vyšetřovatel daňových úniků Železného podal návrh na vazbu, načež 19. 11. 2001 Václav Klaus Vladimíra Železného přijal a mluvil s ním o potřebě chránit svobodné podnikatelské prostředí. Langrovu žádost přešetřit vyšetřovatelovo jednání odmítl ministr vnitra Gross. Obdobně se vyjádřila vrchní státní zástupkyně Marie Benešová a předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová. A případ zamrzl.
Přeskupování sil
Václav Klaus, nejschopnější český politik daného dvacetiletí, si byl vědom, že do příštích voleb musí přijít s něčím novým – jako by paktu se Zemanem nebylo. A tak jestliže před čtyřmi lety ODS ve jménu neoliberálního individualismu odmítala „všeobecně prospěšná a pro všechny závažná řešení“ (Právo, 19. 6. 99), nyní její předseda hlásal „realisaci vyššího, společného zájmu“. (Právo, 21. 4. 01) „Jsme rozhodnuti převzít vládu v zemi! …Chceme-li … po volbách … většinu naší země sjednotit před výzvami, které ji čekají, musíme být důvěryhodným monolitem …“ (Kongres ODS v Ostravě, 2. 11. 01.)
K monolitnímu sjednocení většiny naší země patřily ovšem Klausovy historické úsudky o Masarykovi, Havlovi, o skupince disidentů. Podstatně závažnější bylo po 11. září 2001 rozvinutí kampaně proti kritikům současného amerického kapitalismu coby podporovatelům terorismu (mezi jmenovanými i Erazim Kohák). „Neuvěřitelné články“ s nimiž „se v českém tisku roztrhl pytel“, odmítl Václav Havel. Jakub Patočka v Literárních novinách pak varoval: „Pokud však nechceme nechat dojít k úpadku kritického myšlení … je třeba nyní nenechat se zakřiknout … Strana tak nestoudná představuje hrozbu proti demokracii.“
Hledala se protiváha vlivných technokratických a autoritářských tendencí tandemu Klaus-Zeman. K pokusům o to došlo již mnohokrát – ODA, „Děkujeme, odejděte“, Dřevíčská výzva, Impuls, „Česká televise – věc veřejná“, Cesta změny, US. Všechny ztroskotávaly na své pravicovosti. Pošetile nechtěly vidět, že prostor tam bezkonkurenčně obsadila ODS, a že vedle ní se mohou prosadit jen stejně otevření pro spolupráci či kritiku jak nalevo tak napravo. Tedy seskupení politického středu. Avšak Hana Marvanová s uspokojením konstatovala, že program čtyřkoalice je ze 70 % pravicový. Čím méně promyšlenosti, tím více stranických sporů. Čtyřkoalice se rozpadla a rozčarování, že zde není alternativa k volbě mezi Klausem a Zemanem, přispělo k tomu, že více než polovina mladých lidí nešla volit vůbec.
Nejméně projevů života jevila ČSSD. Ostře zaútočil Miloš Zeman na sudetoněmecké požadavky podporované z Rakouska. Kontroversně se postavil za izraelskou neústupnost vůči Palestincům: „Bývám nazýván nejvíce provokujícím evropským politikem.“ (Profil 21. 1. 02.)
Jak Vladimír Špidla, tak Stanislav Gross se neodhodlali riskovat střet se zemanovským jádrem strany, vděčným za nabyté posice. A to přesto, že stále víc se Zeman ukazoval jako spolehlivý Klausův spojenec v řadách soc. dem., který nepočítá ve volbách s úspěchem své strany, nýbrž s tím, že vítězný premiér Klaus podpoří jeho kandidaturu na presidentský stolec.
Špidlovo vítězství
Teprve takřka měsíc před volbami se Vladimír Špidla otevřeně distancoval od Zemanovy politiky. Vypověděl smlouvu s Klausem. „Volby jsou příležitostí pro změnu. …V těchto volbách se základní politické střetnutí odehrává mezi ČSSD a ODS. … (Právo 4. 5. 02)
Rozhodně odmítl koalici s KSČM, nevyloučil však jednání s ní o podpoře své menšinové vlády.
Zvrat vystihl Jakub Patočka: „Ani Václav Havel neměl nikdy příležitost před očima lidí této země říci Václavu Klausovi s takovou vnitřní silou a převahou tváří v tvář, co si o něm myslí ústavní většina z nás. V tu chvíli se Špidla stal věrohodnějším ztělesněním odporu proti politické kultuře oposiční smlouvy než Koalice … Protože Koalice dětinsky štvala proti oběma stranám stejně, lidé nevěděli, jaké poměry by s ní zvolili. (LtN, 24. 6. 02.)
Nový premiér se hlásil k „rozšířené demokracii“, kdy se základní rozhodnutí nepřijímají jen v úzkých skupinách politických, ekonomických a technokratických elit, nýbrž s co nejširší účastí řadových občanů. (Právo, 13. 7. 02)
Komentáře zněly: „Zastavil se a zvrátil polistopadový kyvadlový efekt doprava. … Česká levicová orientace je autentičtější, má historické kořeny, souvisí s naším plebejstvím…“ (Ant. Raška, MFD 20. 6. 02) „Podaří-li se programové alianci našich sociálních, křesťanských a liberálních demokratů vzkřísit ethos revoluce z roku 1989, změní se i společnost.“ (Jar. Šabata, LtN 24. 6. 02.) Ministerstvo financí předložilo návrh reformy veřejných financí zatížených zhruba stejnou měrou dluhy transformace a podporou růstu ekonomiky za Zemanovy vlády, s čímž se však mělo „skončit, jakmile se růst dostavil“, aby veřejné výdaje každoročně nerostly a nepoužívalo se velkého množství privatisačních příjmů… (Bohuslav Sobotka, MfD 17. 5. 03.) „Sociální stát bude úspornější a uměřenější tomu, co si můžeme dovolit.“ Alexandr Mitrofanov referoval o nové atmosféře na semináři špiček ČSSD k reformě veřejných financí : „Místo výkřiků, pomluv a hledání vší na spolustranících odborné otázky a připomínky. … Po měsících a letech planého žvanění, intrik a boje téměř každého s každým v ČSSD je férové zaznamenat, že trend se může změnit.“ (Právo 29. 5. 03.) V březnu 2003 vznikl útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, v červenci 2004 finanční policie. Kritika zleva žádala navíc mj. i povinnou veřejně prospěšnou práci dlouhodobě nezaměstnaných a úhradu stravy pacienty v nemocnicích. (Jaromír Sedlák, Trend III 93)
Nejvýznamnějším Špidlovým krokem bylo vystoupení 14. 7. 2003: „Civilisační epocha končí. – Musíme významnou část prostředků přesunout ze spotřeby na modernisaci.“
Vzít vážně hrozby vyplývající z ničení životního prostředí a z bídy ve třetím světě.
Čestný předseda ODS a president republiky
Špidla volby roku 2002 vyhrál s příslibem, že se nebude vázat na ODS a na KSČM. Slib dodržel, i když to znamenalo podporu 101 poslance, zatímco KSČM mohla nabídnout o deset více. Vytvoření levého bloku proti poražené pravici by bylo nutně krátkodeché –do příštího zvratu. Špidla se vydal na tenký led budování nové skutečnosti levostředové koalice, dlouhodobě perspektivní. ODS odpověděla nulovou tolerancí vládě a Klaus prohlášením, že ani na vteřinu nepřipadá v úvahu jednání se Špidlou. „Ten ať si jedná s Grebeníčkem a s jinými sobě podobnými.“
V rámci úhrad povodňových škod Špidla navrhl zvýšit daň z příjmů vyšších než 1,1 mil. Kč, a to z 32 % na 37 %. Ivan Pilip ji uhádal na 35 %. I to smetla Hana Marvanová. Svědomí jí bránilo porušit slib voličům, že nesvolí ke zvyšování daní. Miloš Zeman se vyznal z respektu k ní, ona jediná nezradila svůj program. (Právo 14. 9. 02) 29. 9. se uvolil kandidovat v presidentských volbách.
Bylo to vypovězení boje. Zeman se mohl opírat o většinu funkcionářstva strany. Chtěli dále držet posty vedle ODS, viděli v něm „vůdce smečky“. „Po vytvoření vlády Špidla na svůj odpor proti oposmlouvě a nečistému spolčení s ODS, jenž mu pomohl k volebnímu vítězství, už nenavázal, nepodnítil veřejnou diskusi.
Neudělá-li to on a jeho stoupenci nyní, ztratí možná poslední příležitost, jak podnítit mravní a politickou obrodu společnosti.“ (P. Uhl, Právo 30. 11. 02.) Neudělal to, a presidentskou volbu žalostně prohrál. S otřesenou autoritou.
Václav Klaus zůstal sám svůj. „Ministři o něm vyprávějí: Říká, že je nadstranický president, ale už se nám stalo, že nás třeba při debatě o nějaké politické záležitosti najednou přerušil slovy: my si ale myslíme, nebo: nezapomeňte, že jsme tu ještě my. Když jsme se ho zeptali, kdo je to my, s úsměvem nám odvětil: přece ODS. …Vláda nesmí zapomínat, že tu pořád ještě jsme my, devadesátdevět hlasů oposice.“ (Právo 7. 6. 03.)
V konsolidační agentuře byl dále předsedou dozorčí rady Vlastimil Tlustý. Obdobně v tzv. malé i velké televisní radě lidé z ČSSD se svými posicemi hájili poměry paktu s Klausem.
Za podvod Železného londýnská arbitráž předložila 14. 3. 2003 České republice účet 10,4 miliard korun.
Pád
V prvé řadě Špidla ztroskotal na společném zájmu funkcionářstva ODS a části ČSSD. Střet probíhal na hraně mezi minulostí a budoucností polistopadové sociální demokracie, stejně jako mezi podstatně odlišným postavením ODS a ČSSD. První je stranou blažených vlastníků, k nimž privilegovaní politici patří, není zde žádného rozporu mezi tendencí strany a osobními zájmy funkcionářů. Jestliže však jejich kolegové v ČSSD chtějí využít své strany jako prostředku k témuž cíli, podkopávají smysl její existence. Sociální demokracie obstojí jen jako alternativa ODS. Musí se změnit ve stranu svých voličů. Řekněme hned, že to Špidla sám neuměl, problém však viděl správně.
Tou či onou formulací navozovali pochybnosti o trvání Špidlovy vlády postupně ministr průmyslu Milan Urban, ministr práce Škromach, místopředseda Stanislav Gross. Volbu Miroslava Kalouska předsedou KDU-ČSL přivítal president a Kalousek sám si pochvaloval : „Máme s panem presidentem podobný konservativní postoj k tomu, jak by měla vypadat politická scéna.“ (Právo, 29. 11. 03) Po celou dobu nepřestala být Špidlova vláda terčem hromadných sdělovadel. Lidové noviny kladly presidentu republiky svůdné otázky: „Jak stabilní je vlastně podle vás tato vláda? … Hovoří se o tom, že už dlouho nevydrží.“ A: „Nicméně, jaké varianty byste preferoval, pokud tato vláda padne?“ Ten ovšem trpěl: „Ne, nechci reagovat, myslím, že nemohu“ (LN 11. 6. 2003).
Podle již staršího komentáře „vysvětlování nebylo silnou stránkou této vlády.“ Premiér i u své priority, u vstupu do EU, se omezoval na ujišťování, nedokládal je konkretními daty. A to tváří v tvář euroskeptikům, kteří operovali přirozenými obavami lidí z neznámých poměrů, jež je čekají. Volby do EP vyhráli, a to Špidlovi zlomilo vaz. Dodatečný šestiprocentní růst české ekonomiky na věci již nic neměnil. „To, co rozhoduje, není politika sama (ideje, programy, mimotelevisní debaty v parlamentu), ale inscenace politiky.“ (Vladimír Just, LtN 12. 1. 2004).
19. 6. 2004 si přispíšil president republiky: „Výsledek těch voleb je tak unikátní, nejen v naší novodobé historii, ale pravděpodobně i v celé Evropě.“
Špidla odmítl revisi politického schematu, s nímž ČSSD vyhrála volby 2002, a ukázal na některé zásadní slabiny své strany: „Chybou mnohých je slabá identifikace s programem. Musíme se zbavit složitého komplikovaného jazyka, kterému občané špatně rozumějí. … Prokletím je v soc. dem. kumulace funkcí.“ A: „Nesmíme zapomínat na hrozbu pro českou politiku: risiko vstupu finanční oligarchie do politického života.“
26. 6. 2004 na ÚVV ČSSD nezískal Špidla důvěru a odstoupil z obou funkcí.
Dodatečně vzdal jeho vládě hold Miroslav Kalousek : „Měla jednu obrovskou hodnotu. A to byla ochota dohody. Byla to vláda, která neválcovala, slyšela menšinové názory, kompromis najít dokázala“ (LN 17. 7. 2004). Jaksi chybělo, jak menšinoví partneři takovou vládu podepřeli.
Rozpad koalice levého středu
Bylo nutno uhnat Špidlu, aby se mohl rozvinout hon na samu vládu ČSSD. Tragedie pokračovala jako fraška, od Grossova nástupu do čela vlády, přes informaci MfD o jeho bytě, ke komentáři Jiřího Hanáka v Právu, jak „přilezl za ODS s nabídkou většinového volebního systému výměnou za podporu proti Kalouskovi.“
Lobbistům v ČSSD došlo, že vír by mohl strhnout i je. Gross předal vedení vlády Jiřímu Paroubkovi. Ten odkázal presidenta republiky do jeho ústavních mezí a když koaliční partneři mínili, že do konce volebního období již sociální demokracii znemožní prosadit její priority ve vládním programu, opřel se o komunisty. Naprázdno však vyšla jeho modernisace sociální demokracie, pokud jí mělo být, že zde bude opět politická strana pro určitou skupinu voličů, a nikoliv spolek funkcionářů zajišťující jim volitelná místa na kandidátkách.
Co následovalo, je známo. Kubiceho zpráva. Většina hlasů pro pravicovou koalici, ale rovný počet poslanců. (Bursíkovi Zelení doplatili na změny ve volebním zákoně, jimiž pakt Klaus–Zeman chtěl likvidovat malé strany.) Nicméně – přeběhlíky z ČSSD umožněná vláda s případem vicepremiéra a jeho gradace v případ nejvyšší státní zástupkyně.
Jak to, že mezi tím vším se takřka na dosah ruky ocitlo zvolení presidenta republiky, který do kampaně nastoupil s programem bourat v českých zemích bariéry?
Poprvé zde byla čistě pravicová vláda. A nejenže lpěla na představě trhem řízeného zdravotnictví a školství. Předkládala zákony v baťohu a na veškeré připomínky reagovala prostým opakováním svých proklamací.
A zatím probíhala ve světové ekonomice financialisace. Růst zisků zajišťoval vždy větší měrou finanční sektor. Stupňovaly se spekulace na zisk v budoucnosti, tedy zadlužování. Nad reálnou ekonomikou rostla finanční bublina. Jinak řečeno, spekulace vždy více odčerpávaly zisky z výroby, obchodu, služeb. Mluvilo se o mafiánském kapitalismu.
Závěrem
Krajskými volbami 2008 pokus o rekapitulaci polistopadového dvacetiletí končí. Předjubilejní čas příliš splývá s předvolebním. Na rozdíl od obvyklých obměn stráží naprosto mimořádný výsledek oněch voleb vyzněl v cosi zcela jiného – ve výkřik, Takto ne! Bez ozvěny – jak jinak – se stupňuje zmatek zkratů, nikoliv řešení, ale zauzlování, což zakládá aktualisaci násilí.
Trojí deficit provází celé toto období. Ke kořenům musíme jít až do poloviny 70. let. Tehdy jako alternativa ke studenoválečnickému rozdělení Evropy a světa vystoupil helsinský proces za evropskou bezpečnost, spolupráci a respektování lidských práv. Tento spor není u nás rozhodnut dodnes.
Na jedné straně slovenskočeská vzájemnost, českoněmecké smíření, Višegrád, Evropská unie, pomoc třetímu světu a starost o něj, hledání nového světového ekonomického řádu, občanská společnost, sociální stát. Na druhé znevažování a odpor vůči všemu tomu, protiruská nevraživost, protiromský rasismus (ale vůbec despekt k nejrůznějším skupinám, k imigrantům, sockám, podnikatelům, politikům, intelektuálům), náklonnost k režimu tvrdé ruky.
Druhý deficit splývá s tím prvním. George Soros (pro jeho myšlenku středoevropské university v Praze nebylo u nás místa) o tom, co se nazvalo jako humanitární bombardování, řekl, že bombardování Jugoslávie bylo „z morálního hlediska nepřijatelné.“ (Právo, 13. 7. 1999). Slyšeli jsme u nás takto argumentovat v případě některého jevu české politiky, společnosti ? Je jistě staromodní Masarykův výrok, že bez morálky se politika stává zoologií. Zcela aktuální je však potřeba klasifikovat ve shlucích, povšechně označovaných jako klientelismus, jednotlivé kategorie a typy a přiřazovat k nim charakteristické jedince.
Třetí deficit úzce souvisí s předchozími. Za dvacet let zde máme dlouhou řadu výstižných postřehů, cenných myšlenek, praktických návrhů. Nakonec však obavy, že zásah do příliš složitých poměrů hrozí nevypočitatelností, převládnou nad odhodláním k nápravě.
31. 8. 2009