Někdy mám pocit, že křesťané mají tendenci žít v jakémsi ghettu. „Dveře našeho kostela jsou otevřeny všem,“ řekla mi jedna sestra ze sboru, když jsem namítal, že bychom měli být otevřenější k veřejnosti. Mám prostě pocit, že v šíření dobré zprávy jsme příliš pasivní, natož aby naše společenství mělo ambice prolnout do ostatní populace. Ano, dveře kostela jsou masivní branou, odemčeny jen v době bohoslužeb, oficiálních akcí.
Farář či vikář, jenž vykonává církevní rituály přesně jak hodinky, jenž je stále v pohotovosti, kdyby někdo zemřel, jenž je ztělesněním instituce farního úřadu, je pastýřem ukázněným, „církevní vrchnosti“ poslušným. Přiznám se vám, že můj vkus je poněkud jiný. Představuji si svého duchovního pastýře jako člověka s mnohými aktivitami, jimiž proniká, prolíná, mluví do věcí veřejných, a nemusí to být ani evangelium, které s sebou nese i jeho charisma, dává totiž tušit, že za jeho postoji je křesťanství. Práce v diakonii s dětmi různého vyznání a přesvědčení, aktivity s mládeží křesťanskou i „křesťansky neregistrovanou“, účast ve veřejných i kulturních institucích, publicistika, to je styl probourávající masivní vrata našich kostelů, to je poslání vymykající se církevní uniformitě, to je, myslím, činnost bohulibá.
Kdybych si měl vybrat mezi škrobeným talárem faráře, jenž po věky nemá absenci v bohoslužbách mého sboru, či duchovním pastýřem, který u vody zpívá Karáskův song, a já si musím vyslechnout bohoslužby čtené, ani na chvíli bych se nerozhodoval, neboť právě takové konání je ono bláznovství boží, které by mělo být požehnáno i „církevní vrchností“. Myslím si totiž, že náš Pán není ani evangelík, katolík nebo komunista či jiný ista, že víra není patriotismus, farářský talár není vojenský mundur a službu božímu slovu nelze vykonávat s upnutým límečkem byrokrata. Moje představa pastýře však nevylučuje institucionální kázeň, naopak – slovo z kazatelny takového božího služebníka pak není jen herecký výkon…