Anglický historik Eric Hobsawm napsal Dějiny krátkého století 1914–1991. Vskutku, až do vypuknutí první světové války trval svět 19. století. Svět stabilní, jak jej vidí v protivě k následujícím dramatům zběžný pohled. Jak si hned připomeneme, pod touto stabilitou sílily snahy změnit daný stav i strach ze změn, naděje i tupá netečnost.
Velká válka
Jan Patočka označil první světovou válku za nejdůležitější událost 20. století – zahájila století válek. Druhá světová válka je potom mezi válkami, první a studenou, uprostřed. Nelze o ní mluvit bez těchto souvislostí.
Jak tomu bývá, ani tehdy nešlo o blesk z čistého nebe. Již roku 1897 Saturday Review popisoval, jak všude na světě na sebe narážejí němečtí a angličtí podnikatelé: Milion drobných sporů se spojuje k největšímu důvodu k válce, jaký svět kdy viděl.
Německý ministr zahraničí Bernhard Bülow roku 1900 prohlašoval: Pro nás je blahobyt nemožný bez velké moci, bez silné armády a bez silného loďstva. V příštím století bude německý národ buď kladivem nebo kovadlinou. Mnohem později německý historik zjišťoval: Strach z demokracie byl nakonec velkým strachem, který hnal Říši a její vůdce 1914 do velké války. (Immanuel Geiss: Červenec 1914)
Hrozba vedla k řadě mírových iniciativ, druhé internacionály, ruského cara, pacifistů.
Velká válka však vypukla. Na události, z nichž žádná neměla v celé předchozí historii obdoby, budeme nadále narážet častěji.
Když už se začalo střílet, byla na místě otázka, co stojí za to, aby se o to bojovalo. Profesor Masaryk napsal na podzim 1915 britskému ministru zahraničí, že tato válka je válkou za osvobození malých a porobených národů, válkou za novou Evropu. V návaznosti na myšlenku Františka Palackého, že lidstvo se sjednocuje, se ptal, co zde může být nadějného a co hrozí. A zdůrazňoval: Dorozumění národů, ne nadvláda. – Což je volba, před níž náš svět stojí dodnes.
Diktatury – demokracie
Důsledky první světové války byly pronikavé. Vítězství revoluce bolševiků, Leninovy strany nového typu organisované s cílem podnítit světovou revoluci a ustavit světovou sovětskou republiku. Do té doby absolutismus padal ve prospěch liberálních režimů, Lenin se však stal apoštolem diktatury. Diktatury proletariátu, kterou francouzský socialista Leon Blum hbitě rozšifroval jako diktaturu nad proletariátem. Nicméně, když Lenin prosadil censuru, podalo z patnácti členů sovětské vlády pět bolševiků demisi a mezi sovětskými komunisty se hlasy pro návrat k parlamentnímu režimu ozývaly až do roku 1932.
Bezprostřední reakcí na bolševismus byl Mussoliniho fašismus. Nabízel řešení bez zla revoluce, podřízení zájmu jednotlivce zájmu celku, řád a kázeň, což budilo sympatie. Do Osvětimi bylo ještě daleko a jen málokdo viděl jako Masaryk, že fašismus je pathologickou sedlinou společnosti. Fašistická řešení vycházela z falešných předpokladů. Revoluce, jak napsal Emanuel Rádl v pozoruhodné knížečce O německé revoluci z roku 1933, nemají být, ale musíme je ospravedlňovat podle jejich cílů. Zájem celku a jednotlivce se musí slaďovat, není v zájmu jednoho potlačení druhého. A svoboda a kázeň se podmiňují.
Mezi Leninem a Mussolinim se jeví Masarykova slova o vítězství demokracie v první světové válce směšně. Opravdu nepředpokládal zrod fašismu, který připraví půdu pro rozšíření sovětské nadvlády až do střední Evropy. Je vždy napětí mezi bezprostředním výhledem a dále mířící vizí. Masaryk roku 1925 psal, že ve své skutečné podobě demokracie ještě nikde neexistuje, a demokracii politickou žádal doplnit demokracií hospodářskou.
Proti tak četným hlasům malověrných, směr, na nějž ukázal, se dostával ke slovu znovu a znovu. Poté, co ztroskotávaly silácké a rádoby realistické plány protivné.
Prohraný mír
První zmaření šance, dané vítězstvím v první světové válce, vyplynulo z pošetilého požadavku, aby evropští spojenci zaplatili Američanům válečné dluhy a aby poražené Německo reparacemi nahradilo vítězům válečné škody. Britský ekonom Maynard Keynes to hned tehdy označil za zárodek budoucí války.
Bylo tragedií Německa, že za výmarské republiky, za pokusu o německou demokracii, se neprosadilo smíření s porážkou velkoněmecké politiky v první světové válce.
Těžkou ránu míru zasadila světová hospodářská krise řádící od roku 1929. Opět událost svým charakterem nevídaná. Volný, neregulovaný trh zkolaboval, kapitalismus byl zdiskreditován, a teprve na tomto základě se sovětské pětiletky jevily jako vzor. Krise vedla přímo k Hitlerově diktatuře v Německu a k příklonu většiny Němců v ČSR k Henleinovi.
V kalendáři německých sociálních demokratů v ČSR na rok 1937 se mohlo číst: Každý systém, který přijde po Hitlerovi, bude muset od počátku vidět v sudetských Němcích, dobrovolných a nepoučitelných zbožňovatelích německé tyranie, svého nepřítele. Český národ však bude, když Hitler jednou padne, naplněn proti sudetoněmeckým spojencům Hitlera přemírou zášti.
Jenom v jednom případě by bylo možné vymýcení sudetoněmectví – Kdyby Německo vyvolalo válku, v níž by bylo opět poraženo, tíže poraženo než 1918.
Nesmíme ovšem zapomenout asi na desetinu zdejších Němců, kteří zůstali republice věrni. Mnozí, zejména sociální demokraté, ji bránili se zbraní v ruce v krvavém boji s henleinovci. Mnichovský diktát na ně dopadl drtivěji než na Čechy a některé z nich Češi nakonec nechali henleinovcům napospas
Mnichovský diktát
Winston Churchill o druhé světové válce řekl, že vůbec nemusela být. Dodejme: Byla zde možnost politiky kolektivní bezpečnosti států, jež by byly hotovy pomoci ohroženým, a tak v zárodku odradit útočníky od jejich záměrů.
O to usiloval na mezinárodním poli i ve vnitřní politice československý ministr zahraničí Edvard Beneš. Spor v roce 1935, zda se presidentem stane on, nebo jeho protikandidát, se týkal toho, zda má Československo nadále odmítat podřídit se Hitlerově politice nebo naopak se snažit u Hitlera o dobrou vůli.
V Mnichově, jak známo, politika usmiřování Hitlera triumfovala. Je skreslováním historie, mluví-li se o mnichovské dohodě. Obchází se tím totiž, že obsahem dohody čtyř velmocí byl diktát Československu.
Benešovo rozhodnutí ustoupit před ním vyplývalo z rozpoznání, že válka Československa bez účasti západních demokracií mohla vést pouze k vítězství buď hitlerovské nebo sovětské diktatury. Beneš nekapituloval, protihitlerovskou politiku neopustil.
Je nevěcné klást jeho postup do protikladu k polskému odporu o rok později. To již britská a francouzská vláda nehrozily, že pokud Polsko nevydá Německu území s více než padesáti procenty německých obyvatel, pak je celý svět označí za jediného viníka neodvratné války.
Patří k paradoxům historie, že mnichovský diktát, vydávaný za záchranu míru, rozhodl o vypuknutí druhé světové války. Rozbití spojenectví Francie se Sovětským svazem Hitlerovi totiž umožnilo zaútočit buď na východ nebo na západ, v obou případech s jistotou, že na druhé straně se setká s blahovolnou neutralitou. Mohl boj o světovládu zahájit válkou na jedné frontě! Nepatřil k lidem, kteří by odolali takovému pokušení.
Josef Grňa z vedení Rady tří, koncem války nejvýznamnější naší odbojové organisace, ve svých pamětech napsal, že druhá světová válka pro nás začala Mnichovem.
Dlouhá cesta k velké trojce
Těch jedenáct měsíců, než se začalo střílet, bylo však pro nás krušných. V roce 1939 jen málokteří ve světě nepokládali presidenta Beneše za politickou mrtvolu. Avšak když se německé tanky řítily na Paříž a na Londýn začaly dopadat bomby, domácí odbojová organisace PVVZ mohla napsat: Politické koncepci dr. Edvarda Beneše dostalo se pomnichovským vývojem tak dokonalého a tak rychlého zadostiučinění jako snad žádnému státníku v dějinách.
Málo se připomíná, jakým nečekaným, do té doby nepředstavitelným otřesem, byla kapitulace Francie roku 1940. Letecká bitva o Británii byla pak první Hitlerovou porážkou, udělala kříž nad jeho bleskovou válkou, trvalo však dalších patnáct měsíců, než vznikla velká trojka.
To, co se stalo, pokládáme za hotovou věc. Uniká nám obvykle napětí, kdy se teprve rozhodovalo, zda se uskuteční právě tato z možností. Profesor J. L. Hromádka v americkém exilu spojenectví Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu uvítal s ulehčením. Uvědomoval si, co by znamenaly druhé dvě alternativy – podpora Západu Hitlerovi při tažení proti Sovětskému svazu nebo spolčení Hitlera se Stalinem proti Západu.
Otázka zněla, k čemu povede spojenectví proti společnému nepříteli po jeho porážce. Beneš za války formuloval svou visi o poválečné sociálně hospodářské přestavbě demokratických společností na jedné straně, a o politické svobodě a o odbourávání dočasné diktatury proletariátu v systému sovětsko-socialistickém na straně druhé. Při tom jistě záleželo i na posicích, jichž kdo koncem války dosáhne.
Zde obvykle uniká role vlády francouzských kolaborantů ve Vichy, odmítnutí francouzského loďstva a naprosté většiny francouzských kolonií přidat se k de Gaullovým Svobodným Francouzům, ba dokonce přímý boj proti Britům v Sýrii a váhání s přechodem k Američanům za jejich invase do severní Afriky. Tím vším v kritickém mezidobí 1940–1942 francouzští antikomunističtí kolaboranti významně oslabovali posice západní demokracie vůči Sovětům a zužovali tak možnost dosáhnout od nich ještě před jejich vítězstvím u Stalingradu záruk ve prospěch demokratické budoucnosti zemí mezi Ruskem a Německem.
Hrozbya přísliby
Nejvíce se fašistické velmoci ke své světovládě přiblížily na jaře 1942. A právě tehdy Čech Jan Kubiš a Slovák Josef Gabčík zabili Heydricha. To, že český odboj byl schopen tak dlouho parašutisty chránit před – jak se zdálo – vševědoucím gestapem, přinutilo K. H. Franka k Lidicím, k přiznání, že nejde o osamocený čin Benešových agentů. Mezinárodní ohlas tohoto zločinu byl dán tím, že lidé ve svobodném světě si tehdy nedovedli představit, že by zprávy o teroru nacistů mohly odpovídat skutečnosti. O Lidicích však vydali úřední zprávu Němci sami.
Pomaleji prosakovaly informace o genocidě Židů, o tomto triumfu nacistické technologie a organisace. Že přijdeme v případě Hitlerova vítězství po válce na řadu my, jsme věděli.
Nelze mluvit o druhé světové válce bez citace z teheránského prohlášení Roosewelta, Churchilla a Stalina v listopadu 1943: Vyslovujeme své rozhodnutí, že naše národy budou spolupracovat v této válce a v míru, který po ní přijde.
Uznáváme plně svrchovanou odpovědnost, která spočívá na nás… abychom sjednali mír, který by… zahnal metlu a hrůzu války na řadu generací… Hledíme s důvěrou ke dni, kdy všechny národy světa budou moci žít svobodně, nedotčeny tyranií, podle svých různých přání a podle svého svědomí.
Zde není na místě natřásat se nad rozporem mezi cílem a výsledkem, nad ztroskotanými ilusemi, nad pošetilostí v něco podobného doufat. Naopak respektu si zaslouží odvaha se k takovému cíli přihlásit, převzít za něj odpovědnost. V historii jsou velmi důležité vytýčené mety. Podněcují, povzbuzují, soudí následující s jejich metami.
Z teheranských závazků byl klíčový první – o poválečné spolupráci – a nejzávažnější poslední – o svobodě svědomí, nebýt nucen k tomu, o čem člověk ví, že je to špatné. President Beneš, na rozdíl od mnoha tehdejších politiků, ba dokonce i od mnoha současných publicistů, věděl od počátku, že demokracie v Československu, a ve střední Evropě vůbec, závisí na spolupráci spojenců na západě i na východě. Proto jel v roce 1943 do Moskvy, kde uzavřel smlouvu nejen o spojenectví, ale také o nevměšování do vnitřních věcí. Což se již tolik nepřipomíná.
O daném spojenectví, základní otázce druhé světové války, mluvíme již potřetí. Mohlo předejít válce. Když se uskutečnilo, bylo příslibem vítězství. Nyní rozpad tohoto nesourodého spojení zůstával poslední Hitlerovou nadějí na záchranu.
Poměr sil
O věc se vedl zápas. Neúspěšně ve varšavském povstání. Ve Slovenském národním povstání, v největším boji druhého československého odboje. Československá vlajka vztyčená nad Banskou Bystricou se stala pro okupanty noční můrou. Konrád Henlein žádal Martina Bormanna o autoritativní prohlášení, že Čechy a Morava jsou součástí Říše a budou hájeny všemi prostředky. Důležité bylo, že slovenský odboj při všech vnitřních rozporech na linii dorozumívání mezi demokraty a komunisty setrval.
A tak odboj proti nacistické okupaci nevedl u nás, přes pokusy v tomto směru, k nastolení diktatury sovětského typu. Čeští, ale i slovenští lidé ve své většině viděli svou perspektivu v demokratické republice v čele s presidentem Benešem.
Napořád se opakují falešná tvrzení o jaltské konferenci v únoru 1945. Stalo se následující. O Vánocích 1944 se Němcům podařilo prolomit americkou frontu v Ardenách a hrozili vpadnout do zad Britům v jižním Nizozemí. 6.–1.–1945 telegrafoval Churchill Stalinovi: Budu vám vděčný, budete-li mi moci sdělit, zda můžeme během ledna počítat s velkou ruskou ofensivou na viselské frontě. Ta začala 12. ledna a do konce měsíce dosáhla Odry. Ve Varšavě se usídlila vláda polských komunistů.
Začátkem února v Jaltě Roosewelt, Churchill a Stalin prohlásili, že uznávají svou odpovědnost za obnovu demokracie v evropských zemích. Dohodli se na rozdělení okupačních zón v Německu a na nových polských hranicích na Odře a Nise. Západním státníkům nezbylo než se spokojit s tím, že do vlády ve Varšavě budou přibráni i někteří polští politikové z londýnské emigrace. Stalin slíbil svobodné volby v Polsku do měsíce.
Jaltská konference tedy nedala Stalinovi nic, co by již neměl. Pouze během dalšího vývoje nedodržel, k čemu se tam zavázal.
Poválečné rozhodování
Zatím však zde byly i jiné skutečnosti. Na Západě, a zvláště ve Spojených státech, se SSSR těšil sympatiím jako země, jež obstála ve smrtelně těžké zkoušce a přinesla v zápasu velké oběti. Churchill neváhal přiznat: Hlavní zásluhy o zničení německé válečné mašinerie má ruská armáda.
Alexander Solženicyn narazil mezi vězni na vyprávění o demokratické straně asi půl stovky studentů zatčených někdy počátkem roku 1945, kteří se připravovali na poválečnou obrodu. Milovan Djilas z vedení jugoslávských komunistů o své návštěvě Moskvy ještě před koncem války napsal:
V SSSR spontánně nastupovalo přesvědčení, že nyní, po válce, v níž se prokázala oddanost sovětského lidu své vlasti, není již žádného důvodu, aby se nadále uplatňovaly politické represe a ideologický monopol malé skupiny vůdců a zvláště jednoho vůdce. Svět se měnil před očima sovětského lidu.
V okamžiku vítězství, jen letmo zmiňme vznik Organisace spojených národů a výbuch dvou atomových bomb, zůstávala otázka poválečné spolupráce Západu a Východu otevřená. A zde je důležité nezapomenout na československou, Benešovu politiku, která dokládala, že tato alternativa je reálná. Jestliže Československo takto svým dílem přispívalo k lepšímu řešení, než jaké se poté prosadilo studenou válkou, mohli bychom si být tohoto momentu v našich dějinách vědomi.
Zvrat
K prvnímu otevřenému konfliktu mezi velmocemi došlo, když 2. 3. 1946 SSSR nedodržel dohodu o stažení svých vojsk ze severního Iránu. Licoměrně se tedy lidé z KSČM pokoušejí omlouvat teror diktatury sovětského typu poukazem na studenou válku.
Bývalý sovětský ministr zahraničí, Litvinov, řekl tehdy britskému novináři Alexandru Werthovi: Koncem války mělo Rusko na výběr dvě politiky. Jednou bylo těžit z dobré vůle, která se nahromadila v Británii a v USA za války. Ale oni /myslil Stalina a Molotova/ nedůvěřovali tomu, že dobrá vůle může být trvalou základnou jakékoliv politiky, a rozhodli se, že nejdůležitější ze všeho je bezpečnost. Proto schmátli všechno, co a kam až se dalo.
Rozšiřováním velmocenských posic SSSR a revoluční aktivitou místních komunistických stran směřoval Stalin k neuskutečněnému Leninovu cíli ze sklonku první světové války – ke světové proletářské revoluci. Ruku v ruce s tím šla ve východní polovině Evropy likvidace politických stran nezávislých na komunistech.
Stalin tím podkopal socialistickou budoucnost Evropy, jak ji naznačovaly první poválečné volby, kdy většina lidí si přála nastoupit cestu k socialismu, i když v každé zemi svým vlastním způsobem. Ztotožňovat totiž socialismus, ze své podstaty založený na svobodě a odpovědnosti, s diktaturou sovětského typu znamená pouze přijímat slovník této diktatury.
Jakkoliv je sovětská odpovědnost za zmaření nadějí na světovou spolupráci nepochybná, přijatému závazku nedostála plně ani politika USA. Američané logicky vyvozovali z existence atomové bomby nezbytnost světové vlády vybavené vlastní mocí, dostatečné k potlačení jakéhokoliv pokusu o narušení míru. Znamenalo by to, že by se státy vzdaly vlastních armád a ponechaly si pouze policii. Protože však projekt nepočítal s tím, že by světová vláda byla vybavena také hospodářskou silou, a ta zůstávala v rukou dosavadních držitelů, bylo zřejmé, že rozhodující vliv v ní budou mít Američané. USA během války svou průmyslovou výrobu zdvojnásobily a nyní vyráběly více zboží, než celý ostatní svět dohromady. Partnerem jim nemohl být SSSR, vyčerpaný válkou, s miliony lidí žijících v zemljankách, s odřeným vojenským pláštěm jako s jediným oblečením.
Americký projekt světové vlády nemohl zajišťovat rovnoprávnou spolupráci, a tedy nemohl se ani stát řešením.
Zadržování sovětů
Sovětskému tlaku čelily USA podporou zemí, jež jím byly bezprostředně ohroženy, Řecka a Turecka. A také Marshallovým plánem, moudrým poučením z následků pošetilosti po první světové válce vymáhat na spojencích válečné dluhy.
Úspěch plánu byl ovšem spojen s opuštěním liberální zásady, že stát se nevměšuje do ekonomiky. Byl přijat projekt Maynarda Keynese podněcovat hospodářský rozvoj nízkými úroky, levným úvěrem a mírnou inflací.
Souběžně se v západní Evropě vytvářel sociální stát. 20–30 % průmyslové výroby probíhalo ve znárodněných podnicích, stát plánoval regulaci hospodářství, prosadily se kolektivní smlouvy zaměstnanců se zaměstnavateli, jakož i rozsáhlé sociální zákonodárství, zajištění nemocných, nezaměstnaných, valorisace důchodů ap. Drastické obrazy bídy z třicátých let patřily minulosti. V rámci tržního hospodářství se dostala ke slovu socialistická zásada odpovědnosti společnosti za každého jednotlivce. Proti očekávání tentokráte po válce hospodářská krise nevypukla.
K tomu všemu přispěly obavy ze sovětské expanse. Šlo o to odvrátit dělníky od komunistické politiky. Eric Hobsbawm píše, že jediným trvalým důsledkem Velké říjnové revoluce byla obroda kapitalismu na Západě.
Můžeme shrnout. Tak, jak to za nezbytné považoval Beneš, svou politiku revidoval demokratický Západ. Stalinovo odmítnutí revisionismu, předpokladu nápravy a pokroku, založilo dlouhý proces, který vedl nakonec k rozpadu SSSR.
Sjednocení Číny pod Mao Ce-tungovým vedením, svobodná Indie se zachováním britského parlamentního systému, boj kolonií za svobodu, podporovaný sovětskou diplomacií, vznik státu Izrael, to vše byly další dozvuky světové války v letech 1945–1949, neméně významné než ona sama. Avšak na rozdíl od vítězství nad fašistickým plánem světovlády, rozdělení světa do dvou táborů bylo od počátku falešným krokem.
Studená, ne horká válka
Drama pokračovalo vyhrocením studené války za konfliktu v Koreji a zopakováním inscenovaných procesů ve Stalinově říši. Americký ministr obchodu, Henry Wallace, varoval: Vidíte, jak spějí dva obři ke smrtonosnému boji, víte že každý národ, který by byl do takového boje zatažen, bude hledět smrti v tvář. Musíte vykřiknout na poplach dříve, než bude pozdě. Avšak ministr zahraničí John Foster Dulles hlásal: Kdo není s námi, je proti nám. Neutralita je zrada.
Nicméně stěžejní událostí celého století se stalo, že třetí světová válka nevypukla. Ne bez přičinění mírového hnutí, zemí neseřazených ve vojenských blocích včetně Titovy Jugoslávie, nepřímo i díky britské diplomacii. Studená válka přecházela v mírové soužití.
Na Západě padesátá a šedesátá léta byla zlatými léty. Světový obchod se zdesetinásobil, v západní Evropě průměrná nezaměstnanost činila 1,5 procenta. V méně vyvinutých zemích rostla produkce potravin rychleji než ve vyspělých, hladomory byly na ústupu, mluvilo se o rozvoji třetího světa.
Státy blahobytu ovšem v sobě skrývaly problém – jaký smysl mělo již jeho zvyšování? Otázka se opominula, což posloužilo jako záminka k odmítání sociálního státu vůbec. Avšak ani ve společnosti, kde není vyslovené bídy, neztrácí na významu myšlenka solidarity.
V sovětském táboře zápas o demokracii vyvrcholil v této etapě československým jarem 1968.
Jiný obraz světa
To se však již blížíme k jakémusi mezníku, vyznačenému nakonec ropným šokem 1973, kdy lze pozorovat, že vlivy druhé světové války přestávají vtiskovat ráz dalším událostem.
Převážily nové skutečnosti. Znatelně poklesl sovětský blok a také obavy z něj. Znovu masová nezaměstnanost na Západě, znovu rozestupující se nůžky mezi bohatými a chudými zeměmi. Nebylo již možné nemluvit o ekologických hrozbách. Začaly řeči o nadnárodních společnostech. V mnohém a mnohém se svět pronikavě vzdaloval od obrazu čtyřicátých let.
A co teprve svoboda ve střední Evropě 1989 a rozpad Sovětského svazu 1991. Jako by se znovu dostávaly do popředí základní otázky navozené první světovou válkou. Budoucnost zemí ruského imperia, světové prvenství Spojených států, probouzení méně vyvinutých zemí, problémy světové organisace, sjednocování Evropy.
Nová situace, další historie.
Hlas druhé světové války
Nicméně základní dluhy, shrňme je do otázek důstojnosti lidského života v rychle se měnících podmínkách, zůstávají.
Proto také neztrácejí na významu zápasy onoho krátkého století. To, že ztroskotaly světovládné snahy Viléma II., Hitlera, Stalina i Mao Ce-tunga. Dále mluví hlas bojujících za druhé světové války, za tohoto vyvrcholení zápasu o demokracii. Také hlas zmíněných již odbojářů z PVVZ z roku 1941 v jejich programu Za svobodu, do nové československé republiky:
Proč tedy demokracii? Je to jediný způsob vlády vedený lidskostí, jediný, který je důstojný moderního člověka. Vzdát se ho, znamená… prohlásit, že dospělý Evropan dvacátého věku nerozumí natolik svým záležitostem, aby směl mít vliv na veřejné věci. Kdo se toho vzdá, prohlašuje, že se neumí a nechce starat o sebe, že je lépe, stará-li se o něho někdo jiný. Že neumí a nechce myslit, že je lépe, myslí-li za něho někdo jiný. Že neumí samostatně jednat, že je lépe, jedná-li za něj někdo jiný, že neumí a nechce být svoboden, protože svoboda mu škodí. Že je buď tak moudrý, aby jen poroučel, anebo tak hloupý, aby jen poslouchal. Jak zbabělé je toto zřeknutí se všeho, co poslední staletí přinesla nejcennějšího.
Nasloucháme dnes tomuto vyznání víry z let, kdy šlo o život, se zahanbením. Jak mnoho jsme slevili ze svých cílů! Zároveň však právě z tohoto svědectví můžeme rozpoznat, co demokracie znamená, co vyžaduje, a čím hrozí její ztráta. Není pravda, co nám chtějí namluvit ti, kteří demokracii omezují na fungování politických stran, voleb, parlamentu, jemu odpovědné vlády, presidenta. Skutečná demokracie je zde jen do té míry, pokud se občané starají, myslí, jednají. Pokud si nepletou moudrého s tím, kdo se tak umí tvářit na obrazovce, pokud nezapomínají, že platí se nejen za ztrátu svobody, ale i za její vytrácení.
7. 5. 2005