Sváťo, sleduji tě již řadu let a mám pocit, že si libuješ ve výstřelcích. V křesťanství je důležitá pokora a kázeň a ne nějaká extravagance či exhibice osobnosti.
Bratříku, pokora a kázeň jsou i pro mě důležité veličiny. Bojuji o ně. Ony pro mne nevylučují to druhé, co mi tak trochu vyčítáš. Jako křesťané máme různá poslání, různá nadání, různé dary a úkoly. Každý z nás má jít vlastní cestou, každý z nás je neopakovatelný, unikátní, cenný. No a já se cítím být puzen právě k tornu nesnadnému úkolu být ve své víře co nejvíce autentický, sobě věrný a nenapodobovat. Výstřelek, extravagance, exhibice – to mohou být i pozitivní činy. Řecká i latinská předpona „ex“ vyjadřuje pohyb zvnitřku ven. Už základní pojem existovat znamená vznikat, vystupováním žít, to znamená vyklubat se, vystoupit z anonymity, vyskytnout se. Jde též o pohyb ze zajetí, z uzavřenosti do volnosti a svobody – exodus, to je vycházet a vyvádět.
O mně máma říkávala: „Ten kluk ale vyvádí.“ Ale vyvádění v dospělém věku může být i duchovní výkon. Vyvádění může být i vyváděním. Všichni duchovní by měli vyvádět a ne se přizpůsobovat v dokonalém mimikry s okolím. I staršovstva by měla vyvádět. Jak by to bylo krásné, kdybychom se doslechli, že staršovstvo třeba v Dambořicích vyvádí a dělá vylomeniny. Ano, vylomenina je velký duchovní výkon. Vylamovat se z danosti, z diktátu osudu, z izolace či stereotypu. Pohleď na Pána Ježíše. Z hlediska tehdejšího náboženství dělal lautr vylomeniny, vyváděl na každý den – jak na ulici, tak v chrámě. A velikonoce – nedělní ráno – co je to jiného než obrovská vylomenina, exhibice, exstase, nová ex-sistence a nový exodus. I my jsme zváni k těmto náramným vylomeninám a k duchovnímu vyvádění.
Řekneme o někom -„ten dělá psí kusy.“ Ale už Milan Kundera ukázal ve svém románu Nesnesitelná lehkost bytí, že pes žádné zvláštní kusy nedělá. Jeho čubka Karenin je jediná harmonická bytost v ringu zraňujících se lidských vztahů. Pes – ten nevyhnaný z ráje – vrtí radostně ocáskem v tom reji trosečníků a vyhnanců. Člověk dělá psí kusy, ale ty nejsou psí, jsou lidské. A my jsme zváni, abychom dělali velké kusy, jakési boží kusy, „psíkusy“ lásky k životu. V tom smyslu si spíše vyčítám, že se často zařazuji a z lenosti přizpůsobuji, a tak zapírám sebe i jiskru víry v sobě. Cítím v tom vyvádění, vylomeninách a psíkusech lásky i jeden z rysů svatosti. Jsem spolu s každým z vás zván k svatosti uprostřed všednosti, to jest k výstřelkům a výstřelům, výronům a výbojům lásky.
Takže ty mi to tak trochu vyčítáš, zatímco Duch mi praví: „Jen houšť, dělej lepší a větší a vyšší psíkusy.“
Tvůj Sváťa
Další dotěrné otázky adresujte redakci.