Vidím mladého panáčka, studentíka – absolventíka z Prahy. Řečeno po telecku „pana faláře“, byť přesněji byl jen vikářem. Vykračuje si z horního Telecího zpátky na faru. Překračuje potok cestou, která vede vzhůru ke Gregorům, a dál k faře a kostelu. V meditaci ho vyruší pohled z mostku dolů na břehy potoka. Nenadále tam pracuje skupina chlapů-cikánů. (Tenkrát, v sedmdesátých letech, se neužíval termín Rom.)
Zřejmě začala regulace potoka. Občas z jara, ale vlastně spíše při letních průtržích se uměl nebezpečně rozlévat. Teď má dostat ohlávku. Lidé v chalupách u potoka si oddechnou. Rád bych se hned pozastavil a zahleděl na chlapy, jak pracují, kdo je vede. Ale vím, že neumím překonat ostych z nedůstojné zvědavosti či spíše falešného vědomí sebedůstojnosti. A tak se tvářím nezúčastněně. Určitě jsem si tehdy neuvědomoval, že své tváření mám jen pro sebe. Kdo by to taky na dálku viděl, jak se tvářím, a koho by to mělo zajímat? Ale ne, nejsem přeci povýšenec. Prostě jim nerozumím. Jak bych taky mohl? Jsem jinde. Vlastně oni jsou jinde. Jsme mimoběžní. Jsou jiní než my, než já. A navíc jsou v práci. Kdežto já jsem povolán k tomu, abych si vykračoval za svým posláním. Jak pak mám rozumět tomu, že právě oni, cikáni, jsou na práci v potoce?
Ano, cikáni jsou v obci. Co nám to přinese? Slyším jízlivé poznámky sousedů. Jsou odtažité, až rasistické. „Určitě všechno ukradnou.“
A přece! Tam, kam přicházejí, probouzejí zájem, třeba o své děti. My, z tepla domova, se ptáme, jak si u nás s čím poradí a jak vlastně žijí. Odporu vyvolávají dost, ale také zvědavost, až zvažování „co s nimi“, co pro ně? Jak se proklestit houštím předsudků?
Brzy na to stojí u nás na stráni za Gregorovými malá stavební buňka. Pravidelně se z ní po ránu vysype řádka školáků, čisťounkých a upravených. Šlapou kolem fary do školy. Nemůžeme se dopočítat, kolik jich tam společně s dospělými vlastně žije. Určitě přes deset. Tak takhle si soudruh Žejdlík pomáhá, aby mělo Telecí víc než šest set obyvatel a on byl plně placen jako předseda! A přitom už se po vsi šíří, jak posměšně o nich mluví. Dovedu si to představit. Dosazen do vsi za kolektivizace, vykonává vůli cizí vrchnosti. Proč ale hned mluví sprostě a s opovržením o těch, jejichž přítomnosti využívá? Cožpak neslyší to, co se o něm říká? Prý ani doklady, na které mají cikáni právo, jim není ochoten vybavit. Je to tak? Není to pomluva?
O několik dní později přichází skupinka romských chlapů na faru s prosbou:
„Pane faráři, chceme napsat dopis prezidentovi.“
„A co to má být?“, ptám se.
„Předseda nechce napsat, kolik máme dětí a že tady děláme.“
Chápu, co mi vykládají. Žejdlík opravdu posměšně mluví o tom, jak nedělají, leda děti. A že jim je stejně všechny „nenapíše“. Skoro s každým tak jedná, a tím spíše s cikány, na kterých se může slabošsky vyžívat.
Ptám se, co tedy mám udělat a pokračuji: „Takže k tomu potřebujeme papír.“
„Jo, určitě!“
Vyndávám papír ze šuplíku a pokračuji: „Asi to napíšeme na stroji.“
„Jo, to jo!“
„A já to mám napsat?“
„No jo, můžete.“
Navrhuji formulace vět a chlapi nadšeně pokyvují. A tak sepisuji podání na kancelář prezidenta republiky, soudruha Gustáva Husáka.
„Chcete, abych napsal, že máte děti a pracujete a telecký předseda vám to nechce potvrdit?“
„No jo, tak to je.“
Píši a formuluji věty nahlas, aby mě mohli sledovat. A nakonec: „Pak tam dáme ještě vaše jména a vy se podepíšete?“
„Jo, jo.“
Všechno zdárně ukončujeme. „No a teď ještě obálku. Tu taky nemáte?“
„No, nemáme.“
„A ještě adresu na obálku a známku.“
Napíši jméno prezidenta a adresu Pražského hradu. Vyhledám známku a nalepuji ji na obálku. Chlapi, které jsem nedávno viděl pod sebou v blátě s kameny v rukou u potoka, vypadají spokojeně. Dosáhli toho, co chtěli.
Nakonec jim hotový dopis podávám: „Tak, tady to máte.“
Pohlížejí na mě překvapeně a zřejmě rozpačitě.
„To chcete, abych to sám donesl na poštu?“
Spontánně horlivě kroutí hlavami: „Ne, to ne! To neposílejte! Určitě ne! To by se soudruh prezident zlobil.“
Obálka leží na stole a chlapi spokojeně odcházejí. Akce je zdárně ukončena. A já samomluvně pro sebe: „Ne, vůbec nejsou hloupí. Jednají jako pacholátka. Jen přitom nespoléhají na pozemského otce.“