Dopis papeže

Číslo

Dopis papeže Jana Pavla II. synodnímu seniorovi ČCE a presidentu ERC v ČR Pavlu Smetanovi

Nastal téměř již čas mé návštěvy v ČR, v zemi, která mi vždy byla drahá pro statečné svědectví, které vydali následovníci Kristovi v době atheistického útlaku, jenž postihl jak katolíky, tak i protestanty. Dlouho jsem se těšil na radost z návštěvy a setkání v duchu bratrství s představiteli různých církví a křesťanských denominací. To považuji za velmi důležité.

Jsem si velmi dobře vědom, drahý bratře, že Vám i mnoha jiným plánovaná kanonizace blahoslaveného Jana Sarkandra v Olomouci způsobila starosti. Doufám, že Vás uklidní ujištění, že důvodem, proč jsem učinil toto rozhodnutí, nebylo jen pozvání biskupů České republiky. Vidím zde současně darovanou příležitost, abych na velmi důležitém místě vyjádřil kritické zhodnocení náboženských válek sedmnáctého století, které přinesly mnohé oběti na straně protestantů i katolíků. Blahoslavený Jan Sarkander se stal obětí těchto nešťastných konfliktů, které způsobily tolik utrpení Vašemu (křesťanskému) společenství v té době.

Jestliže jsem vyslovil souhlas s pozváním biskupů, stalo se tak proto, poněvadž zde vidím příležitost pro nás všechny, abychom se zaručili a ujistili, že už nikdy nesmějí být spáchány takové hříchy proti křesťanské lásce.

Při různých příležitostech jsem navštívil země, kde vzpomínky na konflikty mezi katolíky a protestanty zůstávají živé. Vždy jsem činil naléhavé výzvy k členům různých církví a náboženských společností a zvláště k členům římskokatolické církve, že nesmějí připustit, aby minulé nespravedlnosti poznamenávaly současné vztahy. Jsem hluboce přesvědčen, zvlášť nyní, kdy se blížíme ke třetímu tisíciletí křesťanské éry, že tato doba je časem zvláštní milosti pro nás všechny, časem, kdy máme prosit o odpuštění a nabídnout odpuštění, přehlížet utrpení minulosti, pracovat spolu a tak nést jasnější svědectví evangelia Ježíše Krista, „aby svět uvěřil“ (J 17,21). Nastal čas pro církev „aby vyjádřila hlubokou lítost nad slabostí tak mnohých svých synů a dcer, kteří poskvrnili její tvář a znemožnili jí zrcadlit obraz ukřižovaného Pána, nejvyššího svědka trpělivé lásky a pokorné něžnosti“ (Tertio Millenio Adveniente, 35).

V tomto duchu kanonizace Jana Sarkandra nechce žádným způsobem ospravedlňovat či schvalovat minulé násilí, nýbrž pouze uznat osobní zásluhy tohoto moravského syna: a vpravdě, on zde byl vždy velmi milován a uctíván katolickým duchovenstvem i laiky, kteří v něm nepochybně nevidí oběť náboženské nenávisti a nezamýšlejí jitřit rány, které čas měl zacelit, nýbrž pokorný a statečný příklad upřímné lásky ke Kristu, odevzdané duše, věrnosti k pastýřské službě a zvláště ke zpovědní svátosti včetně závazku, který přináší.

Jsem přesvědčen, že nové vztahy, které se v poslední době tak šťastně rozvinuly mezi katolickou církví a ostatními křesťanskými církvemi a náboženskými společenstvími v České republice, budou dále růst a získávat na síle.

Je mým horoucím přáním a modlitbou, aby má návštěva přispěla k další podpoře tohoto ducha křesťanské jednoty v souladu s pevným odhodláním, které učinil 2. vatikánský koncil, odhodláním, které patří k prioritám mé pastorační aktivity.

Z tohoto důvodu jsem požádal kardinála Edwarda Idrise Cassidyho, presidenta Pontifikální rady pro podporování křesťanské jednoty, aby Vám doručil tento můj dopis a vyjádřil mou lítost nad tím, že jsem nenapsal dříve. Aby Vám předal především mé projevy úcty a vážnosti v Ježíši Kristu, pastýři a ochránci našich duší (sr. 1 Pt 2,25).

Z Vatikánu 2. května 1995

Joannes Paulus II.