Ó střeva má, střeva má,
bolest trpím,
ó osrdí mé,
nemohuť mlčeti…
Jer 4, 19
Vážený profesorský sbore,
leží přede mnou Vaše prohlášení „K situaci v českobratrské církvi evangelické“ z 24. 5. 1977. Nemohu mlčeti.
„V současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout českobratrskou církev evangelickou do politického zápasu na pozice, které nejsou bohoslovecky oprávněny a které negují socialistické společenské a politické podmínky…“ Jak vyplývá z programu mimořádně svolaného synodního zastupitelstva, pro které jste toto provolání sepsali, míníte „nápadnými konrétními důsledky“ zřejmě elaborát „Postavení církve a věřících“, jenž byl 7. 5. 1977 odeslán Federálnímu shromáždění ČSSR jako podnět 31 občanů, členů českobratrské církve evangelické.
Jednáli se o „několikaleté úsilí“, proč jste proti tomuto trendu nevytáhli do boje už před lety, kdy ti signatáři, kteří jsou dnes skladníky, topiči, myči výloh, působili jako duchovní na sborech, fungovali jako synodálové, předsedové či členové odborů při synodní radě (v mnoha případech spolu s Vámi), působili aktivně ve Svazu evangelického duchovenstva, kdy jim dokonce KEBF udílela doktoráty, kdy směli publikovat v tisku, zkrátka kdy církev opravdu ovlivňovali, protože k tomu měli platformu? Proč do nich s takovým zpožděním a s vyznavačským patosem tepete před celou církví i světem až teď, kdy nemají nejmenší možnost se veřejně bránit, hájit svá stanoviska a seznamovat církevní veřejnost s jejich nezkarikovanou podobou? Proč tolik povyku – osmkrát se ve Vašem textu objevuje nesmlouvavé „odmítáme“ – kvůli jednomu dopisu několika lidí Federálnímu shromáždění, když v podobném duchu bylo sepsáno mnoho zásadnějších dokumentů (např. Zásady ČCE), aniž by to vzbudilo Vaši kritičnost? Proč najednou ten poplach a kategorická distance ve chvíli, kdy signatáři inkriminovaného dokumentu, většinou signatáři Charty 77, jsou předvoláváni na prokuratury, úřadovny StB, častováni domovními prohlídkami, vylučováni z ROH i ze zaměstnání, zbavováni řidičských průkazů, cestovních pasů, event. periodicky ubytováváni v cele předběžného zadržení? Jde o koincidenci čistě náhodnou?
Všimli jste si v textu našeho elaborátu, že jeho signatáři hovoří za sebe a ne za církev, jak jim je předhazováno? Že do zápasu vtahují sebe, s osobním ručením, zatímco Vaše prohlášení je nepodepsané a sugeruje podezření, že proto, aby nezavřelo zadní vrátka a umožnilo každému z Vás se z odpovědnosti za jeho obsah vykroutit?
Dbáteli tolik o to, aby pozice a činy církve byly „bohoslovecky oprávněny“, jak to, že jste vahou své autority nevetovali zastupitelstvem přijatý kárný řád, který v detailech i duchem je popřením základních bohosloveckých východisek? Proč neřeknete své k teologicky zmatečnému znění kazatelského reverzu, který někteří podepsali s výhradou či vsuvkami a mají pro to být podle usnesení téhož zastupitelstva nyní po letech tvrdě sankcionováni?
K Vašemu hodnocení našeho přípisu jako „politického zápasu“: Arcibiskup Bokolo wa Ilunga ze Zaire v situaci zjevného pronásledování církve píše ve svých pastoračních směrnicích z r. 1975: „Je nutné, aby všichni křesťané pochopili, že starost o obecné blaho se jich dotýká jako křesťanů. Učedníci Krista, Služebníka, který vzal na sebe naše slabosti a snášel naše nemoci, se nemohou nezajímat o stát pod záminkou, že stát se zaobírá pouze věcmi hmotnými, zatímco církev pečuje o věci duchovní. Naopak, právě víra v Božího Syna, který vykupuje celého člověka, pohání křesťana, aby se vší silou účastnil na akcích státu pro blaho všech jeho občanů. Ano, křesťan je právě ten, kdo miluje svou vlast a intenzivně spolupracuje se všemi občany na všem, co může přispět k jejímu rozvoji. Právě naše láska k vlasti a naše starost o zairský lid nás nutí kategoricky odmítat určité směry v nynější ideologii státu a praktiky, které se na tomto základě zavedly. Bude nutné, aby každý křesťan pochopil svou odpovědnost v této věci a požadavky víry v ožehavé situaci, kterou procházíme.“
Svým elaborátem upozorňujeme vrcholný zákonodárný orgán na nepřípustné praktiky některých úřadů. Kde se tu jedná o nelegitimní politický zápas, kde jsou ty bohoslovecky neoprávněné pozice? Jestliže se v našem počinu opravdu skrývají, dokažte nejdříve Bokolo wa Ilungovi neoprávněnost jeho pozic, které sdílím a které považuji za samozřejmé pro kteréhokoliv křesťana kdekoliv na světě. Ostatně i Vy jste svým prohlášením po hlavě skočili do politického zápasu, zaujali zcela určité politické pozice, provedli jednoznačný politický čin. A politický čin není dobrý nebo špatný pro to, že je politický, nýbrž pro to, že napomáhá buď spravedlnosti, svobodě a pravdě nebo zvůli, otroctví a lži.
Čím negujeme „socialistické společenské a politické podmínky“? V elaborátu jsme poukázali na prokazatelné nezákonnosti. Chcete říci, že ony nezákonnosti jsou bytostně srostlé se socialistickými společenskými podmínkami, takže jejich negace je i negací socialistického zřízení? Jistě i tento pohled na věc, v naší společnosti velmi častý, je možný a nemusí být vždycky povrchní a nezdůvodněný. Osobně jej nesdílím. Sdílíteli jej Vy, to těžko říci, když hned v zápětí máte za to, že „socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva“. Jeli však socialistický společenský řád v uvedeném smyslu nejpřiměřenější, co potom, když se jeho denní praxe s tímto určením nesrovnává? V tom případě nijak nepomůže věčně opakované ujišťování, že je opravdu nejpřiměřenější, nýbrž je třeba žádat, aby své přiměřenosti byl věren. Těžko chtít na kapitalismu, jeli založen na vykořisťování člověka člověkem, aby respektoval lidská práva. Ale lze a je nutno to požadovat na socialismu. Není divu, když se v kapitalismu nerespektuje svoboda osobního přesvědčení. Je však evidentním prohřeškem, dějeli se tak v socialismu. Je přece tou nejpřiměřenější formou. A ti, kdo sdílejí toto stanovisko, jsou povinni dohlížet na to, aby socialismus zůstal práv svému určení.
„Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně…“ Váš kolega marxista p. prof. Polák nás na fakultě učíval, že socialismus je provisorní, neboť je přechodnou fází k definitivnímu období komunismu. Vy sami jste nás učili – a já na tom trvám – že žádné lidské zřízení není definitivní, že nejen socialismus, ale i nebe a země pominou.
„Učitelé Komenského bohoslovecké fakulty evangelické, navazujíce na svá předchozí teologická vyjádření k situaci církve…“ Máteli odvahu připomínat svá předchozí teologická prohlášení, měli byste upřesnit, odkdy se mají brát vážně a dokdy ne. Vaši někdejší žáci, čtenáři a obdivovatelé totiž sotva mohou zapomenout. Patří k oněm předchozím vyjádřením, jimiž chcete garantovat svou názorovou a postojovou kontinuitu, např. i manifest solidarity z podzimu 1968, stanovisko fakulty ke smrti Jana Palacha? Neli, odkdy Vaše prohlášení platí a dokdy neplatí? A proč platí ta čerstvá a ta předchozí ne? Neupírám Vám právo na omyl a změnu stanoviska. V tom případě ale nahlas vyhlaste, že jste je změnili. Stejně vehementně jako od našich současných postojů se distancujte i od svých někdejších stanovisek, článků v Křesťanské revui, kázání u Martina ve zdi, přednášek, prohlášení, včetně např. Hromádkova memoranda z podzimu 1968. Jenže to se Vám pochopitelně nechce, jak byste vypadali s popelem a vlastní slinou na hlavě. Raději předstíráte duchovní kontinuitu, tváříte se jako vždycky správní učitelé církve, kteří na to, co kdy dělali, mysleli a psali, vždycky jen plynule a bez přeryvů navazují.
„Teze vyzdvihují nejaktuálnější aspekty naší vyznavačské tradice a zároveň odmítají hlavní teologicky nesprávné programové výzvy, které matou naše rozhodování z víry.“ Nejen že dokážete tolik věcí najednou na jediné stránce textu, nadto Vaše rozhodování je z víry! Kdo Vám to má věřit? Vím, jak mnoho mých činů a rozhodnutí je výsledkem kompromisu mezi lepším vědomím a obavami. Sám vím nejlépe, v čem mi zabránil obyčejný tuctový strach a k čemu mě přiměl. Vím i o tom, jak je snadné stát se fízlem. A za tím vším je strach a jeho spojenci vědí, na kterou strunu zahrát. Někdy se člověku – snad i mně – podaří vykonat svobodný čin a strach přemoci. Ale nebývá to často. Žít se chce bez starosti, jestli si pro mě zase ráno nepřijdou, jestli mě třeba nevyhodí i od toho kotle k horšímu kotli. Jak mám věřit, že po Vás ten strach nejde, když na vlastní kůži zakouším, jak je všudypřítomný, co dovede a za jak elegantní výmluvy se umí schovat? Že právě Vy byste v tom neměli být až po uši, že právě Vy s námi nesdílíte tentýž rakovinový pavilón? Jste snad natolik silní ve víře a v Písmu kovaní, že nepotřebujete Pravdu, aby Vás vysvobodila, lásku, aby zahnala strach? Vím o své slabosti, povolnosti i konkrétních poklescích. Vím i o Vašich. Nemohu Vás odsuzovat za podlehnutí, nemámli zároveň odsoudit sebe. Jenom pro smilování Boží, nenazývejte strach vírou! Nechlubte se „rozhodováním z víry“, ale proste za odpuštění Beránka, který snímá hříchy, proste za odpuštění své bratry, vůči kterým jste zle zhřešili! A dokud nepoprosíte za odpuštění např. Tydlitáta, kterého jste vyhodili z bohoslovecké fakulty za to, že se pomodlil za bratra t.č. ve vazbě, dotud nemám práva se tvářit, že se nic tak hrozného neděje, omlouvat Vás a zamlčovat Vaši bídu. To, že jsem od Vás mnoho přijal, že Vás ctím jako odborné autority a ctil jsem jako autority mravní, že Vás dodnes asi mám rád, mi nijak nedává právo mlčet.
„Odmítáme názor, že církev je jen lidské sdružení či nápravné hnutí, jehož existenci ospravedlňují cíle, které si samo klade, a které se musí v soutěži s jinými sdruženími a hnutími prosazovat obvyklými prostředky.“ Tento názor nikdo z nás nehájí. Ale to víte Vy také. Smyslem této pasáže je nasadit nám psí hlavu. Nepochybuji, že v tom máte vyhlídky na úspěch. S lidmi bez možnosti obhajoby se dá dělat leccos a roztrušovat o nich cokoliv. S bludaři se snadno vede boj, když si lze blud nejprve vymyslet, napsat někomu na vizitku a pak jej efektně potřít. Rád bych Vám křivdil, proto udělejte alespoň to etické minimum, že spolu se svým prohlášením necháte po církvi rozeslat Vámi osmkrát odmítnutý, leč dobře utajovaný elaborát „Postavení církve a věřících“ a dokážete jeho bludnost přímo na jeho textu. Anebo svolejte na fakultě veřejnou disputaci, rád se jí zúčastním, vysvětlím svá stanoviska a ochotně se nechám poučit, event. vyvést z omylu. Pokud ovšem druhá strana nemá možnost, aby k nařčením řekla své, pokud se lidem bez možnosti obrany strká do bot něco, co nezastávají, potud se jedná o obyčejnou civilní podlost a kdo se k něčemu takovému propůjčí, je darebák.
„Zde máme konat své poslání a neohlížet se po poměrech pro někoho zdánlivě výhodnějších.“ Opět insinuance, vypůjčená z oficiální propagandy, která z těch, kdo volají po souladu právní teorie a praxe, dělá vnitřní emigranty, lidi bez vlasti.
„Odmítáme názor a postoje, které vyvolávají zdání, že církev nemůže existovat ve společnosti socialistické.“ Pastorační směrnice biskupa z Katangy dokazují, že církev může existovat i tam, kde vláda zruší kostely a prohlásí 25. 12. za pracovní den. I náš elaborát považuji za sice skromný, ale přece jen projev toho, že církev žije i v socialistické společnosti. Zdání, že u nás přestala existovat teologie (alespoň na KEBF), že po okázalém harakiri odumřela v apologii stávajících pořádků, vyvolává Váš elaborát.
„Záleží nám na tom, aby naše shromáždění byla i nadále otevřena všem.“ Nám také. Také proto jsme „Postavení církve a věřících“ sepsali. Chceme, aby např. kurzy pro mládež byly otevřeny i mladým do 18 let a aby i v tomto směru byla zrušena nezákonná restrikční praxe. Chceli někdo naše shromáždění uzavírat, my to nejsme. Jeli jejich otevřenost kýmsi ohrožena, jak tomu čelíte? Co děláte, když např. synodní rada zakazuje určitým členům církve účast na biblických kurzech?
„Odmítáme pokusy jednotlivců zatlačit církev do ilegality ve falešném domnění, že jen tak splní své poslání.“ „Postavení církve a věřících“ je dokument podepsaný, jeho signatáři se v místě bydliště zdržují a na předvolání bezpečnostních orgánů se řádně dostavují. Nejde tedy o žádnou klandestinitu. Elaborát využívá ústavně zaručeného práva občanů podat podnět Federálnímu shromáždění. Jeho smyslem je upozornit vrcholné státní orgány na porušování zákonnosti v jednotlivých případech jednání státní správy vůči křesťanům a tím přispět k upevnění právních jistot. Odeslání státotvorného a velmi umírněného dokumentu, pojednávajícího o skutečnostech, které jsou známy jak Vám, tak i státní správě, kvalifikujete jako pokus o zatlačení církve do ilegality a přivolání nežádoucích situací. Domníváte se opravdu, že kvůli tomuto dokumentu bude církev postavena mimo zákon a stižena „nežádoucí situací“? Proč potom ale vyhlašujete socialistický společenský řád za „nejpřiměřenější formu“? A kdo tu straší a vyvolává zdání, že církev nebude moci existovat?
„Odmítáme názor, že církev ve svých projevech a postojích nemusí mít zřetel na dějinně společenskou situaci, ve které žije.“ Náš elaborát z hlubokosti této situace volá. Ozřejmuje ji, písemně zachycuje určité její aspekty a dokumentárně je dokládá. Jeho přínos vidíme ani ne tak v zachycení skutečností námi, Vámi i státní správou prožívaných, ale v tom, že přerušil obecně přijímanou hru, jako by vše bylo jinak, jako by to, co je, nebylo, a bylo to, co není. Zkrátka, že vzal zřetel na dějinně společenskou situaci.
„Odmítáme názor, že tato pravidla, která odvozujeme z novosti života v Kristu, smíme ukládat těm, kdo ještě v Ježíše Krista neuvěřili.“ Zase se dopouštíte křivého obviňování. Zcela civilně žádáme, aby praxe v jednání mezi státní správou, církví a křesťany byla uvedena v soulad s platnými zákony. Možná lze našemu elaborátu vyčítat, že je minimalistický a nijak specificky křesťanský. Rozhodně mu nelze vyčítat to, co mu podsouváte Vy.
„Ježíš Kristus volá svou církev k tichosti, jež i na projevy nepřízně odpovídá láskou.“ Jak chcete milovat mocné, kteří Vám projevují nepřízeň, když nedokážete milovat bratry a domácí víry! Kolikrát jste napsali Matulovi a Březinovi, svým žáků a bratřím, s nimiž jste tvořili i jedno společenství u stolu Páně? Nemáte jejich adresu? Jak to, že jste se po ní nepídili? Jak milujete Tydlitáta, na němž jste se dopustili konkrétního hříchu? Jak s ním nesete jeho nynější osud, Vámi způsobený?
Samozřejmě, že ty, kteří Vám projevují nepřízeň, nemilujete – jenom se jich bojíte. Jak je chcete milovat, když jim ani nedokážete říct pravdu, jak se chcete modlit za ty, kteří Vás utiskují (Mt 5, 44), když jim nemáte odvahu říci ani to, že Vás utiskují? K lásce je třeba odvahy a hrdinství ducha. Ve Vašich tezích je však láska eufemismem pro kvalitativně docela jiný vztah, jaký mívá průměrný člověk současnosti vůči mocným. Sám před sebou mívá tento člověk alespoň tolik upřímnosti, že jej rozhodně nenazve láskou.
„Odmítáme názor, že církev si má vynucovat zvláštní výsady a na základě nátlakové strategie podnikat akce pro svůj prospěch a své zachování.“ Kde jste byli, když synodní zastupitelstvo schválilo na základě nátlakové strategie kárný řád, který předpisuje církevním pracovníkům „vždy pilně dbáti vnitřního i vnějšího prospěchu a pokoje církve“?
Nadto a hlavně opět zamlžujete pojmy a zaměňujete právo a výsadu. Výsada platí pro někoho. Právo pro všechny. Náš elaborát odmítá výsady a požaduje právo. Právo pro církve, pro věřící. Ale jelikož volá po právu, chce ho i pro ateisty, marxisty, třeba spolky bezbožníků a profesory KEBF. Opakuji, že nechceme výsady (např. aby profesoři KEBF směli cestovat do ciziny, aby profesoři směli vydávat prohlášení k situaci v církvi, aby profesoři mohli publikovat v tisku, aby se směly konat mírové semináře, aby se profesoři KEBF mohli věnovat vědecké teologické práci a směli kázat), nýbrž chceme právo (aby všichni mohli jezdit do ciziny, aby každý, kdo má co říci, mohl publikovat v tisku a vydávat prohlášení k situaci v českobratrské církvi evangelické, aby se směly konat semináře o čemkoli za účasti kohokoliv, koho to zajímá, aby vědeckou práci mohl konat každý, kdo k ní má předpoklady, aby mohl kázat každý, koho Duch pudí).
Praha, 1. července 1977
S pozdravem Miloš Rejchrt