S krásným vyobrazením gotické křížové chodby na titulní straně vyšla (1995) v nakladatelství Krystal O. P. Příručka církevních dějin Pavla K. Mráčka O. P. Přílohy zahrnují řadu chronologických tabulek a třicet vyňatých článků M. J. Husa odsouzených na kostnickém koncilu. Škoda, že citací autentických dokumentů, a to zejména případných úryvků z nich, není více.
Základní pozici autor vyjádřil větou: Jedině církev je v držení univerzální pravdy… (121)
Soud o kontroverzních krocích římské církve a těch, které označuje za její nepřátele, je značně nevyvážený. Tak srovnává inkvizici se středověkým trestním právem a zjišťuje, že inkvizice byla velice humánní (68). Stranou ovšem zůstala otázka, co znamenalo rozšíření mučení obvyklého při výsleších ve věci krádeže, vraždy, na zjišťování toho, čemu člověk věří, což povolil papež roku 1256. (Dominikánům svěřil provádění inkvizice 1231.) Zvláštní pozornosti zaslouží autorova připomínka, že mezi inkvizitory se vyskytli i vyložení sadisté, kteří se ničením lidí seberealizovali… Je také známa přísnost, s jakou církev proti těmto zrůdám vystupovala – nejeden inkvizitor tak sám skončil na hranici. (90) Vydávání postihu výstřelků a přehmatů za ctnost systému, který byl zrůdný sám o sobě, to jsme sledovali i za totality zcela nedávné.
U pronásledování Židů zdůrazňuje příručka příčiny v jejich masové neoblíbenosti, jako by se tím mohly pogromy ospravedlnit. Tvrdí, že se dopouštěli rituálních vražd, křižovali křesťanské hochy. (90)
Dovídáme se nejen, že luteránské Švédsko bylo místem nejhorší náboženské nesnášenlivosti (98), ale i že španělská inkvizice zachovala zemi jednotu víry (91). Podobně přejně či nepřejně se mluví či nemluví o pronásledování katolíků, anglikánů a protestantů v Anglii.
Čteme: Galileo místo důkazů jen horkokrevně argumentoval (110).
V příručce o církevních dějinách nelze omluvit opomenutí výkladu vývoje v Nizozemí.
U jezuitů se autor nezamýšlí nad příčinami, proč hnutí za zrušení tohoto řádu v 18. století bylo silné právě v těch ryze katolických zemích, kde měli největší vliv.
Příručka je, jak třeba, přehledná a pochopitelně se nemůže pouštět do zevrubných výkladů. Tím více záleží na vyváženosti formulací. Tvrzení, že Wicklef vytvořil ve své nauce zcela nový a heretický pojem církve (85) by asi musilo vzít v potaz vývoj pojmu církve během předchozích staletí.
Až kuriózní je podání věci Husovy: Hus byl především kněz a jeho ateistickými osvícenci a demokraty zneužívané výroky o pravdě se vztahovaly vždy na pravdu evangelia (87). Označil-li tedy Hus prodávání odpustků za zlořád, byla to pravda evangelia? Autor soudí, že roku 1517 dominikán Tezel hlásal odpustky přemrštěně, ale dogmaticky správně (93). A dále: Souhlasí-li ateista v něčem s pravdou evangelia, je to zneužívání této pravdy? Po konstatování, že Hus žádal, aby byl přesvědčen o své herezi z Písma (86), následuje v příručce spekulace: Jako člověk by se zřejmě nechal přesvědčit, ale nebylo možné přesvědčit rektora pražské univerzity, s vyvrcholením: Je zcela dobře možné, že odvolavší Hus by byl upálen v Praze (87). „Kdyby“ je v historii osidlo, z něhož se málokdy vyjde bez blamáže.
Jestliže se konstatuje, že 2. vatikánský koncil (1962) zavedl místo latinské liturgie národní jazyk, je otázka, proč se neuvede, že husité to provedli roku 1417?
V doplňku autor ještě přidává: Celému dění kolem Husa nesmírně historicky uškodil… středoškolský profesor dějepisu Alois Jirásek (87). Jest se tedy ptáti, proč se nemluví v této souvislosti o Dobrovském, Palackém, Masarykovi.
Zamlčet Kutnohorský smír z roku 1485, kdy se české stavy shodly na zásadě, „aby každý spasení svého hledal podle důvěření svého, a to i pro poddané“, je povážlivé, když autor míní o povstání 1618 tvrdit: Vlastní příčinou války bylo, že se evangeličtí stavové v Čechách nechtěli smířit s náboženskou svobodou, jak jim ji zaručoval Majestát císaře Rudolfa, ale chtěli získat úplnou nadvládu nad katolictvím (99). Spor se vyhrotil o kostely v Broumově a Hrobech u Mostu. Lze úsilí protestantských poddaných postavit si vlastní kostel vykládat jako snahu o nadvládu nad katolíky?
Potom se jen pochvalně konstatuje, že Ferdinand se rozhodl provést v Čechách katolickou reformaci, aby v zemi zmítané po 200 let náboženskými spory nastal konečně mír… Trestem proti zatvrzelým bylo zpravidla ubytování vojska (100).
Na tenký led se autor pustil při svém výčtu účinku protestantské reformace: Byl to úpadek věd. Politickým důsledkem bylo tyranství svědomí páchané na poddaných nucením k nové víře. Zničením občanské svobody byl znovu vzkříšen za středověku potřený politický absolutismus. S těmito názory se ujímala i teorie o dovolenosti vzpoury proti vrchnosti včetně její vraždy (108).
Autorovi zřejmě uniká rozdíl mezi starověkou despocií a novověkým absolutismem, shodných v politické nesvéprávnosti, avšak rozdílných pokud šlo o práva osobní a majetková. Zde absolutismus již většinou nerušil výsady svobodných stavů, jež byly ve středověku vybojovány v prvé řadě právě zásluhou římské církve. Česká reformace postoupila dále v důrazu na respektování svobody svědomí každého člověka a kalvinisté zdůvodnili svrchovanost národa nad panovníkem. Vraždu tyrana obhajoval 1599 jezuita Juan Mariana spisem O králi a ustanovení krále. Teprve s ustavením parlamentního režimu, což byl výsledek anglické revoluce, lze mluvit o občanech, kteří rozhodují o vládě své země.
Osvícenství a zejména svobodné zednáře vidí příručka jednostranně jako nepřátele: Zednáři vystupovali proti křesťanství a Církvi obzvláště nepřátelsky… Jak zednáři v historii již nejednou předvedli, prostředkem k tomu má být jejich světovláda. Řadoví zednáři nejsou zpravidla informováni o pravých záměrech lóží (119).
Josef II. … svou církevní politikou porušoval nejvyšší zájmy katolické církve takovou měrou, že se její následky projevují až do současnosti… Prvním císařovým počinem bylo vydání tolerančního patentu… (112) Jediným kladem jeho vlády bylo zřízení nových biskupství a rozmnožení far… (113)
Výzvu papeže Benedikta IX. z 1.8.1917 k uzavření míru na základě obnovení stavu před válkou označuje autor za přijatelnou pro obě strany, ač to znamenalo pokračování německého záboru Alsaska–Lotrinska odmítnutého roku 1871 tamními poslanci: „Prohlašujeme za neplatnou smlouvu, která námi disponuje bez našeho souhlasu“, jakož i rozdělení Polska, o nerovnoprávnosti národů habsburské monarchie nemluvě.
O československé republice se přímo nepíše. Čteme pouze: Na poválečné uspořádání světa získal velký vliv president USA, svobodný zednář Wilson. Centrální evropské monarchie padly a s nimi i výsady šlechty. Na jejich troskách vznikly nové národní republiky a ve střední Evropě se tak vytvořilo k její škodě mocenské vzduchoprázdno (131).
O občanské válce ve Španělsku se říká, že katoličtí biskupové za jejího původce označili vládu národní fronty. Falanga vytýčila program ovlivněný fašismem a národním socialismem. Myšlenku hospodářské a pozemkové reformy spojovala s výstavbou totalitního státu. Nicméně dnes má falanga velkou podporu mládeže, která v ní hledá pořádek a jednotu Španělska proti zmatkům demokracie… Také je důležité uvědomit si zásadní rozdíl mezi falangou na straně jedné a fašisty a nacisty na straně druhé… Falanga byla vždy věrná katolické církvi a měla také vždy její podporu (135).
Příručka obhajuje konkordát Vatikánu s Hitlerem z roku 1933.
Autor je důsledný v tom, že jeho pojetí historie jej vede k odmítnutí demokracie: Je dnes neobyčejně obtížné vymanit se ze zaběhnutých schémat, která nám byla nastavena nepřáteli církve a vžít se do imperiálního i sakrálního ducha doby, který byl lidstvu mnohem přirozenější než jakékoliv dnes propagované demokratické systémy, které nám dnes připadají přirozené jen proto, že jsou do nás již od malička dovedně očkovány církvi nepřátelskými osvícenci a volnomyšlenkáři, pod jejichž vlivem bohužel většina lidstva již po několik století žije… Každý liberál je ovšem liberální zase jen k liberálům a rozdílné názory vždy velmi neliberálně potlačuje (56).
Pokud jde o II. vatikánský koncil, autor zdůrazňuje jeho návaznost na koncil tridentský a na I. koncil z roku 1870, který stanovil papežskou neomylnost a to na rozdíl od lidí, kteří s ním dávají oba koncily do protikladu (139). A pokračuje: Škody, které nastaly, jsou rozsáhlé. Někteří teologové si vzali sněm za záminku pro svůj modernismus, někteří kněží jej vysvětlují tak, jako by se mělo všechno stále reformovat… Z těchto závěrů vyplývá i zneužívání pastorálních rad, které se snaží poroučet, místo aby spolupracovaly… Nesprávným pojetím ekumenismu různí pokrokáři horují pro vše protestantské a vedou dialog s každým (140). Autor dokonce mluví o oprávněných obavách věřících, zda se zednáři již nepropracovali i do důležitých funkcí v učitelském úřadu Církve (143).
Lze jen vyslovit politování nad touto příručkou, kterou těžko označit jinak než jako chválu totality. Tím potřebnější je rozhovor a snaha o společné hledání pravdy.
25. 3. 1995