Apoštolský list Jana Pavla II. Tertio millenio adveniente z 10. 11. 1994, články 33–35, které se týkají hodnocení minulosti, zvláště reformace a protireformace
33. Je rovněž tak správné, aby – zatímco se druhé křesťanské tisíciletí chýlí ke konci – Církev s tím nejjasnějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů (la Chiesa si faccia carico con piú consapevolezza del peccato dei suoi figli) ve vzpomínce na všechny situace (circostanze), v nichž se v průběhu dějin vzdálili od ducha Krista a jeho evangelia a nabízeli světu, namísto svědectví života inspirovaného hodnotami víry, podívanou na způsoby myšlení a jednání, které byly opravdovými formami antisvědectví a pohoršení (zvýraznění je v originálním textu listu).
Církev, jakkoli je svatá pro své přivtělení (incorporazione) ke Kristu, neustává konat pokání: uznává před Bohem a před lidmi vždy za své vlastní hříšné syny. Koncilní konstituce Lumen gentium o tom říká: „Církev, která ve svém lůně obsahuje hříšníky, je zároveň svatá a zároveň má i vždy zapotřebí se očišťovat a neustále se věnuje své obnově“ (LG 8).
Brána svatého roku by měla být symbolicky větší, než v předešlých létech, aby lidstvo, které k ní dojde, nechalo za zády nejen jedno století, ale celé tisíciletí. Je dobře, aby Církev nastoupila tuto cestu s jasným vědomím toho, co prožila v průběhu uplynulých deseti století. Nemůže překročit práh nového tisíciletí, aniž by nevedla své syny k tomu, aby se očistili v pokání od omylů, nevěrností, nedůsledností a zpozdilostí (ritardi). Uznat selhání minulosti (cedimenti di ieri) je aktem věrnosti a odvahy, která napomáhá posílení naší víry a činí nás bdělými a schopnými čelit pokušením a obtížím dneška.
34. Mezi těmito hříchy, které vyžadují největší úsilí v pokání a obrácení, musí být jistě zmíněny ty, které ohrozily jednotu, již si Bůh přál mít ve svém lidu. V průběhu tisíciletí, které se uzavírá, ještě více než v tisíciletí prvním, doznalo církevní společenství „často bez viny lidí z obou stran“ bolestných roztržení, která zjevně protiřečí vůli Kristově a jsou pohoršením světu. Je nutno jich litovat a prosit ze všech sil Krista o odpuštění…
35. Jinou bolestnou kapitolou, k níž se synové Církve nemohou nevrátit s duchem otevřeným pokání, je tichý souhlas, projevovaný s metodami intolerance a dokonce násilí ve službě pravdy. … Z těchto bolestných rysů minulosti vyplývá lekce pro budoucnost, která musí vést každého křesťana k tomu, aby pevně stál na zlatém principu, zmíněném koncilem: „pravda se nevnucuje jinak než silou pravdy samé, která jemně a přitom důrazně proniká do duší“ (Dignitatis humanae 1).