Jsou evangelické sbory otevřené? Netrpíme doktrinářskou sevřeností? Co si o nás nezasvěcení myslí? Mladý realitkář z Jižního Města se mě zeptal: „Vy jste farář z toho nového kostela u Chodovské tvrze? A tam se smí?“
Ano, smí se k nám? A když se k nám smí, co se vlastně v kostele smí? A co se nesmí?
Příjemným překvapením byla před lety otázka přítele Petra, kdy máme o Velikonocích bohoslužby a zdali mohou s Haničkou přijít. Přišli. A nejen to. Při slavení večeře Páně, kdy se přítomní shromažďují do kruhu kolem stolu Páně k přijetí chleba a vína, se k nám Petr připojil. Vnímal jsem rozpoložení účastníků. Šeptali si:
„To jsou Uhlovi, přátelé Daniely a Tomáše z Charty 77. A copak on je Petr Uhl evangelík?“
Neunikl jsem zpytování, jak dalece Petr, v mnohém nám blízký, je schopen se identifikovat s našimi bohoslužebnými projevy. K Petrově odpovědi nám pomohla Hanička, která do kruhu nepřistoupila:
„Petře, proč ses připojil? Copak víš, zdali se to smí? Co když účastníkům jejich obřad znevažuješ?“
Petr bez váhání odpověděl:
„Ale, Hani, proč bych se nepřidal? Chtěl jsem vyjádřit Daniele a Tomášovi a také evangelíkům svoji přátelskou blízkost. Proč by to mělo vadit?“
Hanička: „Já jsem se nemohla přidat, když nevím, jak se na to dívají. Nechci je zaskočit svou neomaleností“.
Petr bez váhání opakoval své slovo o přátelství s námi osobně a také blízkost, kterou cítí k evangelické církvi.
Není to otázka pro nás? Jak se vztahujeme k těm, jejichž přátelství je nezpochybnitelné? Proč se jim nepoodhaluje tajemství skryté přítomnosti toho, v jehož ruce my shledáváme náš svět a z jehož milosti prožíváme své radosti i žalosti?
Čím je pro nás eucharistie? Jde o svátost přijímání chleba a vína. Je to chvíle zcela výjimečná. Prožíváme obdarování nejen životem a odpuštěním, ale také výsostným přátelstvím Nejvyššího a ostatních ve společném kruhu shromážděných. Je to svátost připomínky Ježíšova do krajnosti jdoucího vydání života za nás, jeho vyznavačů. Do kruhu pak patří všichni, kteří to po svém přijímají, a k ostatním se přiznávají a připojují.
Vzpomínám na ekumenickou konferenci zástupců britských křesťanských církví ve Swanwicku v Anglii. Ke vzájemnému sblížení účastníků posloužily skvěle uváděné biblické úvahy nad svědectvím proroka Micheáše. Prorok vidí scénu, kdy si Hospodin ve své soudní při s námi – lidmi povolává za svědka tento svět, znázorněný obrazem hor, obklopujících zasedání soudního dvora. Ony mu mají dosvědčit, jak o nás Hospodin pečoval a pečuje. Ony uslyší, jak jsme nevděční, zarputilí, obrácení do sebe. Co tedy od nás Hospodin žádá: Vyzývá nás, abychom zachovávali právo, milovali milosrdenství a pokorně chodili s Hospodinem.
Přesvědčivost biblických obrazů a výpovědí a zřetelná aktualizace, přijímaná spontánně jako vanutí Ducha pokoje a vzájemnosti, nás přiváděla k nečekané kvalitě porozumění, což vyvrcholilo závěrečnou eucharistií, vedenou anglikánským arcibiskupem z Yorku Johnem Habgoodem.
S potěšením jsem se chystal přistoupit s vědomím, že způsob slavení, v anglikánské tradici odlišný od našeho, je zcela podružný oproti sdílené radosti z přijímaného odpuštění od našeho společného Pána, Ježíše Krista. Při kázání, při přípravě k vysluhování i vlastním pozvání jsem seděl bezprostředně za představeným anglické katolické církve, kardinálem Basilem Humem. S ním jsem před tím sdílel rozhovory v malé skupince, do které jsme byli přiděleni. Těšil jsem se vřelostí jeho rozpoložení z prožitku vzájemné lásky a pochopení nejen v naší skupině, ale se všemi účastníky setkání.
Ve chvíli přistupování jsem spoluprožíval rozpoložení katolického kardinála. Po pozvání ke společné účasti anglikánským arcibiskupem, kardinál Basil Hume povstal a s pláčem nám sdělil, že se společného stolu účastnit nesmí a proto nemůže. Podíleli jsme se na jeho pláči.