Je třeba dávat najevo, že jsme za svobodu vděčni. Děkovat za ni, aby se nestala nedostatkovým zbožím, kterého si považujeme, až když ho nemáme. O svobodu totiž můžeme přijít, když si jí dostatečný počet lidí nebude dostatečně vážit a rozeznávat v ní ohromné dobrodiní.
Boží vůle
Dal jsem nedávno za úkol naší mládeži, aby našli v evangeliích otázky, jimiž se Ježíš obrací na své posluchače. Našli jich jen v Matoušově evangeliu sedmdesát čtyři. Ježíš se ptá, neustále vyrušuje; za koho mne lidé mají, za koho mne máte vy, jak to, že třísku ve vlastním oku nepozoruješ atd. Pán Ježíš chce, aby to, co je správné, co má být, našli jeho posluchači sami, aby na tu správnou odpověď přišli svobodně, ne aby odpapouškovali nějaký paragraf či nějaké dogma. Ježíš vyvádí své posluchače z nemluvnosti a nevědomosti do situace lidí, kteří sami odpovídají, kteří odpovídají sami za sebe, jsou tedy odpovědní. Vede je ke svobodě, neboť jenom tam je odpovědnost, kde je svoboda. (Dnes se mnoho zdůrazňuje, že není svobody bez odpovědnosti, ale já chci teď zdůraznit opak: není odpovědnosti bez svobody.)
Podle svědectví Písma Bůh vydává zákon, domáhá se poslušnosti, svůj lid také trestá – ale to všechno proto, aby je dovedl do zaslíbené země, do svobody, kde by lid boží byl oproštěn od všech možných vazeb modlářství, od politického útlaku, hmotné nouze, i od převráceností a úchyláctví lidského srdce. Bůh svobodu chrání, svobodě přeje, ke svobodě vede, protože on je svoboda sama. Boží vůle je ta jediná vůle vskutku svobodná, nezavirovaná hříchem, a kdo boží vůli hledá, nalézá svobodu. Však také dějiny spásy vrcholí v Kristově díle vykoupení – a vykoupení neznamená nic jiného než zaplacení určité částky za otroka, aby už otrokem nebyl.
Ke svobodě nás Kristus osvobodil, dočteme se v epištole Galatským (5,1). Svobody je tam tolik, že to novodobí překladatelé zřejmě neunesli a raději trochu ubrali (tu svobodu nám Kristus vydobyl, má ekumenický překlad, ač je tam jasně – ke svobodě jste byli osvobozeni). Zřejmě se to za bolševika nehodilo, a je ostuda, že jsme si ani svobodu k svobodnému překladu Písma neudrželi. Přece křesťané mají být strážci svobody i v oblasti politické, zvláště křesťané reformovaní. Nemělo by jim vůbec vadit, když je někdo označí za liberály, tedy za ty, pro něž je svoboda hodnotou nejvyšší. Jestliže někdo liberalismus ostouzí (politický i ekonomický), jedná nečestně. Je podoben člověku, který poslouchá, jak špatná pianistka špatně hraje Beethovenovu sonátu a vyvodí z toho, že ten Beethoven nic moc, že jsou v jeho hudbě falešné tóny a zmatený rytmus. My evangelíci máme dobrou liberální tradici, připomenu ji Komenským: Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská. Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout (Všenáprava, Praha 1950, s. 150).
Svoboda je riskantní
Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh Ježíše Krista prokázal, že otevírá prostor svobody, vykupuje otroky, vysvobozuje vězně. Svoboda je skvělá, nejskvělejší – trvejme na tom s J. A. Komenským. Nic na té skvělosti nemění, že osvobozený vězeň začasté na svobodu není připraven a neumí s ní zacházet. Vězení totiž nepřipravuje člověka na svobodu, ale zase jenom na vězení. Tam se naučí možná respektovat řády, možná neubližovat druhým, pracovat. Dokonce se někdy i obrátí ke Kristu, jak ukazuje vícero případů. Ale i ta víra je tam vírou jen pro vězení. Vyjdeli ven, najednou je propuštěný vězeň v riskantní svobodě, která se liší od kriminálu moc. V kriminále nejsou hrací automaty, alkohol a drogy. Nejsou tam ženy. Není vpodstatě co ukrást. Člověk se tam nemusí o sebe moc starat, prostor jeho voleb je nepatrný. A teď najednou ohromný lán možností. Ano, svoboda je riskantní a nebezpečná, neboť znamená i možnost zvolit špatně. Tento syndrom propuštěného vězně, o němž vícekrát mluvil president Havel, když vysvětloval potíže naší společnosti, prožíváme dosud. Že neumíme se svobodou zacházet, neznamená přece, že by neměla být či by jí nemělo být tolik. Bohu se zachtělo dát člověku svobodu, zvolá sv. Augustin na závěr svých dotazů, proč Bůh vybavil člověka schopností rozhodnout se pro dobro i zlo, když věděl předem, jak se v tom člověk bude plácat. Svoboda je skvělá, ale my jsme všelijak pošahaní a zacházet se svobodou se musíme učit. Aby to směřování k plnější svobodě nebylo nakonec jen okružní cestou z Egypta a zpět, je třeba nějaké směrovky, směrnice. Dobře se říká desateru „směrovky na cestě ke svobodě“. Boží zákon je dán ne aby nás ujařmil, ne aby z nás nadělal poslušné broučky, ale aby nám umožnil dojít svobody.
Svoboda vyžaduje znalost práva a spravedlnosti
Má se svoboda svědomí připustit všem? Musíme se ptáti, o jakých „všech“ se to rozumí. Neboť kdyby se tím měli rozumět i lidé nevzdělaní, zvrácení a bezbožní, pak nutno odpovědět záporně, pro rozkaz Boží: Nenecháš blouditi vola neb osla bližního svého (Ex 23,4). Vždyť také není svědomí svobodné tam, kde je poutáno pouty nevědomosti nebo zatvrzelosti nebo bezbožnosti. A svoboda bez plné znalosti práva a spravedlnosti není svoboda, nýbrž nejošklivější zvůle (Všenáprava, s. 231). Svoboda, ani svoboda svědomí, nenahrazuje vědění. K naší protestantské tradici patří, že víra obnáší i jisté množství vědomostí. Víra není vědění, ale vědění je její životní prostředí. Víme trochu, co je v bibli, vzděláváme se v Písmech, ale i v jiných oblastech, které s vírou souvisí, jak je komu dáno. V otázce práva a spravedlnosti nechť mají evangelíci náskok, vědění je zbraň proti demagogii. Vzdělání co nejhlubší je závazkem křesťana. Pár zdatných a štědrých evangelických podnikatelů by se jistě šiklo, ale ještě více potřebujeme pár (ale pokud možno co nejvíc) osobností vzdělaných v zákoně Hospodinově v jeho šíři i hloubce, které pro solidnost vědění, pro svobodu svého usuzování, pro svou moudrost plynoucí z bázně Hospodinovy, jsou autoritami ve své obci, svém národě. Vrátímli se k obrazu pianistky, co špatně hraje, ať jsme výbornými pianisty, kteří tu boží hudbu hrají dobře a skvělému skladateli nedělají ostudu.
Jaká dobrodiní nám svoboda přináší?
Otrocký Egypt není jen útlak a vykořisťování, ale také samoobsluha, kde otrok spoutává sebe sama. Egyptští dozorci to umějí tak navléknout, aby oběť měla na svém ponížení podíl. Aby nezůstala obětí čistou, ale sama si plivla do tváře. Tak v minulém režimu mohlo dojít k tomu, že synodní rada napomínala chartisty, trestala bratry v církvi důtkami, za to, že usilovali o svobodu, obviňovala je, že dávají bolševikovi záminku k tvrdším postupům (v tom mohla mít i kus pravdy). Nesvoboda zatahuje oběti do své hry, aby byly spoluvinny. To všechno zmizelo. Synody jsou dnes mnohem lepší, nikdo tam neplní úkoly dané zvenčí, nikdo je z maringotky neodposlouchává, rozhodují svobodně. Není to jen věkem, že už se necítím být disidentem vůči církevnímu vedení, že si mohu členů synodní rady vážit a říkat, že v základních věcech to synodní rada dělá dobře. Je to svobodou. Svoboda evangelíkům vždycky svědčí.
Slovo boží smí svobodně znít
A nejen v kostelích, ale i v rádiu a občas v televizi a všude jinde. Svoboda, jejímž barometrem je svoboda kázání slova božího, je sama skvělá věc. Evangelíci mají tradici, že se z každého doušku svobody radují. Oslavovali jsme např. v roce 1981 výročí Tolerančního patentu, který nám dal dýchat, byť byl diskriminační a ke zrovnoprávnění evangelíků měl daleko. To je naše výhoda – toto rozeznání, že i být jen tolerován je lepší než být utiskován. Snad tu můžeme posloužit i bratřím katolíkům. Ti, zdá se mi, málo si všímají, jak obrovskou svobodu máme a jak je to vzácný statek. Začasté pořád hledají, kde kdo z okolní společnosti či z vlády církvi ubližuje a nepřeje jí, kdo konzervuje blokováním restitucí komunistické bezpráví. Jako by jim svoboda byla málo a oni chtěli něco víc. My máme pod kůží, že když svoboda je, začne se dařit, lidé se přičiní a Pán Bůh pomůže.
Demokracie je diskuse
Demokracie je diskuse, řekl TGM – tedy nekončící svobodný rozhovor všech se všemi. Dle filosofa Kanta stačí politická svoboda přesvědčení a projevu k tomu, aby se člověk vymanil z dětinství do žádoucí dospělosti, kdy jedná ze své vůle a je za sebe odpovědný. Dávám mu za pravdu. Kde je diskuse veřejná, ve sdělovacích prostředcích, tam je možno si vybrat. Kde jedinec může číst Právo i Lidové noviny, kde může slyšet třeba k otázce restitucí církevního majetku M. Zemana i V. Malého, tam začne uvykat tomu, že sám si musí udělat závěr, zaujmout stanovisko, a nakonec říci – tohle ano, tohle ne. Demokracie vyžaduje spoustu času, obtěžuje nás a rozčiluje skandály, podvody a spory, to je pravda. Ale přece jen jsou lepší tyto nesnáze, než aby se vláda našich věcí od nás zase vzdálila, než aby to za nás zase vyřešil nějaký Ferdinand Habsburský či jiný vládce, který nám zvenčí bude diktovat. Demokracie je diskuse, a musíme proto unést, že náš vlastní názor obvykle nestačí na celou složitost skutečnosti. Někdy dokonce i v omylu je kus pravdy. Že svobodně zazní mnoho nesmyslů a hloupostí, nevadí: Moudrý vždycky najde, čemu by se přiučil i od hloupého, kdežto hloupý od moudrého se neučí (Všenáprava, s. 116).
Dobrodiním je i svoboda ekonomická
Monopoly a oligopoly buďtež odstraněny po celém světě. Osvícenému věku má býti cizí tato hanba století, že několik lidí si zřídí po městech i říších monopoly a tím vylučují jiné z obchodu… V Nizozemí učinili moudře, že zamítli cechovnictví. Všechno budiž svobodno všem, cokoli je podnikáno kýmkoli v mezích rozumu a s obecným prospěchem (Všenáprava, s. 311–312).
J. A. Komenský je tedy jednoznačně pro svobodné podnikání, pro svobodný trh. Toť zkušenost protestantů, že svoboda tržní přináší hmotnou prosperitu a zmnožuje bohatství. A jeli zmnožování hmotného bohatství dobrá věc, jako že ano, pak to znamená, že tržní, svobodné čili liberální hospodářství je dobrá věc. A právě proto, že je to dobrá věc, zasluhuje pečlivé ošetřování, pravidla hry, pořádek, právo, řád a kázeň. My nevěříme v nějaké spásné neviditelné ruce jakýchsi samočinných mechanismů či sil mezi nebem a zemí. Obraz neviditelné ruky trhu je pochybný, a i kdyby nebyl, ruka mafiánů zdá se silnější. Máli fungovat svobodný trh, musí svobodu účinně chránit proti nadvládě a vykořisťování zákon. Budeme tedy dbát na právní stát, který bude chránit svobodu občanů i svobodu podnikání. Svoboda se musí opatrovat před násilím, dravostí, agresivitou – a kde této ochrany není, tam není ani svoboda.
Ekonomická svoboda buduje konzumní společnost
Zmizelo přídělové hospodářství a je tu konzumní společnost. Je to dobře. Konzumní společnost není třeba vidět jen z té nejhorší stránky, má i své klady, např. šetří čas. Vzpomínám, jak jsem za komunistů šel v pátek v půl jedenácté večer z kotelny a na chodníku najednou uviděl ležet několik lidí ve spacích pytlech. Když jsem se jich ptal, co tam dělají – v bláhové naději, že drží hladovku nebo podobně revoltují za svobodu – odpověděli, že obchod, před nímž leží, bude v pondělí ráno prodávat automatické pračky Philco a oni si drží první místa ve frontě. Dnes koupit automatickou pračku Philco trvá deset minut a můžete si vybrat z více druhů. Učme se být uměřenými, rozvážnými a odpovědnými konzumenty, kteří nemusí mít všechno, kteří si umějí vybrat z nabídky zboží a služeb, a kterým je blbá reklama jen pro smích.
Svoboda umožňuje konat dobro
Svoboda umožňuje, abychom konali dobro, či bibličtěji řečeno, abychom milovali bližního jako sebe samého. Co chcete, aby lidé činili vám, to čiňte vy jim. To je svoboda, která dovoluje činit, která dovoluje sama sebe i omezit pro bližního, kvůli němu, z ohledu na něj. Svoboda pohybu a cestování umožnila samaritánovi vidět zraněného u cesty. Svoboda vlastního, odpovědného rozhodování mu umožnila pohybu se zříci, na své cestě se zastavit, slézt z osla a pomoci raněnému. Svoboda je prostor, kde můžeme milovat Pána Boha z celého srdce a bližního svého jako sebe.
Předneseno 24. 8. 1997 u Studánky Páně; rekonstruoval Štěpán Hájek