Ke knize Jana Fialy: Temno, doba Koniášova
Stejně jako ve své předchozí práci Hrozné doby protireformace se autor opírá o dosavadní literaturu. Cena díla je především v uváděných dobových svědectvích a také v citovaných soudech z pera historiků.
Jde o zevrubný popis setrvávání habsburského soustátí v zákopech třicetileté války za situace, kdy většina obyvatel českých zemí se již stala katolickou a kdy šlo jen a jen o znásilňování svědomí těch, kdo se rozhodli přes všechen nátlak na své víře trvat. Jiří Mikulec (Pobělohorská rekatolisace v českých zemích, 1992) konstatuje: České země již v první polovině 18. století zaostávaly za myšlenkovým a duchovním vývojem evropského západu, a není tedy divu, že rekatolisované Čechy vyvolávaly občas u racionálních návštěvníků z ciziny pobavený úsměv. (s. 297)
Jsme zde svědky v historii ne ojedinělé setrvačnosti utlačovatelského aparátu, jenž veden pudem sebezáchovy živí strach z návratu dřívějších poměrů, jakmile by tlak povolil, a současně je tímto strachem sám svírán. O tom, že v Čechách vše vyvolává představu rebelie, psal již Balbín a roku 1781 české stavy varovaly císaře před zrušením nevolnictví: Dějiny Čech dostatečně svědčí o tom, že český lid neustále osnoval od dob Václava IV. až po období Ferdinanda II. stále nepokoje a ani dodnes se jej nepodařilo přivést k úplné poslušnosti a subordinaci.
A tak řeč je o pronásledovaných, o vzdorujících, o propadnuvších štvaní (a také o katolických kněžích, kteří kacíře před slídily varovali [s.76]). V ne poslední řadě o znásilňovaných. Jiřík Anderle, tkadlec z Horek u Litomyšle se po odpřisáhnutí svém kacířství zase přidržel, kacířské knihy zase držel a četl, kacířské lidi ve svém domě přechovával, a tak dne 7. 12. 1746 v kostele veřejně upřímným srdcem a beze vší lsti vyznal, že žádný spasen býti nemůže, mimo víry té, kterou drží, věří, káže a učí svatá katolická apoštolská římská církev. Načež odkopl dřevěný kalich k tomu účelu zhotovený. (s. 70–71) Vzhledem k bílým místům, jež v současném povědomí zejí, je důležité si připomenout konstatování F. M. Bartoše: Většina rodin, jež se později dožily tolerance, měla mezi svými předky drahé, kteří v tomto zápase vykrváceli. Ano nejedna rodina byla v tomto krutém boji vyhlazena… (s. 68)
Svědectví o ukrutnostech (v konkrétních vylíčeních hrůzných), kterýmiž lid k římskému náboženství přivésti … usilují, obsahuje i žádost obcí českých exulantů podaná roku 1735 do Řezna ke Sboru evangelických knížat. Podepsalo ji dvaadvacet exulantů pocházejících ze severovýchodních Čech až po Čáslavsko a Mladoboleslavsko: Nebývá nikomu ani manželkám za své muže, ani dítkám za své rodiče dovoleno k Jeho Císařské Jasnosti se odvolávati, aneb poníženě prositi, nýbrž od kněžstva a nižší vrchnosti všelijak se tomu zabraňuje, aby takové tyranství přednešeno, aneb v známost uvedeno, a konečně potrestáno býti nemohlo. …
Jde o neprávem opomíjený dokument českých dějin, svědectví o protestu proti panování nad svědomím lidským, ovšem také svědectví o slabosti těchto pronásledovaných, kteří se nakonec omezí na požadavek, aby našim spolu protestantům království českého jestliže ne svobodné v náboženství cvičení aspoň svobodná emigrací, anebo vyjití z vlasti milostivě dovoleno býti mohlo. A dodají pouze: potom také, kdy by našim ubohým ještě ve vězení jsoucím bratřím čím nejspěšněji možné k vysvobození přispěno býti mohlo. (s. 96)
Výrazněji než v této žádosti knížatům, jež ostatně nebyla vyslyšena, se exulanti projevili, když vrchnosti, na jejichž panstvích našli útočiště, se snažili je uvést v poddanství. Henrietta z Gersdorfu o nich psala: Jsou to z velké části lidé, kteří hledají svobodu místo masa, nevědí nic o žádné podřízenosti a nechtějí o ní a o nejlepších vztazích a pořádcích k uchování lidské společnosti věděti, natož pod ní státi. Jiná zpráva zjišťovala: Nově příchozí Čechové snad rozumějí pod svou náboženskou svobodou svobodu od všech břemen. (s. 49) A konečně jejich vlastní výrok: My jsme Čechové, kdybychom neměli mít svobodu, tak jsme mohli zůstat v Čechách. (s. 160)
Ve zmíněné žádosti evangelíků z roku 1735 se však dovídáme také o mnohých, jenž s papeženstvem v pokoji živi nejsou, za které my nestojíme. Ti totiž, v těch světských schůzkách žerou a pijí, hrají a tancují, bijí a rvou se, šturmují a hurtují … zvláště v den Páně, a při tom naříkají a reptají proti vrchnosti, proti jejich daním a kontribucím a proti domnělému bezpráví. Jak vidno, již v této době naprosté dominance římské církve se jí odcizovali nejen ti, proti nimž bylo namířeno masivní protikacířské tažení.
Ne že by chybělo stržených proudem. Odpoledne … nesli v koších kacířské knihy … a spívala se písnička ku potupě všech odpůrců víry a kacířů. … Dyš se na to pole přišlo, udělal se oheň a ty všechny kacířské knihy spálené byly. Při kterémžto ohni s dovolením všech těch pánů páterů žáci školní a chasa kratochvíli a legraci měli. Rozličné věci ku potupě kacířů do toho ohně házeli, přes ten oheň skákali a křičeli: Hořiž Janku Huso, Martine Luthere, Kalvíne a jiné sekty jmenujíce. (Paměti punčocháře Františka Golla z Nové Paky, 1776, – Fiala, s. 79)
Známý milčický rychtář, František Vavák, ještě v lednu 1781 prováděl u sousedů vyhledávání zapovězených knih a rozhánění nepovolených shromáždění. Nicméně když roku 1812 slavil 50. výročí svého manželství, zapsal si, že upřímně se s ním radovali i bratři okolní jiného náboženství (s. 216). Inteligentní sedlák změnil své smýšlení, když se mohl setkat se vzdělanými evangelickými faráři, když kacíři s ním mohli mluvit otevřeně. K vysvobození z frontového myšlení nedošlo pochopitelně vždy a všude.
Důležité je Fialovo sledování cest z Temna. Mnohé vypovídají údaje, jak se mohla, a opět třeba nemohla, vydávat díla staré české literatury. Škoda, že tato pasáž není dovedena až do konce monarchie. Důkladná (k vlastnímu tématu asi nadbytečná) pozornost se věnuje samotné Jiráskově knize. Zajímavé je zjištění, že ještě ve výzkumu veřejného mínění z října 1968 se na prvém místě mezi českými spisovateli ocitl Alois Jirásek (54%), před Karlem Čapkem a Boženou Němcovou, z Jiráskovým knih pak Temno (s. 248). Jde o jeden z dokladů pro odhad, že k pronikavému zvratu v historickém pohledu u nás došlo právě za normalisace.
Polemika se současnými historickými deformacemi je závěrem Fialovy práce, přičemž již úvodem se cituje Karel Skalický: Ve středověku se církev … stala podle encykliky Unam sanctam papeže Bonifáce VIII. jedinou „partají“, která měla v rukou veškerou moc, jak duchovní, tak světskou. … Když jsem začal hlouběji studovat strukturu komunistické společnosti, byl jsem překvapen, kolik je zde analogií. (Listy 4/1999 – Fiala, s. 8) (Srovnej s varováním G. B. Shawa, který s předstihem – roku 1928 – psal o tom, že církev Marxova, Třetí internacionála, natropí právě tolik mrzutostí, jako dříve papežové. [Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu, Praha 1929, s. 432])
Odtud ovšem otázka, kterou navozují současné snahy zamlouvat, že pobělohorské Temno spočívalo v ustanovení Obnoveného zřízení zemského z roku 1627, že všichni obyvatelé českých zemí musí být katolíky. Fiala uvádí hlas Pavla Běliny již z 16. prosince 1989, podle nějž takzvaná doba Temna byla jako každá jiná, měla své stinné i světlé stránky. (s. 286) Historie je zde však od toho, aby usilovala zjistit míru. Ne vždy a ne všude platilo, že vládce má určovat, čemu mají ovládaní věřit. Zamlžovat to znamená posilovat nynější nezanedbatelné tendence lidmi manipulovat. Nejde při tom jen o případ klerikalismu a antiklerikalismu, což jsou v našich poměrech spojité nádoby.
22. 3. 2003
Jan Fiala: Temno, doba Koniášova, EMAN, Benešov 2001