Před naší farou se jednoho jasného rána objevil starý dlaždič. Pár dnů jsem se na něj chodil dívat, bylo mi totiž tenkrát asi pět let a neměl jsem co jiného na práci. Díval jsem se přes plot, jak klekal na chodník mezi hromádky žulových kostek a jak pod jeho rukama vznikal pevný a rovný chodník. Jednoho dne už nepřišel, ale zůstal po něm pevný a rovný chodník. Z tak různých žulových kostek (šel jsem se podívat, taky jsem si k tomu klekl – věřte mi: opravdu je každá jiná, když se na ně podíváte zblízka)! A žádná kostka po něm nezbyla!
Ten pocit, že „to zapadá dohromady“ a že „nic nezbude a nic nepřebývá“, jsem od té doby nezažil často. Spíš jen zřídka a vždycky jen na chvíli. Zato zkušenost, že „to k sobě nejde“, a že někdo a něco zbývá, nějaký odpad nebo kdosi, cosi chybí… ta se vrací a vrací a vrací. A i když se mi už někdy zdá, že teď to snad bude jinak – tak nakonec to stejně jinak není. Lidé k sobě nejdou, události k sobě nejdou, přání… nic. A když jdou, tak jen dva, dvě nebo několik a vedle nich zůstává velká (o to větší) mezera, díra nebo propast. A „konce potom nevycházejí“. Vždycky někdo nebo něco zbude, zůstane stranou, nebo se nehodí nebo chybí. Co s tím?
Možná Bůh moc potřebuje takové trpělivé a klečící dlaždiče, kteří zůstávají a rovnají kostky vedle sebe… Kteří staví cestu dál, když „vítr vezme pokrývače i zedníka“ (jak zpívají Buty). Možná jsem to měl být já. (Ty ovšem taky!)
Možná – když Bůh viděl, jak nechceme klečet a stavět trpělivě jedno k druhému, stavět se jeden k druhému, když viděl, jak se v hromadě kostek přehrabujeme, jak si vybíráme ty nejlepší pro sebe a pro cestičky k vlastnímu domu, když viděl všechny zanedbané a poničené cesty, výmoly a velké, nepřekročitelné vzdálenosti – možná se toho ujal sám. Sklonil se, poklekl… dal se do práce.
Možná vám to připadá jako hrozná představa. Možná vás uráží. Bůh – jako dlaždič.
Ale jen si poslechněte, co se připomíná v adventní době a o vánocích. Není to nic jiného. Sklonil se. Vzal do svých rukou… Začalo se znovu, jedním kamenem, jednou kostkou, takovou, která mohla opravdu „zachytit rovinu“, a ostatní k tomu teď a pak přijdou. Na řadu (spíš dřív než později) přijdou i ty s nerovnými hranami.
A odnikud k nikomu nebude daleko.