Otázka, co je to za Boha, když dopouští utrpení nevinných, sklouzává velice často k debatě na téma „bůh“. Jedni ho přistihují v nedokonalosti jeho božské svrchovanosti, neobhajitelnosti jeho úradků, druzí zase vysvětlují, jak to myslel, proč si to může dovolit nebo proč na to má právo, třetí argumentují tím, že to vše vyřešil zástupným utrpením svého Syna na kříži. Čím dál se taková diskuse ubírá, tím víc se vznáší „k nebesům“, stavějí se spekulativní konstrukce – a čím víc ohromují svou důmyslností, tím méně berou zřetel na to, čím začaly. Utrpením, které znenadání přišlo, aniž se o to jeho oběti nějak přičinily.
Wieslova hra Šamhorodský proces (Soud s Bohem) je zasazena do doby pogromů, které páchali ukrajinští kozáci vedeni Bogdanem Chmielnickým v polovině sedmnáctého století. A téma obvinění, resp. obhajoby Boha, který dopouští utrpení svého vyvoleného lidu, se tu vine jako základní otázka. Autorovi se ale daří vracet toto téma neustále „na zem“, doslova „na místo činu“. Nedovolí divákům, aby z odstupu hodnotili intelektuální výkony žalobců, svědků či obhájců, naopak, postupně jim umožňuje aspoň trochu sdílet prožitou hrůzu a v několika kolech stupňuje úděs nad tím, čeho jsou lidé schopni.
Hra poodkrývá několik rovin. Obžalovat Všemohoucího je samozřejmě možné. V podtextu autor odkazuje na tradici vyrůstající z jobovských nářků a prorockých a žalmových obžalob. Proč Hospodin mlčí k tomu, když se jeho povolaným a vyvoleným dějí kruté a nespravedlivé křivdy – a nechá vítězit posměch, ponížení a nepřátele, zpité nelidskostí? Ještě víc se do hry otiskuje zkušenost, již autor udělal v osvětimském koncentračním táboře: „V království noci jsem byl svědkem velice divného procesu. Tři zbožní a vzdělaní rabíni se jednoho zimního večera rozhodli soudit Boha za povraždění svých dětí.“ Pod náporem úděsu, jak něco takového může Bůh dopustit, může ztratit člověk víru. Přesto mu zůstala možnost, ne-li povinnost nebesa žalovat, a její naléhavost není o nic menší.
Uspořádání procesu s Bohem i jeho legitimitu umožňuje v šamhorodské hospodě svátek Purim. Svátek,
připomínající odvrácení pogromu a vysvobození Židů v příběhu biblické královny Ester. K radosti purim patří nespoutanost bez hranic. Vždyť je to radost těch, kdo opakovaně prožívají vyhánění, likvidaci a vydanost napospas předsudečným a nenávistným poměrům. K oné nespoutanosti, patří i purimspiel – purimová fraška. A protože si může troufnout i na nebesa, rozhodují se aktéři – hostinský Beriš a jeho návštěvníci, purimoví herci, sehrát soud s Bohem. Pro Beriše, jehož obec a rodinu zasáhl nedávno pogrom, jde o otázku životní důležitosti. Bytostně se potřebuje vypořádat s Bohem, který takové věci svým vyvoleným dopouští.
Zároveň však hra napovídá, že v takovém tázání a takovému žalobci jde o život. Doslova, protože celý proces se odehrává v čím dál hrozivějším stínu dalšího pogromu. Stavět se po bok trpícím, vyvolávat na scénu oběti pogromů, lidské zběsilosti, vznášet protest – to nejde jen teologicko-intelektuálně, kulturně-esteticky, nábožensky procítěně – ale pouze „celým srdcem“, nasazením celého života. Sám Wiesel dal odpověď svým celoživotním angažmá: „Je třeba se postavit proti tichu, jakmile skrývá zločin.“
Linie purimového komedianství a nadějnosti Esteřina příběhu je ve hře „zašroubována“ do reality Šamhorodu po pogromu a před pogromem. Jakoby se tu odehrávaly velikonoce naruby: lidé by se chtěli radovat a připomínat si vysvobození, ale vše čím dál víc směřuje k vítězství násilníků, rozsévajících smrt. Tato provázanost vytváří místy až nesnesitelné napětí. A zároveň se stává rámcem, v němž posléze začne vystupovat i obhájce obžalovaného.
Obhájce přichází jako ten, který se ujímá nepřítomného obžalovaného, jako advocatus diaboli. Dokáže chladně vyviňovat obžalovaného a racionálně očišťovat Boží spravedlnost. Zároveň však neustále potřebuje odkazovat oběti do patřičných mezí a reaguje s až okázalou lhostejností na jejich utrpení. To vše klade otázku: Když se někdo v takových souvislostech a tváří v tvář zlu takového rozsahu stává advokátem Boha – neznamená to vždycky zároveň bagatelizovat zlo a utrpení, jež napáchalo? Ve chvílích, kdy žalobce, soudcové i svědkové vypadávají z role, obhájce pracuje dál svým chladným spekulativním intelektem. Advocatus diaboli? Nebo diabolos advocato?
Ke křesťanům je hra milosrdná. Pravoslavný pop je bezradný, ale rozhodně nepřitakává svým rozběsněným ovečkám. Chtěl by ochránit ohrožené, a tak chránit i duše vrahů, ale nemá moc co nabídnout. Vzhledem k tomu, jak rádi dnes křesťané už zase obhajují boha a jeho všemohoucnost, neměli by se s autorovou mírností na svou adresu spokojit.
V Josefu Mlejnkovi našel Wiesel překladatele, který udrží v paměti celkovou stavbu hry a přitom si dokázal pohrát s jazykovými zvláštnostmi a názvuky. Inscenace divadla U stolu v režii F. Derflera je na tělo. Intenzitě napomáhá prostor Sklepní scény Centra experimentálního divadla i herci, kteří do hloubky porozuměli svým postavám. Možná by inscenaci prospělo místy ubrat na vnějším patosu některých gest a situací (zejména v úplném závěru) – vnitřní naléhavost, s jakou hra prostředkuje děsivost tématu, je už tak dostatečná. Ti, kdo se živí „mluvením o Bohu“, by na ni měli chodit skoro povinně.
Elie Wiesel, Šamhorodský proces (Soud nad Bohem)
překlad Josef Mlejnek
režie František Derfler
Divadlo u stolu, Centrum experimentálního divadla, Brno, http://www.ced-brno.cz
premiéra 15. května 2008