Česká společnost byla na konci 19. století kulturně a národnostně konstituovaná, ekonomicky byla vyspělou částí Rakouska-Uherska, chyběl jí vlastní stát. Motorem národního obrození byl kulturní nacionalismus a občanská společnost (Hroch, Urban, Löwenstein). Měla zastoupení v říšském parlamentu, ale její postavení nebylo po rakousko-uherském vyrovnání (1867) rovnoprávné s Němci a Maďary. Filosof a sociolog T. G. Masaryk napsal Českou otázku (1895), která se stala podnětem k debatám, jež se vedou dodnes. Masaryk ji napsal po složení mandátu poslance v říšském parlamentu (1893) pro nesouhlas s mladočeskou politikou. Zřejmě reagoval na otázky Hugo Schauera: Jaký úkol má český národ a jaký smysl má naše národní existence? Naznačovaly možnost přijetí německého jazyka a německé kultury. Debata se zaměřila na smysl českých dějin. Vyznačovala se filosofickými, historickými, sociologickými, ale i politickými, tedy pragmatickými rysy.
Česká otázka přišla se silnou tezí, že česká otázka je náboženská, protože páteř českých dějin tvoří spor reformace a protireformace. Masaryk radikalizoval pojetí Františka Palackého, kde se husitská reformace jako pokus o reformu západního křesťanstva stává vrcholem našich dějin. Pro Palackého české dějiny znamenaly vzpomínku na velkou a slavnou minulost, Masarykovi šlo o přítomnost. Negativní nacionalismus považuje za špatnou formu lásky k národu, hodně energie věnuje kritice fals Rukopisů, zastává se židovského mladíka Hilsnera, který byl obžalován z rituální vraždy Anežky Hrůzové, odsuzuje antisemitismus. Kritizuje sklon k občanské a politické pasivitě a kultu mučednictví. Inspirován Karlem Havlíčkem Borovským nazývá aktivní občanství nepolitickou politikou. Cílem je národní emancipace, sebevědomý národ. K České otázce patří Naše nynější krize (1895), Karel Havlíček (1896) a Jan Hus (1896). Masarykova kritika politických poměrů je i kritikou liberalismu jako indiferentismu. Česká otázka je i sociální (Otázka sociální), ruská (Rusko a Evropa), německá, slovenská a evropská. (Nová Evropa, Světová revoluce).
Liberální politik Josef Kaizl v Českých myšlenkách (1896) namítá, že obrození vychází z osvícenství a liberalismu, ne z husitské reformace. Josef Pekař (1870–1937), přední historik Gollovy školy v Masarykova česká filosofie (1912) odmítl Masarykovy studie z empiricko-pozitivistického hlediska jakožto nevědecké, tvrdil, že fakta musí předcházet teorii, odmítl diskontinuitní spojení reformace a obrození. Husitství je prý fenomén středověký, ne novověký. Proti principu humanitnímu staví princip národní. Masaryk se hlásil k francouzskému (Comte) a britskému (J. S. Mill) pozitivizmu jako lepšímu základu pro společenské bádání, než nabízí německý idealismus a rakouský herbartismus. V etice i filosofii dějin překračoval pozitivizmus hermeneuticky (výklad smyslu), a pragmaticky (dějinné události a osobnosti v přítomném působení). Historici pozitivisté považovali za vítěze Pekaře, protože stavěl na faktech, kritici poukázali na nereflektované konzervativní předpoklady. Historik Zdeněk Nejedlý (1878–1962) shrnul diskusi v roce 1913 dialekticky: Masaryk měl pravdu jako filosof, Pekař jako historik.
Masaryk spojil filosofii dějin s demokracií a republikou v Nové Evropě (1920) a ve Světové revoluci (1925). Otázky smyslu československých dějin a demokratické republiky se v další diskusi protínaly. Biolog a filosof Emanuel Rádl (1873–1942) a historik, teoretik revolucí (Smysl ruské revoluce (1927), Husitská revoluce (1934)) Jan Slavík (1885–1978) podrobili kritice Pekaře z hlediska metodologického. Rádl ve studii O smysl našich dějin (1925) ukázal, že fakta nemohou předcházet teorii, protože už jsou sama interpretována a vybrána. Navrhuje stanovit zkusmý pojem, který testujeme, volíme a zkoumáme fakta, která přijímáme nebo zamítáme. Výsledkem je přesnější pojem či jeho zamítnutí a nová hypotéza. Tvrdil, že existuje jen Masarykova teorie českých dějin a demokracie, jiní autoři přicházejí jen s pokusy o zpochybnění či popření, ne s alternativní teorií. Pekař znovu publikoval Masarykovu českou filosofii a v letech 1928 a 1931 připojil dva texty týkající se smyslu a periodizace českých dějin. Pekařovo stanovisko bylo smířlivější, protože soudil, že Masaryk se zasloužil o českou sebe-záchovu, polemizoval více s Rádlem a Slavíkem, připouští smysl, náhodu i dějinnou pragmatiku. Stojí blízko konzervativním a katolickým kruhům, které v druhé půli třicátých let koketovaly s fašistickým stavovským státem a tak se projevovaly v Druhé republice (1938–1939)
Nejvýznamnějším Rádlovým dílem byla kritika československého a středoevropského nacionalismu v knize Válka Čechů s Němci (1928), která nešetřila ani Masaryka. Týkala se převládajícího pojetí československé demokracie. Rádl ukazoval, v čem byla organického a většinového původu. Nejvýše stavěl smluvní pojetí demokracie, spravedlivé vůči všem občanům bez ohledu na národnost, náboženství a přesvědčení. Vycházel z Masarykova raného pojetí národa a kritiky negativního nacionalismu a ukázal kompromisy s lidovým nacionalismem ve vztahu k Němcům. Masaryk na Rádlovu kritiku neodpověděl, odborná a politická veřejnost ji odmítla jako proněmeckou.
Rádl po Hitlerově volebním vítězství zveřejnil knihu O německé revoluci (1933), kde popsal nacionální socialismus jako extrémní nacionalismus, který povede k válce. Ukázal rozdíl mezi západním pojetím svobody spojené s odpovědností a zákonem a anarchistickým pojetím svobody jako přírodní volnosti. Rozlišuje revoluce pozitivní, jako byla československá v roce 1918, a revoluci německou, protidemokratickou. Předpovídá nacistickou spolupráci s Ukrajinou, Chorvatskem a Slovenskem pro organické pojetí národa a státu. V roce 1935 publikoval německy psanou výzvu K politické ideologii sudetských Němců adresovanou sudetským Němcům, aby nevěřili Hitlerovi, ale mluvili a jednali s námi o společné budoucnosti v Československé republice na základě civilizačních a demokratických hodnot.
Šok a zradu představovala pro české občany i intelektuály Mnichovská dohoda (1938) a Druhá republika, ve které byla odsuzována Masarykova a Benešova politika a na veřejnosti se objevoval antisemitismus. Patočka publikuje Česká vzdělanost v Evropě (1939), kriticky, ale s respektem píše o Masarykovi a Rádlovi. Z české vzdělanosti má význam to, co obstojí v rámci evropské kultury, která reprezentuje setkání řecké filosofie, křesťanství a osvícenství.
Česká otázka hrála roli v odboji i emigraci, odbojová skupina Petiční výbor věrni zůstaneme (Masarykovi) měla program: „Za svobodné Československo ve svobodné Evropě“. Hromádka v USA napsal Masaryk mezi včerejškem a dneškem (1940) a o Rádlovi Don Quijote české filosofie (1943). Ruský lingvista Jakobson, který byl mezi válkami členem Pražského lingvistického kroužku, napsal v New Yorku hojně diskutovanou esej Moudrost starých Čechů (1943), která spočívala v přijetí slovanské bohoslužby Cyrila a Metoděje v 9. století a zaujetí pozice mezi Východem a Západem a z ní plynoucí protiněmecká československá nacionální ideologie. Toto pojetí bylo podporováno komunisty Budínem a Goldstückerem, také Jiřím Voskovcem, odmítnuto Hromádkou a Odložilíkem.
Po válce má mezi marxisty hlavní slovo Zdeněk Nejedlý, autor rozsáhlé nedokončené faktografické biografie Masaryka (1930–1937), v 50. letech se snaží marxismus zakořenit v českém nacionalismu prostřednictvím husitství. Radikální komunista Karel Kosík nejprve studuje radikální české demokraty v roce 1848, v šedesátých letech pod filosofickým vlivem Jana Patočky (fenomenologie, Heidegger) vydává marxistickou kritiku pseudomarxistického režimu v Dialektika konkrétního (1963). Česká otázka se projevuje v interpretaci Haškova Josefa Švejka a Kafkova Josefa K., sovětskou okupaci odsuzuje v článku v Literárních novinách Rozum a svědomí (1968) s odkazem na Jana Husa, v 70. a 80. letech otvírá otázku střední Evropy. Dalším marxistou byl Milan Machovec, který se v 50. a 60. letech zaměřoval na Husa, Dobrovského, Palackého, filosofii dialogu, knihu Masaryk vydává v roce 1968 a interpretuje ho jako protoexistencialistu. S Hromádkou, Hejdánkem a Jiřím Němcem stojí u kořene dialogu křesťanů a marxistů v 60. letech.
Masarykovská a rádlovská tradice žila v akademické Ymce (rozpuštěné v roce 1950), v Nové orientaci (působila v letech 1958–1975 na půdě ČCE), v osobě kontroverzního (spolupracoval s komunisty v letech 1948–1968, odsoudil sovětskou okupaci v roce 1968) protestantského teologa J. L. Hromádky (1889–1969) a Boženy Komárkové (1903–1997), autorky Původ a význam lidských práv (napsáno v roce 1948, vychází v samizdatu, knižně v roce 1990). Nejvýznamnějším představitelem mladší generace byl Ladislav Hejdánek (* 1927), který promýšlí filosofii ne-předmětnosti v návaznosti na Masarykův realismus, Rádlovu kritiku a Patočkův negativní platonismus v otázkách pravdy, víry a nepolitické politiky.
Jan Patočka (1907–1977) byl fenomenolog, který tvořivě rozvíjel Husserlovu a Heideggerovu fenomenologii a její francouzskou a německou recepci, ale také se zabýval řeckou filosofií, Komenským, Masarykem a Rádlem. Komenského představil jako filosofickou alternativu k Descartovi, Masaryka a Rádla s respektem kritizoval jako křesťanské platoniky, navrhl koncept negativního platonismu, zakládá existenciálně fenomenologickou školu, viz Kacířské eseje o filosofii dějin (1975). S Arendtovou kritizuje totalitární režimy jako velké domácnosti, řešení hledá v „solidaritě otřesených“.
K oživení české otázky a demokracie dochází v Pražském jaru v roce 1968. Manifest 2000 slov, jehož cílem byla svobodná společnost, sepsal spisovatel Ludvík Vaculík na základě mnoha podnětů od vědců i občanů mimo struktury KSČ. Na počátku roku 1969 došlo ke sporu o interpretaci roku 1968 mezi spisovatelem Milanem Kunderou, který v Český úděl (Vánoce 1968) vyzdvihl odpor československé veřejnosti proti okupaci, a Václavem Havlem, který v odpovědi Český úděl? (únor 1969) kriticky hodnotil posrpnové přizpůsobování novým poměrům a ptal se na odpor v současnosti a v budoucnu.
Významně se k české otázce vyslovili katolíci. Na 2. vatikánském koncilu vystoupil kardinál Beran s podnětem rehabilitace upáleného Jana Husa (1415), v 70. letech napsal František Schwarzenberg O smysl našich dějin, kde ocenil husovskou i masarykovskou tradici. Karel Skalický k českým dějinám v Prolegomenách k budoucí filosofii českých dějin počítá tradici cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, svatojanskou, obrozensko-masarykovskou i komunistickou, kde oceňuje přínos reformního marxismu.
V Chartě 77 se sešli nezávislí intelektuálové a občané, kteří odmítali okupaci i normalizační režim, a společnou platformu našli v obraně lidských práv. Prostřednictvím Patočky, Havla a Hejdánka byla spojena s českou filosofickou i demokratickou tradicí. Dokument Právo na dějiny (1984) rozpoutal polemickou diskusi o hodnocení dějin, ale i o směřování Charty pro porušení konsensu o nepreferování vlastního politického přesvědčení, protože prozrazoval konzervativně katolický rukopis. Komárková v reakci na to napsala Česká otázka v průběhu tohoto století (1985).
Po sametové revoluci byl Václav Havel konsensuální postavou disentu, který dále sledoval lidská práva, rozvoj občanské společnosti a vstup do evropských a atlantických struktur. Václav Klaus prosazoval neoliberální ekonomickou reformu, jako prezident přešel na obranu „národních zájmů“ a protievropskou politiku. Vítězové voleb v roce 1992, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, se dohodli na rozdělení Československa bez referenda.
Erazim Kohák, který strávil 41 let (1948–1989) v USA, se české otázce věnuje v knize Domov a dálava (2009), kde hledá kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, zvláště u Masaryka a Patočky, protože našli odpovědi pro národ ve své době. Rozvíjí ekologickou etiku (Zelená svatozář) jako koncept dobrovolné skromnosti a udržitelného života a jako kritický koncept vůči neoliberálnímu kapitalismu a konzumerismu.
Česká otázka je i dnes spojená s otázkou slovenskou, středoevropskou, demokratickou a evropskou. Nacionalismus se proplétá našimi moderními dějinami, politikou i filosofií, populismus byl nástrojem nedemokratických vlád, nyní si zvykáme na to, že je součástí běžné demokratické politiky.
Psáno pro francouzskou encyklopedii zaměřenou na duchovní dějiny střední Evropy. Mírně upraveno. Hodně je čerpáno z: Miloš Havelka: Spor o smysl českých dějin 1895–1938 a Spor o smysl českých dějin 2 1938–1989. Mezititulky redakce.