V návaznosti na předchozí články o euthanasii si všimneme témat, která se jeví jako okrajová, a přesto jim patří budoucnost. Snad pomohou postihnout, kde leží limity nizozemské diskuse, kam se tato diskuse ubírá a jak se mění definice euthanasie pod vlivem dalšího vývoje.
Co je vlastně označuje výraz euthanasie? Cor Spreeuwenberg a Guy Widdershoven vypovídají: „Euthanasie znamená aktivně a vědomě ukončit něčí život na jeho výslovnou a rozhodnou žádost.“ Z toho vyplývá, že ji nelze uskutečnitsám. Je to asistované ukončení života. Není tedy věcí pouze jednoho člověka. I když volba vychází z autonomie pacienta, průběh i dopad euthanasie jeho autonomii výrazně přesahuje. To není nevýznamná skutečnost, byť nikterak nezpochybňuje, že v otázce euthanasie hraje rozhodující roli autonomie člověka – pacienta.
Podle průzkumů se ročně žádá o euthanasii v 32 000 případech a z toho je asi 3 000 žádostí vyhověno. To ukazuje na napětí, které panuje mezi pacienty a lékaři. Pacienti mají dojem, že mají na euthanasii právo, zatímco lékaři chtějí být přesvědčeni, že mají před sebou případ v situaci krajní nouze. H. Leenen, profesor zdravovědy a sociální vědy v Amsterdamu, souhlasí s právním dohledem nad tímto problémem: „Vycházíme z práva na sebeurčení, ale nemůžeme pominout, že euthanasie je vykonávána v kontextu pomoci. Doktor, který je povolán, aby lidi uzdravoval, je má nyní usmrcovat. To si vyžaduje silné odůvodnění, legitimnost, zákonné oprávnění, něco silnějšího, než je jen přání pacienta. Proto je třeba zachovat klasifikaci situace krajní nouze.“
Dále autoři píší: „Chce-li si lékař (asistent případu – p. p.) zabezpečit právní bezúhonnost, musí dostát – pečlivě a svědomitě – požadavkům na výkon euthanasie kladeným.“ Největší pozornost se nyní soustředí na jeden z těchto požadavků, a sice na kritérium nesnesitelného, bezvýchodného utrpení. Co to ale je? Jak poznáme, kdy je utrpení ještě snesitelné a kdy už je bezvýchodné? Hodnocení kvality života, stejně jako snesitelnosti či bezvýchodnosti utrpení je, co se definice týče, subjektivní. Proto Nizozemský svaz pro dobrovolnou euthanasii (NVVE) naléhá na to, aby rozhodnutí leželo na pacientovi – také s odvoláním na autonomii člověka. Snaha o maximální objektivitu v této otázce bude nadále jedním z hlavních témat diskuse.
Psychiatr van Dantzig očekává, že v budoucnu se bude o euthanasii často mluvit také v souvislosti s demencí. I mnoho statečných a zápasících lidí nebude chtít nadále sledovat a prožívat svůj „rozklad“. Je euthanasie pacientů trpících demencí milostí pro každého, kdo nechce, aby jeho život takto končil? Již dnes je jasné, že Vysoká rada (Hoge Raad) považuje bídné a nehodné umírání za stejně nouzovou situaci jako bezvýchodné a nesnesitelné utrpení. Bude se i v takových případech jednat o euthanasii? Jakou hodnotu však má prohlášení o vůli zemřít u dementního pacienta? Euthanasii musí vždy předcházet žádost pacienta – to vyžaduje nizozemský právní řád – a ani lékař jej nesmí nutit, ba ani sám tuto otázku otevírat.
Pokrok nizozemské společnosti je „pouze“ v tom, že asistenci lékaře při dobrovolném a vědomém ukončení života zbavila trestně právní odpovědnosti. Diskutovat se nyní bude o stanovení či pozměnění jednotlivých podmínek beztrestnosti euthanasie. Pokud se nizozemská společnost jednou rozhodne, že např. žádost duševně handicapovaných o ukončení života splňuje pravidla euthanasie, bude euthanasie – tak jak je uzákoněna posledním zákonem – platit i pro ně. To samé platí např. u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Proto bude do budoucna hodně zajímavé sledovat vývoj otázky euthanasie právě v případech lidí s pokročilou demencí nebo duševní poruchou. O těchto případech se již dnes hodně diskutuje. D. Post se obává, že ukončení života pacientů s duševní poruchou, zvláště ve velmi komplikovaných případech vícečetných poruch, se bude stále častěji dít bez přímé žádosti pacienta, což ovšem dnes přesahuje podmínky euthanasie, a tudíž se o euthanasii nejedná. Tento problém mohou vyřešit orgány posuzující jednotlivé případy posunem pravidel. To však podle D. Posta vyvolává otázky: Jak dojít k rozhodnutí v takových případech? Lze říci, že někdo je duševně handicapovaný, a proto ho čeká horší budoucnost, než toho, kdo je duševně normální? Jak to bude předloženo rodičům nebo pečovatelům? Post k tomu dodává, že dnes se v této souvislosti ještě nemluví o aktivním ukončení života, ale o uspíšení smrti „přiměřeným“ (rozumějme téměř žádným) lékařským ošetřením či zacházením. Ukončení života bez žádosti však zůstává trestným činem. Jakékoli jednání, které vede k urychlení smrti, je v takovém případě nepřijatelné. Přesto jsou a budou existovat nouzové situace, ve kterých bude zastavena další léčba nebo aplikována léčba morfiem.
Dnes ještě nizozemská společnost říká ukončení života u handicapovaných ne. Podle D. Posta však stále dělá další krůčky na šikmé ploše otázky ukončení života. Souhlas s euthanasií pramení z pocitu, že nesnesitelnému a nesmyslnému utrpení se musí předcházet. To m. j. souvisí i se skutečností, že dnešní medicína dokáže smrt odkládat, avšak v mnoha případech prodlužování života znamená i prodlužování utrpení či jeho zintenzivnění. U duševně handicapovaných i u dementních pacientů je však těžké zjistit, co vlastně sami chtějí. A i když objektivně nesnesitelně trpí, je těžké rozhodnout o ukončení života, přestože neexistuje jiná možnost, jak utrpení učinit snesitelnějším. Podle Posta je právě v těchto případech nutné důkladně zvažovat pravidla možného ukončení života, především proto, aby se předešlo jakémukoli zneužití. U pacientů s duševními poruchami, kteří nemohou aktuálně rozhodnout ani diskutovat o své žádosti, zvláště platí, že by se jednalo o krajně nouzové řešení.
Použité články:
Post D.: Steeds stapje verder op gibbering terrein levensbeeindiging (Zase o krůček dále na šikmé ploše ukončení života)
De dood als uitweg (Smrt jako únik)
Spreeuwenberg, C., Widdershoven G.: Kán een mens wel weten dat dementie uitzichtloos lijden is? (Může člověk vědět, že demence je beznadějné utrpení?)
Rutenfrans Ch.: Zelfmoordpil is liefdeloos en totalitair (Pilulka pro sebeusmrcení je necitelná a totalitní)
pozn. red.: Autor není odborník na lékařskou etiku, na žádost redakce se na základě článků, jež měl k dispozici, pokusil představit spektrum názorů a otázek, které se v této souvislosti objevují v nizozemském tisku.