Kdy a kde se říká „ano“
V prvním příspěvku jsme začali ohledávat prostor, v kterém pramení diskuse o euthanasii v Nizozemí. Záměrně jsme se soustředili nejprve na argumenty odpůrců. V tomto případě totiž platí dvakrát, že snadnější je říci „proč ne“ než „proč ano“. Jednoznačně znějící „ano“ se v diskusi v podstatě nevyskytuje. Už to samotné vypovídá mnohé o její povaze. Předmětem tohoto uvažování bude sledovat možnosti říci k euthanasii své „ano“.
Život člověka je třeba brát vážně a odpovědně. O tom snad není pochyb. A je třeba si uvědomit, jakou roli hraje v životě smrt. Jak se s dvojicí „život–smrt“ vyrovnáme, jaký postoj ke každé z nich zaujmeme, to výrazně ovlivní náš pohled na problém euthanasie, i to, kde budeme hledat argumenty pro či proti. Považujeme-li smrt za součást života, či dokonce za „poraženou“ součást života, který sám o sobě přesahuje i délku pozemského pobývání jedince, nebudeme mít při uvažování o euthanasii tolik komplikací s náboženským pilířem (viz Protestant 2/2001) odpůrců euthanasie. Je-li smrt naopak považována za konec života, a to dokonce v tom smyslu, že sama již stojí mimo sám život, pak prostor pro argumenty na obranu euthanasie téměř neexistuje. Jak však sám název tohoto činu napovídá, jde o „dobrou smrt“. Takovou, která životu přinese „dobro“.
Nejlepší obraz o skutečné podstatě euthanasie získáte při čtení vyprávění o jednotlivých případech. Vystihují jejich specifičnost, jedinečnost. Čtení je to vskutku tragické. Prožíváte v něm utrpení pacienta i tíživou zodpovědnost lékaře. A končí to smrtí.
„Pane doktore“, řekli kolegové a rodinní příslušníci doktorovi, který poskytl euthanasii starým manželům, „vy jste těm lidem umožnil takový odchod ze života, o kterém se jim ani nesnilo“. Zmíněná věta je vytržená z kontextu a zní trochu – i při všem porozumění – šíleně. Slyšel ji – a pak také napsal do novin – praktický lékař I. Schretlen. Ale nezveřejnil ji jako výsměch euthanasii, ale jako zásadní výpověď o podstatě euthanasie. Říci k euthanasii své „ano“ můžete jenom v konkrétním případě, který zažíváte. Pouze v kontextu konkrétního případu můžete odpovědně posoudit všechny otázky, které se vynořují. To jest zaprvé posoudit, zda případ plně vyhovuje regulím stanoveným pro tyto případy a zda všechny strany důsledně, poctivě a pravdivě regule splnily (viz článek v Protestantu č. 1, rok 2001); za druhé je třeba odpovědět na otázky kontextu jednotlivého případu, tzn. nové otázky, pro které v rámcových regulích není místa. Mezi takové otázky patří tázání po postojích zúčastněných, lékaře, pacienta, rodiny a nezávislých pozorovatelů a odborníků. Pokud jsou tyto otázky zodpovězeny kladně, pak byl vysloven souhlas s euthanasií. Tento souhlas vůbec nemusí být formulován slovem „ano“, nýbrž odpovědným přístupem.
V jiném článku si Schertlen pokládá otázku, která souvisí s dnes otevřeným tématem: je euthanasie alternativou přirozené smrti? V nizozemské společnosti se totiž stále více stává přijatelným a smysluplným lékařským výkonem a tento vývoj ovlivňuje hranice, v jejichž rámci je považována za ještě přípustnou. Vývoj mínění společnosti tedy ovlivňuje lékařskou péči. O lékařské péči platí na prvním místě, že je osvědčená a testovaná, a tedy racionální. Vztah pacienta a lékaře však ovlivňují i různé psychické faktory jako předsudky, pocity sympatie či antipatie, ale také další, neopominutelné aspekty. (Za ty můžeme považovat pacientův pocit bezmocnosti.) Společnost si tedy euthanasii vynucuje. Již sama Schretlenova otázka našeptává, že euthanasie opravdu může být alternativou přirozené smrti. Alternativou, kterou společnost stanovila jako přirozenou. Co je však přirozená smrt? Sám nejsem lékař, ale vykládám si přirozenou smrt jako smrt, které nepředcházelo nic nepřirozeného, žádná léčba, žádné zásahy, žádná euthanasie.
Člověk zvažující problém euthanasie si musí být vědom i ekonomického aspektu celé záležitosti, byť je to otázka podřadná (a podle mého i neetická) a v podstatě se o ní v této souvislosti nahlas nemluví. Lze ušetřit nejen na výdajích za péči, kterou nesou téměř výhradně rodinní příslušníci, ale také na výdajích za léčbu, které nesou většinou zdravotní pojišťovny. Mravní kredit nizozemské společnosti sílu těchto argumentů oslabuje téměř na minimum.
Společenský vývoj ale nabízí odpověď na otázku, zda je euthanasie alternativou přirozené smrti. Je nepřehlédnutelné, že nizozemská společnost – snad jako jediná v Evropě – dává jasně euthanasii zelenou. Původně se od sebe principielně oddělovala euthanasie (smrt umožněná v případě, že pacient zakouší nesnesitelné a beznadějné utrpení a zároveň je jeho nemoc v poslední fázi končící smrtí) a pomoc při sebe zabití (zde neplatí kriterium poslední fáze nemoci končící smrtí). Dnes je tento rozdíl čím dál tím více relativizován. Roli přitom hrají jednotlivé případy, které komise pro euthanasii – či původně soud – rozhodují. Již v roce 1994 bylo upuštěno od trestního stíhání v jedenácti případech euthanasie, u nichž nebylo splněno kriterium, že musí jít o poslední fáze nemoci končící smrtí.
Lidé prožívající, že jejich život je u konce, v drtivé většině neříkají, že chtějí sami sebe zabít, ale že (sami) chtějí zemřít. A v této věci si žádají pomoci. To, že sami chtějí zemřít, vskutku neznamená, že bychom je měli nechat ve chvíli smrti osamocené (což se dnes děje stále častěji), ale že chtějí provést přes hranici smrti. Chceme napomáhat k zlidštění procesu vedoucího k smrti člověka? Hodnocení odchodu ze života může nabývat rozličných podob – dokonce i podoby ryze romantické. I to však patří k mentalitě doby. Euthanasie je pak považována za důstojnou, za slavnostní okamžik pravdy, kdy člověk svému okolí říká: odcházím. Takový pohled se může ledaskomu zdát směšný – zvlášť tomu, kdo si zakládá na náboženské etice, na nedotknutelnosti života. Že mu však z hlediska společenského postoje k otázce euthanasie ujel vlak, je nabíledni.
Lidé často podléhají tomuto smýšlení: Magie smrtící injekce společně s faktem, že jde o otázku života a smrti, činí z euthanasie heroické jednání. Lékař, který otevírá v rozhovoru s trpícím pacientem možnost euthanasie, se zaštiťuje přijatelným argumentem, že pacient neotevřel toto téma sám proto, že smrt je považována za tabu. Na druhé straně zaznívá všeobecný souhlas s tím, že pacient velmi citlivě vnímá návrhy lékařů, stejně jako rodiny. Interpretace toho, co znamená nesnesitelné a přílišné utrpení, je zcela ovlivnitelná momentálním míněním společnosti. V náhledu na nesnesitelné a přílišné utrpení se nejdříve vycházelo z důrazu na osobní prožívání bolesti. Motivace byla jasná: snaha ulevit, zkrátit utrpení. V současnosti se stále výrazněji projevuje společenské hledisko, které se maskuje „lidskou důstojností“. Zvláště v případech, kdy už člověk není samostatný (díky nemoci se nemůže sám o sebe postarat), je argument „lidské důstojnosti“ nasnadě. Společenské mínění hledá jasné a pokud možno univerzální vyjádření pro obhajobu euthanasie. Tendence hledat ho v hájení „lidské důstojnosti“ je však omyl, míní Schertlen.
I. Schretlen se nepovažuje za principielního odpůrce euthanasie. Jako lékař si je však vědom svého poslaní a nepovažuje euthanasii za samozřejmou součást lékařské praxe. Na teoretické rovině se zde otevírá možnost považovat euthanasii za oprávněnou, ale tento pohled vychází z prožitků většiny pacientů, a souhlasíli s ním i Schertlen, pak za tím stojí prožití jednotlivých případů. Euthanasie je tak pro Schretlena nejzazší jednání, které i jeho samotného stojí mnoho bolesti, obtíží a váhání.
Tradiční morálka člověku nedává právo rozhodovat o tom, kdy chce umřít. Ale dnešní společnost se ptá, proč ne? Copak existuje nějaký racionální důvod, abychom odmítali přání zemřít nevyléčitelně nemocným a těžce trpícím? Pokusme se shrnout argumenty vedoucí k zamítání úplné liberalizace euthanasie – i námitky, které je zpochybňují. 1. Nesnesitelné utrpení není dostatečný důvod pro euthanasii, neboť se nedá pevně stanovit hranice nesnesitelnosti. – To je jistě pravda, leč irelevantní. Jde spíše o to, jak kdo své bytí zakouší. 2. Utrpení – dokonce i nadměrné utrpení – je třeba odvážně (až radostně(!)) nést. – Nikdo nemá právo druhým předepisovat, že musí přijmout utrpení. 3. Lékař nemá právo poskytovat euthanasii, protože se jedná o nezrušitelný výkon. – Nezrušitelnost či neodvolatelnost výkonu euthanasie ovšem ještě neznamená, že je to špatné východisko. Mnoho operačních zákroků je stejné povahy. 4. Člověk si nikdy nemůže být jist, zda je euthanasie – jako řešení – správná či ne. – Je známo, že pokud není možné jednoznačně vyhodnotit, jeli nějaké rozhodnutí správné či ne, ani v důsledku pak nemůže být řeč o správnosti či nesprávnosti takového rozhodnutí.
Je těžké stanovit, co to je nadměrné (nesnesitelné) utrpení, a právě proto je zapotřebí pojmout hranice otevřeně. Pokud člověk nechce přijmout demenci či závislost na neustálé péči a raději volí smrt, má na to právo. Jiní nemají právo mu to znemožňovat. Naopak mají morální povinnost být nápomocni, neboť zmírňování utrpení lidského bytí z morálky vychází.
Liberalizace euthanasie je jedním z mnoha kroků, které moderní společnost činí ve prospěch větší svobody a samostatnosti. Dnešní společnost již nesouhlasí s tím, aby bylo vše přesně předepsáno, co má člověk dělat a čeho má nechat. Možnosti volby jsou široké a člověk si může vybrat, jak chce žít i jak chce zemřít. Musí si zodpovědět otázku, zda je život jen vegetace. Člověk je jistě víc než jeho utrpení! Nikdo není nucen zemřít, ale každý, kdo chce, může žít tak dlouho, jak jen to je možné, a navíc se může spolehnout na dobré zaopatření. Lidé dnes nejsou žádní stoikové a mají strach z bolesti i ze sklonku života v utrpení. Žádným dokazováním se tohoto strachu nezbaví. Strach z bolesti prostě neokecáš.
Ať se diskutuje o euthanasii tak či onak, nejlepším argumentem proti odpůrcům je: 1. že se „děje“; 2. že společnost v sobě nalézá odvahu o ní diskutovat a 3. v rámci svých možností ji zařazuje do kontextu lidských práv, zákonů společnosti a společenského vývoje. Debata o smrti, navíc debata o dobrovolné smrti, s sebou přináší… asi více obav než smrt sama.
Použité články:
Schretlen I.: Euthanasie „a deux“ – popis jednoho konkrétního případu
Schretlen I.: Euthanasie alternatief voor natuurlijke dood? (Euthanasie jako alternativa přirozené smrti?)
Manenschijn, G.: De cultivering van hulp bij zelfdoding (Kultivace pomoci při sebezabití)
Dam, H. van: Ruimte voor „zelf sterven“ (Prostor pro „sebe úmrtí“)
Zwart, P.: Angst voor pijn praat je niet weg (Strach z bolesti neokecáš)