Prostor diskuse o euthanasii
Na základě stohu článků z nizozemského tisku převážně z druhé poloviny devadesátých let dvacátého století se pokusím podat přehled košaté diskuse o euthanasii v Nizozemí. Praktická lékařka Koosje van der Horst poskytla čtenářům Protestanta stručnou základní informaci o novém postoji státní legislativy v Nizozemí k problému euthanasie (č. 1/2001). Nyní se budu snažit zmapovat prostor, v kterém diskuse o euthanasii operuje, stejně jako naznačit impulsy, které k vytvoření tohoto prostoru přispěly.
Zorientovat se v diskusi o euthanasii není vůbec jednoduché. A to nejen proto, že nevíme, kam nás tato diskuse povede, ale také proto, že se lidstvo nedokáže shodnout na tom, odkud pramení. Jaké důvody vedou člověka k odvaze jít za svým lékařem a žádat ho o ukončení života? A proč je pro lékaře stále těžší nabídnout kvalitní alternativu? Liberální sociolog vám řekne, že rozhodující část odpovědi tkví v moderním individualismu. Moderní individualismus člověku přináší čtyři důležité pozitivní aspekty: 1. Vyzdvihování pocitů. City, emoce a zážitky musí být krásné, a jako takové jsou považovány za cíl lidského života. 2. Jedinečnost každého člověka. 3. Právo na sebeurčení. 4. Civilizaci. Právě proto, že každý má svůj vlastní svět zážitků a právo na sebeurčení, je v zájmu každého svým světem ‚neobtěžovat‘. Existuje sice několik případů, kdy lze emoce sdílet, např. v rodině, při sportovním zápase nebo během koncertu, ale jinak nesmíme druhé svými emocemi nijak znepokojovat, natož šokovat. To, že vývoj společnosti – z pohledu liberála – dospěl do této fáze, ukazuje, jakou náboženskou dimenzi musíme za problematikou euthanasie sledovat.
Výše zmíněnou myšlenku dokumentuje i převratný vývoj v lékařské vědě, zvláště ve dvacátém století. Lidé vnímají lékaře jinak. Očekávají od něj, že bude nejen opravovat jejich ‚porouchané tělo‘, ale že také že také poskytne naději a záchranu, tj. spasení. Lékařská věda tak nabývá náboženského významu.
I svět moderního individualismu nabízí pozitivní normy a hodnoty, které spoluurčují problematiku euthanasie. Namátkou lze jmenovat právo na sebeurčení. Musíme mít na paměti, že se jedná o hodnoty a normy, kterých si moderní životní postoj cení nejvíce. Stojí totiž v samém středu existence člověka, a vytlačují tak hodnoty tradiční, jako je například křesťanské vyznání. Žádost o pomoc při ukončení života pramení z přání člověka osvobodit se od poručnictví společnosti a tradice.
Přetěžko se harmonizuje něco, co svůj účel a krásu získává v pluralitě názorů. Takový pocit mne přepadá při pokusu shrnout několik příspěvků do diskuse o euthanasii. Když v roce 1995 odvysílala nizozemská televize pořad televizní společnosti Ikon s názvem ‚Smrt na požádání‘, strhla se v tisku lavina příspěvků k tomuto tématu, převážně pozitivních. Podle některých program podal problematiku v její celistvosti. Reakce však také ukázaly stanovisko menšiny praktických lékařů. Vzorovým příkladem je amsterodamský lékař S. Zijstra. Své negativní stanovisko opírá o dva pilíře: 1. Lékařský: Hippokratova přísaha jasně formuluje zákaz podání usmrcujícího prostředku, a to i na vlastní žádost. 2. Křesťanský: Biblický příběh o stvoření vypráví, že člověk se zde neocitá jen tak. Tím má být podtrženo, že lidé nemohou sami sebe stvořit. Život je nám, lidem, darován, a nemůžeme s ním tedy zacházet jak by se nám zachtělo. To je danost a je dobré s tím jako s daností nakládat. Tuto biblickou výhradu vůči jakékoli manipulaci s následkem smrti podtrhuje i přikázání desatera ‚nezabiješ‘. Smrt se stává nepřítelem, který má být stroze potřen, a role doktora, s výše zmíněnými důrazy, je potřít právě myšlenku na smrt a touhu po smrti. Praktický lékař a věřící člověk v jedné osobě musí při sledování diskuse o euthanasii zakoušet pocit, že ‚hranice jsou již dalece překročeny‘. Většina lékařů – a v Nizozemí je mezi nimi dost křesťanů – se ovšem proti takovému radikálnímu stanovisku ohrazuje, o čemž svědčí postoj Nizozemského svazu lékařů. Dojde ale situace tak daleko, že lékaři, kteří odmítají zabíjet lidi na požádání, se jednou budou muset stydět za své názory?
Židovský rabín R. Evers míní, že legalizovaní praxe provádění euthanasie jen podpoří její častější aplikaci. Kritika z tohoto pohledu stojí opět na dvou pilířích. Volba mezi ‚euthanasie ano‘ a ‚euthanasie ne‘ odráží odpověď na otázku po smyslu lidského utrpení. Pozemské utrpení se jeví nesmyslným, protože nesmyslným se stal i pozemský život. Nábožensky orientovaný člověk vidí za osobním nebo společenským utrpením také pozitivní hodnotu. Je však euthanasie lékařský výkon, jehož posouzení a provedení náleží jen této odbornosti? Euthanasie je mravní rozhodnutí, podtrhuje Evers. A neexistuje žádný důvod pro to, aby právo či povinnost učinit toto rozhodnutí bylo ponecháno monopolně na lékařích.
Člověk již nemá úctu k životu, natož k utrpení. V tomto světle se zdá, že problém euthanasie je problém racionální a objektivní vědy. I tak lze chápat pevné stanovení průběhu ukončení života lékařem. Tento trend podporuje precedens z praxe. Hoge Raad (Vysoká rada – orgán, který posuzuje průběh případů provedené euthanasie) totiž rozhodla, že lékaři mohou vykonat euthanasii i v případě psychicky nemocných pacientů, pokud dodrží podmínku vyšetření pacienta jiným kolegou. V tomto konkrétním případě ještě navíc nebyl pacient ve smrtelné fázi života a ani nebyla prokázána nemožnost vyléčení. Z lékařskoetického hlediska je takové rozšíření pojetí přípustné euthanasie problematické. Hranice podmínek pro poskytnutí euthanasie se posunuly od ‚beznadějného a nesnesitelného utrpení‘ k ‚pochopitelnosti přání zemřít‘, což musí lékař posoudit na základě své schopnosti ‚soucitu‘. S tím ovšem znovu vyvstává otázka, zda se lékař musí takovému přání pacienta podřídit. Statistika dokládá, že dvanáct procent lékařů by k vykonání euthanasie nikdy nepřistoupilo, a to na základě vlastního vnitřního přesvědčení. Dvě třetiny z nich by ovšem pacienta odkázaly na jiného lékaře. Viděno pohledem racionální a objektivní vědy, případy lékařů, kteří nechtějí ve věci euthanasie jakkoli jednat, vedou společnost k přesvědčení, že euthanasie se stává povinností lékaře, a jestliže ji odmítá, nemůže být dobrým lékařem. V dnešní společnosti již nelze zpochybňovat, že montaigneovský heroismus v případě sebevraždy nemá žádný význam. Společnost požaduje požitek, a chtěný zármutek, či dokonce utrpení neakceptuje. Ideálem je být mladý, zdravý, krásný. Utrpení není na pořadu dne, protože nezapadá do objektivního a racionalistického rámce společenského myšlení. Společnost tedy dává lékařům stále více prostoru, aby utrpení léčili smrtí. Pozoruhodné však je, že v takové společnosti je euthanasie více tím, co být musí, než tím, co být smí. Proto není možné chápat ji jako alternativu přirozené smrti. A tudíž musí být vždy považována za tragédii. Takové chápání učiní diskusi o euthanasii méně racionální a objektivní, a více emocionální.
Závěrem chci jen shrnout několik zásadních bodů k diskusi o euthanasii v Nizozemí. Napůl schválený návrh nového zákona o euthanasii neznamená změnu pravidel týkajících se provádění euthanasie, ale jejich pevné stanovení, a s tím související změnu z hlediska trestnosti. V praxi má tento zákon vést k možnosti přísné kontroly. Euthanasie se tím nestává běžným lékařským postupem. Diskuse o euthanasii však pro Nizozemce začala, a už není možné z ní vycouvat. A to je dobře.
Čerpáno z článků:
Post, D: Euthanasie is altijd een tragedie (Euthanasie je vždy tragédie).
Evers, R.: De stoel van de Ooerste Rechter (Stolice nejvyššího soudce).
Zijstra, S: Euthanasie: grenzen al ver overschreden (Euthanasie: hranice jsou již dalece překročeny).
Borg, M. B. ter: Hoe komt het dat mensen met al hun problemen naar de dokter gaan (Jak došlo k tomu, že lidé se všemi svými problémy chodí za doktorem)
Sorgdrager, W.: Euthanasiewet leidt juist tot strengere controle (Zákon o euthanasii vede k přísnější kontrole) (autorka je exministryně spravedlnosti)
Sorgdrager, W.: De discussie houdt niet op, gelukkig (Diskuse naštěstí nekončí)