Máme se bát umělé inteligence,
že se staneme její obětí? Někdo se obává. Proto britská zpěvačka, herečka a tanečnice FKA Twigs využila umělou inteligenci k vytvoření vlastní virtuální dvojnice, aby ji nepředešel někdo jiný a nešířil jejím jménem falešné názory. Její dvojnice bude komunikovat za ni s veřejností několika světovými jazyky a ona bude mít čas na své tvůrčí aktivity. (Respekt 6. 12. 2024) Také herci a filmoví scénáristé v Hollywoodu měli strach, že přijdou o práci, proto od května do září 2023 stávkovali. Že umělá inteligence dovede vytvořit divadelní hru? Zcela jistě ano. Čeští autoři vytvořili pomocí umělé inteligence divadelní hru Robot Radius. Volně navázali na hru Karla Čapka R.U.R. Hra měla premiéru 28. října 2020 na EXPO v Dubaji a měla úspěch. Kdežto první pokusy o poezii dopadly podprůměrně, a to na úrovni jednoduchých dětských říkaček. Nicméně, jak ukázal již před třiceti lety Salman Rushdie, i dětské říkačky se dají šikovně zneužít: Vlomí-li se jimi dospělý člověk ve správně načasovanou chvíli do telefonní komunikace druhého člověka, mohou se z nich rázem stát satanské verše, které rozvrátí vztahy druhých. Někteří pamětníci si jistě vzpomenou, že umělá inteligence rozdrtila roku 1997 šachového mistra světa Garriho Kasparova a dnešní Jazykový GPT-4 firmy OpenAI je excelentní v pořádání statistických dat. Kombinatorika a statistika – v tom je umělá inteligence nepřekonatelná a je velkým pomocníkem. Také jazykové překladače na internetu jsou na velmi dobré úrovni, a solidně pomáhají při překládání textů technické, přírodovědné či sociologické povahy. Horší to je s texty filosofickými, teologickými, historickými a s krásnou literaturou. Některé texty umělá inteligence překládá méně spolehlivě. A jak připomíná odborník na slovo vzatý: historické a literárněhistorické eseje píše umělá inteligence zatím s mnoha věcnými chybami, vyrábí tak často čtivé dezinformace. [Petr Koubský, Deník N, 16. března 2023, s. 8–9, www.denikn.cz] Což mohu potvrdit ze své učitelské praxe. Jeden student mi zaslal seminární práci s názvem Právo na revoluci v díle Ideály humanitní T. G. Masaryka. Obratem jsem mu odepsal, že jeho text je čtivý a zajímavý, ale že v 9. kapitole, na kterou on v textu odkazuje, Masaryk o ničem takovém nepojednává. Naopak zde probírá evangelijní etiku Ježíše Nazaretského. Student mi téměř obratem poslal omluvu, že se spletl. Prý analyzoval 3. kapitolu. Z toho jsem usoudil, že nejenže nečetl 9. kapitolu, ale ani tu 3., měl-li kdy vůbec Ideály humanitní před sebou alespoň pootevřené. A obratem jsem mu navrhl, ať napíše seminární práci o něčem jiném a bez experimentování s umělou inteligencí.
Jak se s umělou inteligencí vypořádají naše děti a vnuci?
Jiří Kršňak – autor knihy Digiděti – je přesvědčen, že děti se s digitalizovaným světem vypořádají lépe než my, jenom jim v tom nesmíme překážet a klást příliš mnoho omezení. Autor v obsáhlé příručce pro rodiče chce, aby u dětí co nejvíce podporovali přirozenou kreativnost a svobodu. Ale také připomíná, že se děti v moři informací a her mají pohybovat jen po námi vymezenou dobu, aby v digimoři neutonuly. V starším školním věku jim již máme nechat poměrnou volnost ve výběru témat, protože oni naše sofistikované zábrany s pomocí kamarádů stejně vždycky nějak překonají. A hlavně se musíme přinutit alespoň občas s nimi hovořit o tom, co viděli. „Dohadování kolem rodinného úklidu obrazovek prohlubuje vztahy a rozvíjí důvěru.“ (s. 51) Jde prý o to s dětmi objevovat technologie a přitom zůstat člověkem, nezměnit se na součást technologie (s. 51). Autor je optimista a apoštol nové digitální epochy, které se prý nevyhneme. Máme tedy spolupracovat na vytváření generace, která nebude mít „v kyberprostoru vážné potíže, ale dokonce snad i vymyslí, jak by internet mohl fungovat, aby skutečně přinášel smysl a dělal svět krásnější.“(s. 46)
Autor je přesvědčen, že nejen děti čeká totální digisvět, ale že již i my jsme jím naprosto formováni: „Dnes už to nejsou lidé, kdo uspořádává informace a pravdy, kdo zařizuje řád. Jsou to informační technologie, ty uspořádávají společnost a tím spolutvoří naše vnímání, myšlení a nálady… Dokonce už nemáme ve své moci ani představy o vlastních životech. Do všeho mluví stroje. Do plánů, snů i fantazií.“ (s. 49)
Prý již dvě miliardy lidí
jsou na rozrůstající se digisvět takto fixovány. Autor je přesvědčen, že tato menšina lidstva se bude stále rozrůstat. Je však zvláštní, že ani uprostřed této menšiny nevidí obrovské skupiny lidí, kteří sice využívají internet, ale žijí stále v symbióze s divadelní, nábožensko-liturgickou, tištěnou investigativní kulturou či se účastní filmových festivalů s dílnami a debatami, sledují televizní debaty o aktuálních problémech, rádi chodí na vernisáže uměleckých děl, účastní se debat při autorském čtení či literárních debat v některých na to vybavených knihovnách. Účastníkům těchto aktivit jde o víc než o uspokojení ze hry či upokojení svých soukromých tužeb bez druhých lidí. Konečně každé slušně zpracované téma na Wikipedii uvádí také seznam literatury, kde se o daném tématu dočteme víc, nebo najdeme odkaz, kam v daném regionu máme jít, abych se dozvěděli další podrobnosti.
Jen vybít ze sebe stres?
Také je hodno pozoru, že autor nerozebírá prožitky dětí a dospělých při hraní kreativních her, v nichž není cílem druhého zničit, ale naopak vytvořit něco, při čem se učím týmové práci. Velmi podrobně se totiž věnuje hrám Prey (s. 16–21) a Battle royal (s. 114–115). V první hře (Prey – Kořist) se musí bojovat s mimozemšťany, kteří nás chtějí ovládnout, znásilněním změnit DNA lidstva a z nás vytvořit mutanty. Jediná možná odpověď na záměr mimozemšťanů je nemilosrdný boj. Druhá (Královská hra) učí pravidlu, že z daného kolektivu může vždy vyhrát jen jeden. Jen jeden z padesáti účastníků zájezdu se může zachránit na opuštěném ostrově. Jde o to umět šikovně likvidovat druhé a nenechat se sám zlikvidovat. Nikomu nelze důvěřovat, natož pomáhat. Autor knihy věří modernímu předsudku, že žijeme v době post-faktické, a tak chválí herní logiku účastníků hry. Když někoho zabiji, nemám pocit, že bych zabíjel. Je to jen hra, která pomáhá vybíjet stres. Hry nám „(U)možňují vybít ze sebe stres, zmar a bezmoc produkované aktuální verzí společenské smlouvy.“ (115) Děti to prý potřebují. Pouze dospělí by neměli takové hry hrát příliš často, aby pro své děti nezapomněli vytvářet svět, v němž bude stresu méně. (116)
Společenský řád inspirovaný společenskou hrou?
Autor počítá s hospodářsky a kulturně vyspělou společností, která není sužována válkou nebo totalitním režimem. Zřejmě nic jiného pořádně nezažil, pouze zastupitelskou demokracii, v níž prostor pro svobodu a pro svobodu slova je každodenní zkušeností, a tak ho problém zneužívání instituční moci příliš netrápí. Vyznává post-faktičnost a post-pravdivost, vždyť ze společenských pravidel, jak sám zdůrazňuje, prý fungují již jen pravidla silničního provozu (s. 211). Chce proto vytvořit nový společenský řád, který bude inspirován společenskou hrou. Děti samotné nás nakonec vyučí smysluplnému užívání internetu, jehož hravostí jsou odkojeny.
Katechetika postavená na biblickém základě může autorovi namítnout, že děti nepotřebují ani tak vybíjet stres počítačovou hrou, ale že potřebují slyšet příběhy – třeba i o dětech, jak právě ony spoluprožívají různé společenské stresy, přičemž dovedou chápat společenské problémy diskriminace, politické a náboženské manipulace. A někdy dovedou dospělým účinně pomáhat je překonávat (starší Mojžíšova sestra a záchrana bratra položeného v ošatce v rákosí u řeky Nilu – Ex 2, mladá služka na dvoře Námana Syrského, 2Kr 5 atd.). Děti nepotřebují jen hravost, ony chápou i sociální problémy. Velmi dobře chápou, že kvůli něčemu je nutné obětovat hodně úsilí a důvtipu, a někdy riskovat i život.
Co umělá inteligence nedovede
Umělá inteligence považuje všechny informace za stejně hodnotné, jak téměř před šedesáti lety vizionářsky napsal spisovatel Kurt Vonnegut v knize Mechanické piano. Ze společnosti, řízené kybernetickými stroji, jak se tehdy říkalo, se pak vytratila identita člověka a život ztratil smysl. Umělá inteligence nedovede sepsat text, který by byl subjektivním svědectvím hledajícím pravdu. Kategorie řečového či literárního svědectví je neodmyslitelným nástrojem teologa, historika, soudce a svědka u soudu, jak tvrdí Petr Pokorný (Hermeneutika) s odkazem na Paula Ricoeura.
Dnes k tomu dodejme, že bez subjektivního svědectví hledajícího pravdu se neobejde investigativní žurnalistika, dokumentární film, ale též náboženská – tedy prorocká píseň starověkých či novověkých tvůrců (zpěvník Svítá). Jistě, svědectví je subjektivní, ale svědecká výpověď se nesmí změnit v řečovou hru. Změní-li se v řečovou hru, mění se v lež. A bude-li svědek usvědčen ze lži, bude za to potrestán. V některých oborech lidského snažení se prostě bez svědectví neobejdeme a pravdivá svědectví nejsou jen „slova, slova, slova“. Lidská svědectví jsou nositelem hodnot, které jsou pro život důležité, ne-li životodárné. Díky náboženskému svědectví objevujeme limity a důležitost studu i odvážné odpovědnosti, solidarity i respektu, důvěry i sebekázně. Lidská svědectví mají ovšem svou platnost pouze tam, kde lidé usilují o společenskou spravedlnost, podporují zastupitelskou demokracii a tedy právní stát, v němž se měří všem stejným metrem a je tedy pěstována důstojnost člověka, a lidská práva jsou dopřávána všem bez rozdílu.
Zní to jako výron naivity? Je to neproveditelná a zavádějící vize? Myslím si, že lidé se tuto vizi pokoušejí uskutečnit již několik tisíciletí (nezačalo to až s osvícenstvím) a v některých regionech a obdobích se jim to dařil více a někdy méně. Ale tato vize o spravedlivé společnosti (Dt 10,12–22) je méně naivní než vize autora knihy Digiděti. Ten vyzývá (bere si na pomoc Martina Heideggera – s. 71 a Carla Gustava Junga – s. 229), že máme děti vést k tomu, aby se orientovaly v digisvětě lépe než my. Mají vytvořit pomocí internetu smysluplnější a krásnější svět, jehož součástí budeme my všichni – tj. budeme do něj vrženi a ovládáni kosmickou přirozeností (s. 46). Bibličtí autoři a jejich následovníci na přirozenost nevěří – nejsme determinováni vesmírnou přirozeností. Tvrdí to proroci, Ježíš i Pavel, Komenský i Komárková, Ricoeur i Pokorný, Ter Linden a další. To jsou snad dostatečná svědectví i pro nás dnes.