Dialog s marxisty aneb Naděje, či slepá ulička? – Atheismus 60. let

Číslo

Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. (1 Kr 19,11)

Jednoho dne v padesátých letech jsem šel navštívit Ladislava Hejdánka. Zastihl jsem však u nich samotného Jiřího Němce, o němž jsem slyšel jako o opravdovém křesťanu římsko-katolického vyznání. On slyšel o mně. Chtěl mi „sáhnout na zoubek“, a tak mi položil otázku, jak to myslel Martin Heidegger, když kdesi napsal, že lidé, kteří Boha popírají, mají k němu blíž než ti, kteří ho tvrdí.

Z mých pokusů o odpovědi porozuměl tomu, že Heideggrův postoj sdílím, ale všechny mé interpretace obratně vyvracel. Uváděl jsem scestnost naučené dogmatičnosti, snahu předmětně uchopit Boží existenci, nebibličnost, sebevědomí a pýchu zatvrzelých theistů, ano i neudržitelnost klasického theismu.

Při jeho šedesátých narozeninách jsem na podnět Milana Balabána položil Jiřímu Němci tutéž otázku. Ani on nenašel pohotovou a věrohodnou odpověď, ačkoliv bylo již po půlnoci a byl posilněn vínem.

Jak píše Dietrich Bonhoeffer, člověk může s vnitřní svobodou tu a tam pojmenovat Boha ve společnosti „nevěřících“, ale při styku s těmi, kdo horlivě „tvrdí“ Boha, se nám často otevírá „kudla v kapse“, jak v té souvislosti řekl Slávek Ondra. Pokud ovšem nejde o obětavou jeptišku nebo zapáleného řeholníka. Ti jsou však na nějaká „tvrzení“ většinou pokorní nebo opatrní, popřípadě moudří.

Co je atheismus

Atheismus je výraz, původně řecký, pro popírání uznávaných vládnoucích bohů. Byl to téměř zločin prvotních křesťanů, odmítajících vykonávat kult pohanských bohů nebo zbožštěných vládců nebo nějakých reálných soch a symbolů.

V novověku to již bylo hnutí, inspirované filosoficky, popřípadě přírodovědecky, které odmítalo existenci boha či nadpřirozeného principu, popřípadě problematizovalo protiklad materiálního světa a ducha nebo duchovní podstaty či základu bytí.

Zprvu šlo o kritiku historických forem náboženství a kultů, zejména těch jejich stránek, které se dostávaly s praktickými zkušenostmi lidí do rozporu. Německá selská válka v roce 1525, její porážka, zvláště pak odvrat Martina Luthera (který dal k reformaci silný podnět) od vzbouřených sedláků a jejich vůdců, byla podle Friedricha Engelse, ale i Leonharda Ragaze (nemluvě už o Františku Linhartovi a Amedeu Molnárovi) počátkem slavného německého atheismu lidového, ale i filosofického, jak byl typický pro Ludvíka Feuerbacha a Karla Marxe.

Ten se brzy spojil s revolučním nadšením a v takové podobě pronikl do českých zemí, zvláště ke konci XIX. století, i když měl převážně umírněnou formu, například básnickou a objevil se spíš sporadicky, například u Josefa Svatopluka Machara.

K atheismu se zdáli směřovat někteří pozitivisté, jako František Krejčí nebo Josef Pekař. Z praktických politiků to snad byl jen agrárník Alfons Šťastný, ovšem už ve století XX.

Marxistický atheismus

Čeští komunisté se od tohoto atheismu (či radikálního pozitivismu a agnosticismu) distancovali, poučeni Leninem, který varoval před rozdělením dělnické třídy kvůli náboženství. Mělký atheismus charakterizovali jako „buržoazní“, byl to pro ně spíš antiklerikalismus nebo volnomyšlenkářství, které jim bylo jinak blízké.

Z českých komunistů vlastně nikdo jako atheista nevynikl, trochu Václav Kopecký (a jeho bratr), ministr propagandy po roce 1945. Ten se však dostal pod evangelický vliv díky tomu, že se před útěkem do emigrace skrýval v evangelické rodině a z nedostatku jiné četby přečetl celou Bibli v Kralickém překladu. Vzdal se výhledu na rychlé skoncování s náboženstvím. Křesťanský Bůh se nepodobá čínským bůžkům, je to podnikavý mladík, kterého se nezbavíme zbořením kostelů. To byla i literárně zpracovaná zkušenost ruských bezbožníků, kteří dobře rozlišovali kostelní náboženství od víry baptistů a trjasunů (ruských kvékrů), kteří mají chrám ve vlastním těle a zboření kostela jim nijak neublíží. Byl však popuzen stanoviskem synodního zastupitelstva (přijatého na podnět Václava Plachta) a synodnímu seniorovi Viktoru Hájkovi málem ukroutil knoflík u saka a vystrašil ho hrozbou veřejné schůze v Lucerně, kde si na ty evangelíky všechen lid posvítí. Marně jsem bratru Hájkovi vysvětloval, že na to komunisté nemají, že atheismus je odbytá záležitost a že by to ani strana Kopeckému nedovolila.

Přesto však se dostal boj proti vlivu Vatikánu a proti náboženskému vlivu ve školství a kultuře do programu komunistů, většinou však jen formálně a jen v podobě dočasných kampaní (dovršování kulturní revoluce apod.). Byla to i záminka k vyloučení nepohodlných členů ze strany, zvláště po roce 1956 nebo 1968.

Šedesátá léta

V šedesátých letech jsem se stal farářem v Prosetíně. Předtím v Klášteře nad Dědinou se vedly napínavé rozpravy se zapáleným marxistou a atheistou, řídícím Vladimírem Brandejsem, i s mládeží ve sdružení. V Prosetíně však téma jako by neexistovalo. První rok si mládež připravovala sama oba programy, ale v dalším roce jsem byl vybídnut, abych připravoval vzdělavatelné programy, probírali jsme různé konfese, ale i světová náboženství, naše i cizí církve.

Pavel Juránek při rozhovoru, co chce mládež slyšet, pravil: „A co tenhleten atheismus? Je to také náboženství?“ I ostatní o tom kdysi cosi slyšeli, ale co to je? Zařadil jsem atheismus mezi náboženská vyznání a světová náboženství. Tu mne napadlo, že český atheismus je mrtev, později bych byl asi řekl „není zcela mrtev“.

Český atheismus však nebyl až tak bojovné hnutí, jak tomu bylo v jiných zemích Evropy nebo i ve Spojených státech. Přesto však byly zajímavé diskuse, zvláště mezi mladými lidmi. V roce 1950 jsme zažili dialog s marxistickým atheistou, původně dělnickým studentem, nyní pracovníkem Filosofické fakulty UK, Václavem Kotykem. Vedla jej profesorka Božena Komárková a my ostatní z Akademické Ymky na brigádě v Jeseníkách.

Postmarxisté

První postmarxistický myslitel byl Ivan Sviták. Narodil se 10. 10. 1925 a zemřel 20. 10. 1994. V roce 1968 odešel do emigrace a vrátil se v roce 1990. K jeho sporům s vedením Filosofického ústavu, z něhož byl v roce 1964 propuštěn, patřilo i téma náboženství a atheismus. Jeho kniha o křesťanských osobnostech přišla do stoupy. Psal v ní i o Josefu Plojharovi a J. L. Hromádkovi. Ten od něho jeden ze zachráněných exemplářů dostal a měl z něho radost (a mohl jsem si v ní aspoň listovat). Hromádka o dialog s marxisty usiloval už před rokem 1948, proslulo jeho veřejné vystoupení s Arnoštem Kolmanem a Ladislavem Štollem.

Sviták si uvědomoval meze racionalisticky pojatého „světového vědeckého názoru“. „Člověk jako „protihráč absolutna“ je nakonec vždy „diskvalifikován svou smrtí“, avšak vědomí o svém osudu může přijmout i jako východisko pro tvůrčí akt: pro formulování svého vlastního smyslu“, napsal.

Počátkem šedesátých let se mezi námi díky Janu Čapkovi objevila Jiřina Šiklová, rozená Heroldová, kterou mí přátelé brzy už ani nepovažovali za atheistku či za marxistku. Ivan Sviták její myslitelský vývoj výrazně poznamenal. Vyložila mu záměr své kandidátské práce o Ymce a Akademické Ymce. Ironicky se jí zeptal, zda chce psát o tom, jak ymkaři kritikou Masaryka a masarykovství za první republiky vzbuzovali zájem o studium skutečného Masaryka v jeho spisech, jak organizovali sport a tábory a jak pro ně byla ochota uznat aut při volejbalu důležitější než článek víry. „Ano, soudruhu profesore, chtěla bych svou prací přispět k oživení naší práce s mládeží.“ „A to tedy ne. Já vám připíšu podtitul „Příspěvek k ideologickým sporům za první republiky“, a vy si přečtete celého Rádla, celého Hromádku a všechny ročníky Křesťanské revue.“ „Měla jsem na něho vztek, ale poslechla jsem ho. A pak to bylo mé skutečné vzdělání po brožurkovém marxismu při studiu.“ Po pětiletém studiu napsala fenomenální kandidátskou práci o Ymce za první republiky. S ní jsme vedli dalekosáhlé disputace, většinou na téma Ymky, Akademické Ymky, různých hnutí mládeže (psala i o ISAWu!), většinou však na téma etika a životní postoj, politika, rychle se měnící situace.

Pro ni, právě tak jako pro nás, byl autoritou Milan Machovec (narodil se v Praze 23. 8. 1925 a zemřel 15. 1. 2003). Myslitelsky, po mystických zážitcích v době dospívání, se zabýval dialogem všech druhů náboženství s racionalistickou skepsí a atheismem, což brzy přerůstalo v přátelský dialog všech směrů i politických v „postulát všech planetárních tradic náboženských i filosofických s bezprostředními požadavky ekonomickými a ekologickými jakožto jedinou možnou cestu přežití lidstva“.

Z publikací jsou důležité: Husovo učení a význam v dějinách českého národa (1953), Utopie blouznivců a sektářů, s Markétou Machovcovou (1960), knihy o Palackém, o novotomismu a konečně: „O tzv. „dialektické“ teologii současného protestantismu“ (1962). To je kniha výborná, mám tu exemplář s jeho vlastnoručním věnováním: Paní Dr Boženě Komárkové v upřímné úctě Milan Machovec Praha, 12. 1. 1963. Dále: Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa (1963), 2. vydání 1965 a mnoho dalších. Pamětníci si pamatují na jeho statečný závěr diskuse v Mladé frontě po otištění prohlášení Petra Lipperta, mladého baptisty, a následné anketě, to bylo asi 1957. Vracel se, podobně jako i Sviták k myšlence, že dialog není poctivý, když křesťané mají omezenou publicitu. Navíc říkal rád, že v dialogu marxista riskuje víc než křesťan. Za zkoumání by stály jeho náměty jako „je atheismus ústrojnou částí marxismu?“, „mělký atheismus nahrává křesťanství“, „Bonhoeffer na pokraji atheismu“, „aktivní atheista je blízko křesťanství“.

Pozoruhodně působilo sedm vydání „Jesus für Atheisten“, česky (po samizdatovém vydání) až 1990 jako „Ježíš pro moderního člověka“. Machovec byl aktivní a statečný chartista, vyznamenal se i u soudu jako pravdomluvný svědek. S ním začal skutečný dialog, zvláště v jeho semináři, kam chodil Kája Trusina, Petr Pokorný a další. Ti ho nakonec přivedli k Hromádkovi. Sblížil se i s Milanem Opočenským, který ho se svou ženou Janou pozval na Vánoce v době, kdy už byl Machovec předmětem štvanice. Opočenský málem před tím svou návštěvou u něho zmařil renomé fakulty, jak mi referoval Jan Heller (málem prý „převrhl lodičku“).

Výrok či úsloví „Na prahu dialogu“ komentoval po svém, když cenzura zakázala pod tím jménem publikovat Hromádkovu knížku. „Stojíme na prahu, ale není jasné, zda půjdeme dovnitř nebo ven“. Sám ovšem byl optimista, pokud šlo o dialog s křesťanstvím. „Budou se měnit obě strany“, říkal. „Jde o evropský polemos, kde vítězí pravda, a ne jedna strana dialogu“.

Osobně mi zvlášť blízko stál Vítězslav Gardavský, narozený 14. 10. 1923 v Ostravě-Zábřehu, zemřel v Prosetíně (chalupa proti faře) 7. 3. 1978. Plukovník a profesor na Vojenské akademii. Na rozdíl od Machovce byl hlubší, stále sestupoval ke kořenům a ovšem pesimističtější. Svou knihu, kde otiskl seriál, publikovaný původně roku 1966 v Literárních novinách, „Bůh není zcela mrtev“, ale také reflexi teismu a reflexi ateismu, zakončil slovy (1967): „Budeme nakonec poraženi, ale neochudíme ty, kteří přežívají, o nic z toho, co tvoří z života lidského společenství drama, zápas, střetání, včetně konečné porážky. Neochudíme je o naději na společenství, ve kterém bude člověku důstojně žít. Tuto naději nazýváme komunismus. Proto nevěříme v boha, přestože je to absurdní.“ (202).

Kandidátskou práci psal na téma „Katolicismus a Německo“ (1967), habilitační: „Fenomén Německo“ (1967). Poslední byla „Naděje ze skepse“ (1969) a známá jsou jeho dramata „Já, Jákob“ (o vyvolení), „Legenda o Františku a Kláře“, „Krev, krev, dějiny“. Tištěn v překladech opakovaně v Německu.

Méně známý je Karel Mácha, narozený 2. 1. 1931, zabýval se antropologií. V roce 1978 emigroval. Když již seděl ve vlaku, vyklonil se a řekl doprovázejícímu Milanu Machovcovi: „Počítej s tím, že jakmile přejedu hranice, jsem integrální katolík“.

Při diskusi v Reportéru na jaře 1969 jsem se setkal s Karlem Michňákem (narodil se 5. 3. 1930 v Ostravě a zemřel 10. 4. 1992). Zpráva o této diskusi mezi theisty a atheisty už vyjít nemohla, Reportér byl zastaven. Michňák tam rozvíjel výrok Vaculíkův „Pravda je to, co zbývá, když se vše ostatní prošustruje“.

Z Ostravy byl i Jaroslav Krejčí, narodil se 13. 2. 1916, léta 1954 – 1960 strávil ve vězení. Byl znám jako religionista a vedl rozpravy s Ludvíkem Klobásou.

V Praze a v USA proslul Julius Tomin, narozený 2. 12. 1938 v Praze, přednášel 1969 – 1970 o marxistické filosofii na Havajské universitě, aktivně se zúčastnil slavného semináře v Jirchářích a bojoval za to, aby i atheisté byli přijati do ekumenického hnutí inteligence a studentstva. Proslul dále zájezdem s Vítězslavem Gardavským, Lubomírem Miřejovským a Danem Drápalem do USA v září 1968. Byl to „dialog pro export“. Po roce 1968 vedl statečně bytové semináře, později emigroval do Velké Británie.

Teze do diskuse

1) Český atheismus v šedesátých letech ztratil již definitivně étos původního úsilí o osvobození člověka a společnosti. Dožíval ve zkarikované podobě nároku na vytváření „vědeckého světového názoru“ a byl zneužíván jako nástroj ideového podrobení občanů, zvláště mladých v podobě „dovršování kulturní revoluce“ koncem padesátých let a počátkem let šedesátých.

2) Postmarxisté (revizionisté) přivítali dialog s křesťany jako možnost rozvinout opět filosofickou stránku klasického marxismu, s určitými nároky na rehabilitaci noetiky (gnoseologických kořenů) s požadavkem destrukce pseudokonkrétního (Karel Kosík). Vítali polemiku s frázovitostí ideologů, popřípadě odmítali ideologii vůbec, čelili nástupu scientistů zdůrazňujících vědecká fakta, jakýsi oživený positivismus zvláště u historiků, kteří začali „objevovat“ Josefa Pekaře a baroko.

3) Pro křesťanské myslitele a církevní pracovníky byl počínající dialog příležitostí vyrovnat se s moderní mentalitou, zaujmout studenty a inteligenci a nabýt sebevědomí svobodných občanů, jak je žádalo už úsilí o emancipaci občanské společnosti po roce 1956.

 4) Šedesátá léta znamenala rostoucí vliv moderního teologického myšlení, objev myšlenkového díla Teilharda du Chardin, závan svobodného katolického myšlení v období II. Vaticana. To ostatně poutalo i postmarxisty.

5) Na „prahu dialogu“ se ukázala nutnost destrukce mocenského theismu (jak říkal Josef Smolík), který vycházel z tomistické a neotomistické metafyzické konstrukce světa. Reformační myšlení nenašlo do XIX. století přiměřenou filosofii, ale podle J. L. Hromádky se tento původně nedostatek prý osvědčil při vstupu do prostoru mocenského materialismu.

6) Nové pojetí mýtu nutilo křesťanské myslitele katolické i protestantské přehodnotit dosavadní úsilí o demytologizaci. Je nutno nejprve remythologizovat, vyložit historické, psychologické a společenské motivy náboženských představ a přístupů či zákazů a nepřevádět je předčasně na racionální poučky. U postmarxistů to byla snaha o odhalení či rehabilitaci mystiků, u protestantských theologů úsilí o rehabilitaci charismatiků, jejichž přitažlivost byla typická pro přechodné období, jímž šedesátá léta byla.

7) Dialog s postmarxistickými atheisty nám pomohl k urychlení odbourání „mocenského theismu“ s jeho platónskými rysy, ale nedošlo již u československých theologů k důkladné theologické reflexi, myšlenkové práci a novým formulacím. V tom smyslu platí kritika Pavla Filipiho z roku 1963, zaměřená na Novou orientaci. Píše „o neslavném konci diskuse o theismu“. (Cituje Miroslav Pfann ve studii „Nová orientace v Českobratrské církvi evangelické“, vydal Zdeněk Susa 1998, str. 40 s podrobnou citací.)

8) Doporučuji nové vymezení pojmu atheismus. Již nikoliv popření uznávaných vládnoucích bohů a zbožštěných vládců, ale odmítnutí theismu. Filologicky je to možné!

9) Postoj k atheismu se pokouší vystihnout i šestá teze zásad Nové orientace z roku 1962: „S hlubokým porozuměním sledujeme a zkoumáme cestu sekularizovaného moderního člověka a nasloucháme vážně všem jeho otázkám a důrazům i atheistickým argumentům proti křesťanství a církvím. Na tyto otázky, které jsou i našimi otázkami, hledáme živou a pravdivou odpověď. Konkrétní cestou k hledání přiměřených odpovědí je pokus o civilní interpretaci biblických motivů a pojmů. Toto úsilí předpokládá stálé sledování technických a vědních oborů, filosofie, sociologie, politiky a kultury. Předpokládá také poznávání měnící se mentality městského a venkovského člověka, stálý styk se skutečným životem a s lidmi všech generací a oblastí.“ (Cituje Miroslav Pfann v uvedené práci str. 22).

10) Ke lsti dějin patří i to, že slovo „atheistickým“ (argumentům) při publikaci zásad Nové orientace v Kostnických jiskrách cenzura potlačila. (Možná že přátelská, aby zásady vůbec vyšly).

11) Dialog předpokládá určitou rovnost, a tím ovšem svobodu. Právě proto byla myšlenka dialogu křesťanství nepřijatelná nejen pro dogmatické fundamentalisty (citující někdy slovo 2. Kor. 6, 14. 15) ale právě i pro zkostnatělé „marxisty-leninisty“, jimž byl původní étos atheismu cizí. Ze strany oficiální ideologie pak byl dialog i mocensky potlačován, například v létě 1967, kdy byl učiněn pokus o rozhovor ze strany Paulusgesellschaft v Mariánských lázních. (K jednání nebyli připuštění Ladislav Hejdánek, Jiří Němec a Václav Frej z křesťanské strany).

12) Naděje nebo slepá ulička? Spíše naděje. Vždyť z dialogu a osobního přátelství při něm vzniklého vyrostla významná spolupráce v sedmdesátých a osmdesátých letech. Slepá ulička by to byla, kdyby se „narazilo na neprostupnou zeď“ (Jiří Šimsa).

13) Stará metafyzika je vyčerpaná. Je třeba přestat se uchylovat do zbývajících skulin a škvír starého myšlení nebo se vracet ke starým schématům.

Závěr

Dne 31. května 1969 se sešla významná společnost na prosetínské faře. Druhý den, l. června 1969 pak Hromádka kázal a odpoledne přednášel o T. G. Masarykovi. V sobotu večer přišli na faru křesťané i marxisté, jmenovitě Vítězslav Gardavský, vojenský historik Zdeněk Štěpánek (v půli letošního ledna měl pohřeb), manželé Hromádkovi, Božena Komárková, Marie Procházková, Marie Šimsová, Jaromír Procházka, manželé Šimsovi. Došlo k velmi otevřenému a hlubokému rozhovoru, též pro situaci napjatou nedávným projevem Gustáva Husáka, kterým „odvolal“ Leden 1968. Hromádka vyhlásil dialog za to nejpotřebnější pro společnost, živě se připojili oba učitelé Vojenské akademie. Přítomný Jaromír Procházka to pak komentoval: „Opět jsme na jedné lodi.“ S tímto Hromádkovým odkazem (zemřel týž rok 26. 12. 1969) jsme vstoupili do těžké ale nadějeplné doby normalizace.

Předneseno na kurzu SpEKu dne 26. ledna 2005