Nadcházející synod ČCE se bude kromě jiných podstatných otázek zabývat také statutem Diakonie ČCE, svého účelového a doufejme že nadále účelného zařízení.
Odmítajíce stavět církev a Diakonii proti sobě, jak se v ČCE někdy děje, odmítajíce onen dualismus, ve kterém by se přinejmenším členové církve, kteří se na tomto poli angažují, museli cítit poněkud rozpolceně, pokusme se pojmenovat ona neuralgická ohniska témat, která nabývají v rozličných rozhovorech na šíři (bohužel ne vždy na hloubce) a která budou právě synodem položena na váhy rozhodování. Chceme doufat, že případné změny organizačního řádu Diakonie nepovedou k zabrždění, natož pak ochromení činnosti, která se tak zázračně rozvíjí a nezůstává bez vděčného ohlasu veřejnosti. Obrníme-li se názorem předního odborníka doc. Z. Matějčka, který říká, že kde se něco děje, vznikají nutně konflikty, kde se nic neděje, nacházíme mrtvolnou uhlazenost, můžeme se postavit i k nepříjemným tématům čelem.
Už šestý rok se Diakonie snaží obstát v prostředí nepříliš nakloněném církevním sociálním institucím (nejsilnější vládní strana preferuje přes všechny předchozí proklamace liberalismu státní sociální zařízení před nestátními, která jsou častokrát ekonomicky diskriminována). Zápasí také s nedostatkem pracovníků, kteří by dílo Diakonie vzali za své v plnosti významu slova „diakonia“, jednoho ze tří základních sloupů církve, jak nám o ní svědčí Nový zákon i dějiny křesťanství.
Diakonie se ze svých skromných počátků (obnovena těsně před listopadem 89) rozrostla ve středně velký podnik, skládající se z 27 středisek s různými sociálními, zdravotními a humanitárními službami, která pečovala v roce 1995 o cca 1150 stálých klientů (+ cca 2500 klientů krizových center). Péči zajišťovalo 440 pracovníků ve stálém pracovním poměru s množstvím dobrovolných spolupracovníků.
Budoucnost jistě přinese nové úkoly vyzývající k tomu, aby lidé angažující se v Diakonii neusnuli na vavřínech a stále usilovali o zdokonalení služby svým klientům (ve všech oblastech celostné péče o člověka), ale již dnes můžeme říci, že struktura Diakonie je dokončena a že je funkční. Systém vedoucích (ředitelů) kontrolovaných demokraticky volenými představenstvy umožňuje dostatečně pružně reagovat na problémy v jednotlivých střediscích i v Diakonii jako celku. O tom, že by v ČCE mělo být více pro práci Diakonie zaujatých lidí, kteří na sebe vezmou odpovědnost a budou se podílet na práci v jednotlivých představenstvech, nikdo nepochybuje. Toto volání by na synodu nemělo zůstat oslyšeno.
Pokud se člověk rozhodne vystoupit z chráněné pozice komentátora dění v Diakonii a přijme úděl spolunositele jejích křížů, přestane vidět mnohé problémy černobíle a měl by opustit snadná a destruktivní řešení. Co je a co není funkční v podobných institucích, bylo vyzkoušeno. Přizpůsobení organizační struktury Diakonie sborovému zřízení naší církve může vypadat lákavě, ale znamená ohrožení její funkčnosti. Individuální odpovědnost vedoucích (také právní před státem) nemůže být nahrazena kolektivním vedením představenstev, napodobujícím presbyterně-synodní zřízení naší církve.
Zdůrazňování pastýřského přístupu k zaměstnancům v Diakonii nemůže znamenat prosazování nekompetentních rozhodnutí a zastírání selhání konkrétních lidí. Mnozí lidé ze světských institucí by se podivovali, kam až může v naší církvi vést urputná snaha, abychom zůstali v „bratrském duchu“ (někdy jde spíš o taktiku „já na bráchu, brácha na mě“). Vede k zakrývání nedostatků a chyb a má vposledu za následek šíření nepravostí, postihujících nevinné lidi, a to právě ty, kterým se má sloužit.
Místo toho, aby ve sborech rostl zájem o duchovní podporu diakonické služby, jsme častokrát svědky malostí, kdy se Diakonii vyčítá výše platů nebo zahraniční dary, po církvi se šíří nepravdivé informace a spory jednotlivců jsou zakrývány teologickými argumenty. Není podhoubím těchto sporů spíše nedůvěra, komplexy a někdy prostá zaskočenost tím, že na mnohé výzvy této doby nestačíme a že nám v církvi někdy tak trochu ujíždí vlak?