V Protestantu 5/93 byl pod titulkem „Uměli být ztrátoví“ uveřejněn rozhovor Pavla Keřkovského se mnou a mojí ženou Věrou. Poslední otázka zněla: „Co bys řekl závěrem ke koncepci práce s dětmi v církvi?“ (rozumí se s dětmi předkonfirmačního věku). Podle mého názoru to byla nejdůležitější otázka celého rozhovoru, a protože odpověď směstnaná do odstavečku o osmi řádcích nemůže stačit, vracím se k ní trochu obšírněji.
Jak to vidím já, koncepce práce s dětmi církev příliš nevzrušuje. Zůstává prakticky nezměněna, kam moje osobní zkušenosti sahají – to je do doby před šedesáti lety. Parádně oblečení učitel či učitelka nedělní školy vyloží oddíl z bible, děti se naučí Zlatý text, zazpívají písničky, pomodlí se a šmytec – děti, za týden zase na shledanou.
Prosím, zamysleme se trochu nad tím, že doba se změnila. Dnes, kdy drogy zaplavují střední školy a reálně ohrožují už i děti škol základních, pracujeme nevzrušeně metodami z dob, kdy drogy byly prakticky neznámou záležitostí. Odevšad se valí lavina pseudosexu, při debatě v televizi padne vážně míněný návrh instalovat na chodbách středních škol automaty na kondomy – a my ve sborech pracujeme s dětmi stejně jako v dobách, kdy zdrženlivost byla ctností a sex byl záležitostí přísně intimní. Rodinný život je v krizi časové i morální – a ve sborech se pracuje metodami z dob, kdy se rodičům ještě vykalo.
Duchovní chodí do věznic, různé instituce zajišťují např. nepoužité injekční stříkačky pro narkomany, máme nápravně výchovné ústavy pro mladistvé – ale to všechno je přece řešení důsledků. Ptám se, jak se církev podílí na prevenci? Proč církev nepromýšlí koncepčně práci s dětmi, která by byla adekvátní době?
Dvě generace dětí a mládeže vyrůstaly v atmosféře stranického dozoru, budování světlých zítřků, „politickovýchovných náplní“, náborů apod. Výsledkem byla stagnace spontánní práce s dětmi, účelové deformace, ztráta fantazie, neschopnost dalšího vývoje, nechuť pracovat, zkoušet, riskovat. Byla přerušena kontinuita. Na půdě sboru se mohlo dělat jenom to, co se mohlo.
Dnes organizace jako Skaut, Sokol či Orel obnovují činnost. Počáteční euforie je pryč, přerušení kontinuity se projevuje především v nestálosti, nesoustředěnosti a neodpovědnosti mladých lidí, kteří chtěli dělat dětem vedoucí. Takový nadšenec se přihlásí, začne pracovat, třeba se mu podaří i děti strhnout, ale za rok vás šokuje: „Mě to nebaví, jdu dělat historický šerm!“ K tomu přistupují i nesmlouvavé nároky podnikatelské práce. Podnikatel nebo soukromě hospodařící rolník prostě nemá čas a jeho práce s dětmi se dříve nebo později ocitne na vedlejší koleji. Dříve tuto práci dělali především učitelé nebo vysokoškoláci, kteří si lépe mohou zorganizovat svůj volný čas. Mnozí pamětníci se nadšeně chápou příležitosti předat zkušenosti, ale bez aktualizace je to jen neživotný anachronismus, který spíš otravuje atmosféru. Důsledkem tohoto stavu je, že ve Skautu se většinou dělá jen skautská praxe, v Sokole se jen cvičí (a ve škole se jen vyučuje). Soutěžení, usilování o výkon – jistě, má to svůj význam, ale není v tom smysl. Pamatujme, že stačí nepatrný úraz a je po vší dovednosti. Mnohem více by mělo jít o základ, o vnitřní vztah k hodnotám.
Právě církev by zde měla přijít s novými přístupy. To znamená ovšem zbavit se tradičních manýr a ostychů a odvážit se něčeho nevšedního a neotřelého. Tak jako milosrdný Samařan šel kolem, uviděl a pomohl, tak i my se máme rozhlédnout a pomoci.
Iniciátorem různorodé a smysluplné činnosti by mohl být právě sbor. Co však dokážeme nabídnout?
Okolnost, která podstatně ovlivní naši činnost a nabídku, je v tom, zda se jedná o sbory městské či venkovské. Ve městech je velká konkurence jiných organizací, které se zabývají pobytem v přírodě, tělocvikem, výtvarnou výchovou, folklorem, kutilstvím atd, ale i zde platí zásada již zesnulého faráře Jendy Lukáše: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“ Hlavně mi však leží na srdci děti v menších obcích, kde se s nimi žádná práce nedělá a kde vrchol svého vyžití pak mládež vidí na diskotéce, v lepším případě u hasičů.
Zásadní roli tu bude hrát – čas. Čas nás dospělých, který budeme či nebudeme ochotni věnovat. V souvislosti s odlukou církve od státu se promýšlí v každém sboru finanční otázka. V pořádku. Ale základním předpokladem životaschopnosti sboru bude kromě obětavosti finanční také ochota přispět svým dílem k vytvoření dělného společenství. Proto bychom si kromě desátek finančních měli také velmi rychle zvykat na odvádění desátek času. Každý ať si uvědomí, jaké hřivny přijal a jak jimi bude sloužit. Podobenství o hřivnách mi takto velmi těsně souvisí s podobenstvím o milosrdném Samařanu.
Proto navrhuji:
1. Vypracovat systém biblického i mimobiblického programu pro děti, jako církevní ekvivalent skautské stezky, který by byl inspirativním podkladem pro vedoucí skupinek dětí ve sborech.
2. Systém práce upravit tak, aby se děti setkávaly dvakrát týdně, a kde to není možné, tak alespoň v časově rozšířených schůzkách, aby byl čas nejen na biblický, ale i mimobiblický program.
3. V zájmu celoroční systematické činnosti zřídit ve sborových budovách klubovny, kde by si děti měly možnost vytvářet své osobité prostředí.
4. Sbory seniorátů rozdělit na skupiny po třech či čtyřech sousedících sborech, aby mohly v případě potřeby spolupracovat.
5. Sbory, kde to „klape“, by mohly pomáhat sborům, kde si s těmito záležitostmi nevědí rady. Pomáhat, ne suplovat!
6. V rámci seniorátu vytvořit skupiny odborníků (psychologů, pedagogů, skautských činovníků apod), kteří by se formou instruktážní činnosti podíleli na výchově fundovaných vedoucích a aktualizovali náplň práce.
7. Na bohoslovecké fakultě zavést povinný předmět „Práce s dětmi a mládeží“, aby na sbory přicházeli informovaní absolventi, kteří budou vědět, jak tuto práci inspirovat a řídit.
8. Kazatel by měl mít jasno v koncepci práce s dětmi a ve spolupráci se staršovstvem získávat laiky – fandy, kteří se této práce ujmou. S odchodem kazatele nesmí práci s dětmi stihnout osud Šípkové Růženky.
Že sám vím, o čem mluvím, bych rád doložil několika příklady a zkušenostmi. Ale to až někdy příště.