Číslo
Vyjel jsem si jen tak,
čtyři koně táhnou můj vůz.
Krásné spřežení a já (nemám rád koně),
špatná sestava pro večerní pout.
Na lesní cestě držím opratě v rukou
myslí, že řídím koně, že určuji směr,
ale v podstatě odbočit nelze,
koně musí klusat tímto výsekem.
A les končí. Vjíždíme na širé prostranství.
Kudy nyní, když cesta není vymezena,
koně čekají pokyn.
Nerozhodný vozka bez cíle.
Co vozka ví, to koně vytuší,
končí večerní projížďka,
divoká jízda nastává.
Koně vyrážejí vpřed,
puštěné otěže visí bezvládně k zemi,
nepoznávám krajinu, kterou jsem hnán,
netuším kam jsem vlečen,
čekám ze tmy smrtící náraz.
Splašené spřežení a já – neschopný vozka,
mnoho – mohoucí koně a bezmocný vozataj.
Pekelná jízda.Ďábel bodá koně.