Jakýma očima číst biblická vyprávění? Čteme např. novozákonní spisy jako historii, posvátné sdělení nebo jako samostatnou literární tvorbu? V době, kdy se objevují nové vlny fundamentalismu a dochází k barbarizaci čtení, je třeba se s takovými otázkami opět vyrovnávat – a také prostě číst. Abychom upozornili, jak biblické texty číst a čeho si při četbě všímat, zveřejňujeme přednášku Jiřího Mrázka o knize Skutky apoštolů. Autor (z novozákonní katedry ETF UK) ji proslovil původně pro ty, kdo příběhy Skutků předávali v uplynulém školním roce dětem. Aktuálně ji můžete číst mj. jako pohled, jak určití novozákonní svědkové rozumějí předávání pravomoci zvěstovat Kristovo evangelium, kterému se později začalo říkat apoštolská posloupnost. (Mezititulky – red.)
Skutky jako pokračování evangelia
Jedno z novozákonních evangelií, a sice Lukášovo, začíná věnováním jistému Teofilovi. Skutky apoštolské začínají také věnováním Teofilovi, odkazují v tom věnování na první knihu, která mu byla napsána, a skutečně na to Lukášovo evangelium dějově navazují. Z toho se všeobecně usuzuje, že Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů napsal stejný autor. Proto i autorovi Skutků budeme důvěrně říkat Lukáš.
Co z toho vyplývá pro nás?
Nejde nám o nějaká autorská práva na Skutky.
1) jde o to, že každý autor má nějaké své přesvědčení, svůj pohled na věc, na události, svou teologii; a ta by měla zůstávat přibližně stejná. Teologie Skutků apoštolských by měla být přibližně stejná jako teologie Lukášova evangelia. Pokud nám není něco jasné ve Skutcích, můžeme se podívat do Lukáše, zda se nám to neujasní.
2) Lukáš musel mít nějaký důvod, proč napsal k evangeliu pokračování.
Ostatní evangelisté na to šli jinak. Marek začíná i končí velice nečekaně, „useknutě“. Začne docela bez přípravy tím, že dospělý Ježíš zajde za Janem Křtitelem a od té chvíle je na scéně. A stejně náhle a nečekaně končí: Ježíšův hrob je prázdný, ženy mají cosi vyřídit učedníkům; už se ani nedozvíme, zda to vyřídily… Skončí se jakousi dvojtečkou, po níž už jsme my. Matouš zase nejdřív využije toho, že má židovské čtenáře (židokřesťany). A tak mu na začátku stačí mezi řádky nadhodit v narážkách nějaké souvislosti a na konci za tu dvojtečku přidá výslovně: a teď už je řada na vás. Jděte a získávejte učedníky ve všech národech. Lukáš jediný za tou dvojtečkou vypráví, jak to bylo dál.
Ježíš uprostřed dějin
Lukáš nemůže jen tak něco naznačit, protože Teofil, kterému píše, je původem pohan jako poleno a o nějakém starozákonním myšlení toho moc neví. Lukáš by mu potřeboval převyprávět celou cestu Vyvoleného lidu, která odněkud vede, došla až k Ježíšovi, a nějak a někam bude pokračovat dál. Ale to by musel napsat ještě nějakou třetí (nebo spíš nultou) knihu o starozákonní teologii (zatímco Matoušovi stačí říct mezi řečí Abraham a David, a jeho posluchačům už je jasno). Lukáš hledá, na co by mohl navázat, co by jeho Teofil pochopil, a zjistí, že Řekové sice nevědí nic o nějakém zaslíbení a naplnění, ale znají dějiny. Světové dějiny jako jakýsi lineární děj, který odněkud někam spěje. Tak si pomůže tím, že zařadí Ježíše do těch dějin. A to jednak doslovně, formálně (řekne nám, jak v 15. roce vlády císaře Tiberia zašel Ježíš za Janem Křtitelem, zatímco když se narodil, to bylo za Augusta a Syrii spravoval Quirinius), ale především významově. Lukáš to ovšem neřekne tak, jak bychom si to mohli odvodit z Matouše nebo Marka: dějiny jsou až do Ježíše a za tou dvojtečkou jsme my. Že Ježíš je konec dosavadních dějin.
Domyslí to jinak. Dějiny tu byly před námi – a budou i po nás. Byly tu před Ježíšem a budou i po něm. Ale přesto se v nich něco podstatného změnilo, takže po Ježíšově ukřižování (a vzkříšení) už nikdy nebudou takové, jako předtím.
Jednak to vyjádří v evangeliu, a Ježíšovo vystoupení mu z toho vyjde jako výjimečná doba, neopakovatelné období v dějinách lidstva. Léto milostivé, kdy Boží království bylo na dosah a člověk si mohl málem sáhnout na to, jaké to bude jednou na konci.
Ale pak ještě musí ukázat, v čem jsou ty dějiny po Kristu jiné než ty předtím. A tak vypráví Skutky apoštolské, aby ukázal, jak se ty dějiny změnily, jak je Ježíš ovlivnil. A hlavně jak Ježíš působí dál skrze Ducha svatého.
Problém s hlavní postavou
Korektně řečeno, v evangeliu je hlavní postavou Ježíš, ve Skutcích je hlavní postavou Duch svatý. Ale tady jsme u prvního problému: některé věci se prostě vyprávět nedají. Lukáš je přitom skvělý vypravěč, a nevypráví jen tak z hlavy, shromáždil si spoustu podkladů a materiálů. A není to jenom historik, má teologicky jasno. Ale přesto, některé věci se prostě vyprávět nedají. A k nim patří i to, že Duch svatý je ze své podstaty příliš nezachytitelný, než aby ze sebe nechal udělat klasickou literární postavu. Dá se vyprávět o Ježíši. Dá se mluvit o Bohu jako Otci. Ale Duch svatý je (teď ať mě systematici berou trochu s rezervou) je přesně to vyjádření, že se Bůh nevejde do našich škatulek, že to vždycky nějak „přetéká“ a přesahuje naše definice. Že nějak působí v nás a na nás a mezi námi – ale popsat to je dost těžké. Řečeno janovsky Duch svatý kam chce věje – takže vidíš, že něco působí, něco se děje, ale literární postavu z něho neuděláš.
Lukáš nejspíš měl ve věci jasno, ale když chce dostat Ducha svatého na scénu jako postavu, končí jeho pokusy spíše tristně. Duch svatý občas někoho na scéně někam postrčí, řekne Pavlovi, kam teď jít nemá a kam zase jo, ale to je zhruba všechno. Čím víc se Lukáš snaží ukázat, jak už jsou teď ty dějiny jiné, tím víc mluví o apoštolech – a tím víc mu z toho apoštolé vycházejí jako takové dokonalé, bezchybné idoly. Z literárního hlediska to každopádně vyzní tak, že oni jsou teď ty hlavní postavy, které to převzaly po Ježíši a vedou si dobře.
Lukášova teologický záměr je, že Ježíšovo působení v dějinách byly takové hvězdné hodiny lidstva – a teď to má pořád ještě dopad na další dějiny. Ale literárně mu z toho vyšel Ježíš jako ty hvězdné hodiny – a apoštolé jako plynulé pokračování těch hvězdných hodin. Jakoby na stejné úrovni.
Tady už první církev vytušila nebezpečí. A vyřešila to s geniální jednoduchostí – tak, že tu dvojdílnou knihu rozdělila. Evangelium strčila mezi ostatní evangelia, zatímco Skutky mezi epištoly. Degradovala je tím na takové „dobové pozadí“ epištol. Důležitá je třeba Pavlova epištola do Korintu – a ze Skutků zjistíme, proč jim píše a odkud se vlastně znali…
Osnova děje
Naprosto klíčový je verš 1,8: „ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Souvislostí těch slov je nanebevstoupení Ježíšovo. Učedníci se ještě na poslední chvíli ptají: Kdy se zas vrátíš? a Ježíš jim odpovídá: vám není dáno vědět, kdy to bude, ale: a teď přijde ten verš – ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“
Tohle je program první církve. Přesněji řečeno program církve až dodnes. A tohle je také zároveň osnova celé knihy. Podle tohoto schématu budou Skutky postupovat: Seslání Ducha svatého (to je hned v následující kapitole Sk 2) – působení v Jeruzalémě (prvních zhruba 7 kapitol) – celé Judsko a potom Samařsko (zhruba kapitoly 8–12) – a tam už to pomalu začíná přecházet do toho svědectví až na sám konec země (do konce knihy).
Víc než idealizující vypravěč
Lukáš je velmi zajímavý vypravěč. Na jednu stranu podává ideální, skoro až idealizovaný obraz první církve, jaká má být a kde všechno šlape jako na drátkách. Na druhou stranu dokáže mezi řádky říci i něco docela jiného. A když se začtete, je to docela nepřehlédnutelné.
Začnu právě veršem, který je osnovou knihy. Budete mi svědky v Jeruzalémě, Judsku, Samaří a až na sám konec země, řekne jim Ježíš, a my čekáme, jak půjdou a budou mu svědky. A oni místo toho stojí a civí za ním do nebe; a pořád ještě stojí… Až musí přijít nějaký anděl a říct jim: Mužové Galilejští, co tady ještě stojíte, civíce do nebe? To jste neslyšeli, nebo nepochopili, co vám řekl?
Pak se tedy hnou, odejdou domů, dostanou Ducha svatého a jsou mu svědky v Jeruzalémě. Podle Lukášova líčení velmi úspěšnými svědky. Sbor roste; synedrium se je znepokojeno, pokouší o nějaké represe, ale potom na radu Gamaliela vlastně rezignuje. Sympatie jeruzalémských jsou spíš na jejich straně. A apoštolové jsou svědky v Jeruzalémě.
Jenže pak přijde další kapitola, a oni jsou všichni stále svědky v Jeruzalémě. Přijde další kapitola a pořád ještě nikoho nenapadne se z toho Jeruzaléma hnout. A abych to nezdržoval: s výjimkou několika nesmělých pokusů Petra se z toho Jeruzaléma až do konce nepohne nikdo z těch apoštolů, co měli jít svědčit až na sám konec světa. A má-li se děj pohnout kupředu, musí na jejich místo nastoupit úplně někdo jiný. Štěpán, Filip, a nakonec Pavel. Ti, kteří mezi apoštoly původně vůbec nepatřili.
První roztržka…
A jsme u další věci, o které Lukáš mluví mezi řádky, ale tak, aby ji pozorný čtenář nepřehlédl: první roztržka v církvi (Sk 6). Na jedné straně jsou původní apoštolé (dvanáct) a s nimi ti „starousedlíci“ nebo „konzervativci“, kteří mluví aramejsky a myslí hebrejským myšlením. Na druhé straně také ještě žido-křesťané, kteří ale mluví a myslí řecky. Spojeni s diasporou, mnohem víc otevření řeckému prostředí. „Světu“.
Mezi těmito skupinami roste napětí, které se musí týkat teologie. Ale Lukáš to líčí tak, že se ty spory promítají do rozdělování peněz. Jeruzalémští se starají o své vdovy a sirotky, o své chudé, a ti řecky mluvící prý mají pocit, že ty druhé vdovy a sirotci jsou víc protežováni, a vdovy mluvící řecky mají smůlu. Dvanáct apoštolů na to řekne: my se tím zabývat nemůžeme. Zvolte sedmičlennou komisi, která bude dohlížet na spravedlivé přerozdělování. My si ve své kompetenci necháme teologii, kázání, modlitby, zvěstování – a ta komise bude řešit a kontrolovat finance a spravedlivé přerozdělování. Jasné rozdělení kompetencí. A následuje výčet těch sedmi jáhnů, čili diakonů.
Jenže kdyby to bylo podle Lukášova oficiálního líčení, čekali bychom, že ta komise bude mít paritní zastoupení aramejských a řeckých diakonů. A ona jsou tam najednou jen řecká jména. Už na první pohled to vypadá ne jako komise, nýbrž jako paralelní orgán vedle těch dvanácti. Tady mají zastoupení ti řecky mluvící.
A jen se dozvíme jména těch sedmi diakonů, co oficiálně nemají fušovat apoštolům do teologie, čteme, že jeden z nich, jistý Štěpán, je nejaktivnější v kázání po synagogách a káže nejenom řecky, ale také velice radikálně. A o chvíli později další z těch diakonů, Filip, už nejen káže, ale i vysluhuje svátost křtu, křtí etiopského dvořana. To není jen roztržka o peníze, to je roztržka o teologii a pojetí misie.
… a její rozsah
Potom je Štěpán ukamenován, stane se prvním mučedníkem; a jeho ukamenováním začne pronásledování všech. Utečou z Jeruzaléma – a paradoxně až tímto pronásledováním a útěkem začne misie mimo Jeruzalém. Ovšem tu misii dělají především ti „řečtí“. Díky nim a díky pronásledování se naplní: budete mi svědky v Judsku a Samaří.
Ale teď pozor: Filip a ostatní ze strany těch „řeckých“ působí v Samařsku; mají úspěch. Přispěchá tedy Petr, aby tomu jaksi požehnal a posvětil to i ze strany těch „aramejských“. Ale pozor: Petr přispěchá z Jeruzaléma. Jinými slovy: po smrti Štěpána (který patřil mezi ty „řecké“) nastalo pronásledování těch „řeckých“ – zatímco Petr a Dvanáct si klidně dál sedí v Jeruzalémě a mají sympatie lidu. Sympatie přesně těch, kteří kamenovali Štěpána. Tak daleko ta roztržka jde: na tom samém místě jde jedněm o život, zatímco druzí jsou v pohodě.
Předávání pochodně
Lukáš mistrně vyjádří jakési pomyslné předání pochodně. Diakon Štěpán má jakousi novou koncepci, určenou už i pro diasporu a otevřenou pro misii pohanům. Štěpán je ovšem umlčen, ukamenován. Při tom kamenování už ovšem asistuje Pavel. A sice tak akorát. Lukáš ho ještě nenechá, aby měl na rukou krev. Je u toho, ale dělá jakousi „šatnářku“, hlídá ostatním pláště. Fakticky se do toho nenamočí, ale s tím kamenováním souhlasí. Štěpán mu pomyslně předá pochodeň: o dvě kapitoly dál (Sk 9,28) bude Pavel pokračovat přesně tam, kde byl Štěpán umlčen. Trochu jako Jan Křtitel a Ježíš.
Takzvaný apoštolský koncil
Dostáváme se k dalšímu kritickému bodu: Pavel je v misii pohanům velmi radikální a musí to obhájit v Jeruzalémě. Ve Sk 15 proběhne takzvaný apoštolský koncil. Oficiálně vymalováno končí dojemnou shodou. Mezi řádky (a podle Pavlových epištol, kde o tom píše) ta shoda vypadá tak, že se nedohodli, a tak si jenom půjdou z cesty. Apoštolové si ponechají kompetenci v tzv. „židovských“ nebo tradičně židovských oblastech, což byl z „jejich“ pohledu jakýsi starý kontinent, kde žijí diasporní židé už dávno. Od Palestiny na východ až někam k Babylonu. Pavel si vezme to, co je na západ. Není to tak, že jedni by měli židy a druzí pohany, Pavlovi připadne i ta diaspora, ale ne v „tradičních zemích“. Proto Pavel z Antiochie na Orontu vyráží na západ – ačkoli Antiochie je východiskem právě pro cesty na východ. Proto je třeba 1. Petrova adresována sice do Malé Asie, ale do míst, která patří k tomu židovskému „starému světu“. Proto je Pavel tak pobouřený, když mu do „jeho“ Galácie začne pronikat jeruzalémská misie s tím jejich dodržováním obřízky…
Na konec světa
Přijdou Pavlovy cesty, jeho uvěznění, odvolání k císaři a cesta na lodi do Říma, kam putuje jako vězeň. Napínavě líčené ztroskotání. A teď to vypadá, že na sám konec světa se naplnilo tím, že Pavel doputuje do centra, do Říma. Člověk by čekal, že sám konec světa budou nějaké ty antické Horní Kotěhůlky – a ono sám Řím. Vyznívá to ironicky, i když se to dá vysvětlit. Druhá věc je, že Pavel sice doputuje do Říma, sledujeme, jak tam s ním přichází křesťanství – ale pak se dozvíme na plná ústa, že tou dobou už tam křesťané dávno byli. V kralické bibli přitom zazní ona kouzelná věta: Odkudž, když o nás uslyšeli bratří, vyšli proti nám až na rynk Appiův a ke Třem krčmám. Kteréžto uzřev Pavel, poděkoval Bohu a počal býti dobré mysli (Sk 28,15). Skutky končí paradoxem: Pavel je sice v (domácím) vězení, evangelium se dostalo do Říma s vězněm, ale v tom vězení „svobodně“ káže.
Vztah k světské vrchnosti
Ještě je zmiňme alespoň dva důležité momenty. Ten první je vztah k politice a vůbec ke světu kolem. Apoštolé v Lukášově pojetí nejsou žádní psanci, nýbrž sebevědomí občané, kteří ve věcech společenských a politických jednají s pozoruhodnou (sebe)důvěrou. Pavel suverénně využívá toho, že je římský občan, odvolává se na to a se státními představiteli jedná jako rovný s rovným, žádná podřízenost. A ono to zabírá. Ale ve zpětném pohledu takhle jedná před synedriem už Petr. A římská vrchnost je líčena jako v podstatě velmi rozumná, hlavy otevřené, křesťanství vposledu nepovažují za nic nepatřičného. Přitom to Lukáš píše už po Neronově pronásledování a za Domiciána, kdy vzniká i kniha Zjevení!
Řeči hlavních postav
Po způsobu antických historiků charakterizuje Lukáš postavy tím, že nechá promluvit je samotné. Řeči, které pronášejí, nejsou doslovným záznamem. Vedou se diskuze, nakolik je to Lukášova vlastní tvorba a nakolik převzatý materiál. Každopádně nám umožňují zajímavý vhled. Petrovy, Štěpánovy i Pavlovy řeči obsahují např. archaické christologie, zdaleka ne jenom prvky, typické pro Lukášovu vlastní teologii. Uvažuje se např., nakolik pochopil Pavla ve srovnání s Pavlovými vlastními epištolami. Ale lze říci, že to podstatné vystihl.