O genderu i teologii stvoření
Chápu, že i satira a lehký styl se musí umět a jak se mi sebekriticky ukazuje, ne každý ho umí napsat (a přečíst), každopádně smyslem onoho podčárníku, na který reagoval Zikmund, jistě nebylo pro sebe reklamovat, že hlásám pravé (nepromíchané) slovo Boží. Jeho smyslem bylo jednak upozornit na nesamozřejmost základů křesťanské víry, jednak na to, jaké bizarní důsledky z toho také mohou být vyvozovány.
Lze hlásat „nesmíšené“ Slovo Boží?
Nejdřív se zastavím u této výtky. Je otázka, zda je pro člověka vůbec možné hlásat, ať v jakémkoliv žánru, „pravé (nepromíchané) Slovo Boží“. To požadoval J. L. Hromádka pro dogmatiku. V jednom svém výkladu teologie Karla Bartha patetickým, smrtelně vážným, dnes poněkud komicky znějícím stylem deklaroval:
„Dogmatika se musí obírat vším v čistém, ryzím světle Slova Božího. (…) Nesmí nosit lucernu, ve které Slovo Boží sice jakoby svítí, ale sama je začazena lidskými měřítky, zkušenostmi, zbožnými touhami atd. (…) Slovo Boží je slovo Boží, Bůh je Bůh, Kristus je Kristus. Jde o to, abychom právě toto jasně viděli a tuto radostnou, jasnou zář Slova božího neznečišťovali lidskými elementy. Barthův největší teologický přínos je v tom, že vzal zjevení se smrtelnou vážností a že mu zjevení bylo vskutku vodítkem ve všem jeho myšlení. Dogmatika musí být naprosto bez lidských předpokladů, ať metafyzických nebo mravních nebo noetických. Dogmatik se musí odevzdat Slovu na milost, vzdát sám sebe a otevřít se bezvýhradně jeho vedení. Zjevení je skutečně mluvící Bůh, který nesnese vedle sebe nic, žádnou modlu, ani modlu noetickou (…)“ [Hromádka, J. L., Přelom v protestantské teologii: fragment etiky; k vydání připravil Milan Opočenský Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1979, s. 95n.]
Každý pokus, i ten doktrinární, vyslovit a interpretovat je zabarven „lidskými elementy, zbožnými touhami“, a toto zabarvení vlastní zkušeností nemusí hned znamenat „začazení“. I Barthova i Hromádkova teologie byla zabarvena zkušenostmi a dobovými, dějinnými světonázorovými předpoklady. A jistě – příklad samotného Hromádky, v němž se snoubí teologická velikost a tragika, je příkladem k tomu, jak je přechod od zabarvení k začazení (někdy značnému) samotným autorem nereflektovaný. To však nemění nic na tom, že každé vyjádření zvěsti o tom, že Slovo se stalo tělem, se vtěluje do barevnosti a mnohoznačnosti našich slov, která vycházejí z našich jedinečných zkušeností. Slova, resp. jazyk je jednou ze základních funkcí lidské kultury, přičemž (pověděno s Tillichem) kultura je formou náboženství, bez níž náboženství svou pravdu víry nemůže vyjádřit.
Jak je to s tvůrci a majiteli Slova
Mnohoznačnost, ambivalence a pluralita života, v níž Boží slovo přijímáme, jakož i mnohoznačnost jazyka, která je obrazem této životní mnohoznačnosti, jistě může vést k „domestikaci“ evangelia (to bylo jádro Barthova protestu proti liberální teologii 19. století), situace může zastřít zdroj Slova. Potom se člověk může snad cítit jako „majitel a tvůrce Božího slova“. Snaha „stavět se na místo, které patří Bohu,“ je samozřejmě pokušením stálým a velkým, nikdo ho není ušetřen. Trefně toto pokušení vyjádřil Paul Tillich: „Podmínkou vztahu člověka k Bohu je především nemít, nevidět, nevědět a neuchopovat. Náboženství, v němž se na to zapomíná, jakkoliv je extatické, aktivní či rozumné, nahrazuje Boha vlastním obrazem Boha. (…) Když Boha vlastníme, redukujeme jej na malou věc, kterou jsme z něho poznali a uchopili. Činíme z něj modlu.“ [Tillich, Paul. Otřásání základů. Praha: Kalich, 2014, s. 139.141 (Čekání)] Přičemž nelze pominout, že „stavět se Bohu na roveň“ je také tradiční výtka, jak znemožnit svého názorového oponenta. Ostatně i ten, jenž je základním kamenem křesťanské víry, byl nakonec na základě obvinění, že se staví Bohu na roveň, ukřižován.
Pokušením jsou dle mého soudu ovšem právě také příliš jednoznačné představy o tom, co je evangelium, resp. co jsou v jeho světle kontury Božího stvoření a jaké z toho pro lidský život vyplývají důsledky. Nejsem zastáncem teologického agnosticismu, ani jednostranné negativní teologie, ale copak to není tak, že tak jako neznáme mnohé aspekty Boží velikosti (a postupně je poznáváme), tak také neznáme mnohé aspekty jeho dobrého stvoření? Jedním z aspektů toho příliš zjednodušujícího vidění je přílišné rozdělování kultury, kam patří právě jazyk, a tzv. přirozenosti. Jako by jazyk a jeho kreativita, mnohoznačnost a nejednoznačnost bylo cosi „nepřirozeného“, odděleného od toho, co je tělesné a duševní, jak ve svém textu se zdá naznačovat Marek Zikmund.
Funkce jazyka v lidském životě
Zastavím se nad tím, co v Zikmundově textu zaznělo, totiž chápání našich lidských slov, tedy jazyka, a chápání Božího Slova. Snad je to pro „současné debaty“ nejen o genderu a sexualitě symptomatické.
Údajně si libuji, „jak svými výpověďmi jsem schopen nejen popisovat skutečnost, ale dokonce ji i měnit.“ Patrně má Zikmund na mysli to, že hovořit o genderu vytváří jazykové fluidum, které svou umělostí, tj. nepravdou ovlivňuje i ty, kteří by jinak ve své genderové identitě a sexuální orientaci ovlivněni nebyli a nic by jinak neřešili. To je právě jádro sporu, do jaké míry jsou současné proměny chápání genderu a sexuality „uměle“ konstruovány v rozporu s „přirozeným Božím řádem“.
Zikmund dle mého soudu zjednodušuje to, jakou funkci má jazyk v lidském životě. Jazykem totiž svět nejen popisujeme, ale právě i měníme. Když užíváme jazyk, tak nejen něco říkáme, ale zároveň tím, co a jak říkáme, chceme u adresáta vyvolat změnu v jeho vědomí, v jeho vnitřním světě. To jsou základní poznatky teorie řečových aktů.
Užívání jazyka má vždy svůj pragmatický rozměr: chceme jím dosáhnout nějakého cíle. Jazyk je tedy druh účelného lidského jednání. Máme různé druhy komunikačních funkcí [K teorii řečových aktů, resp. ke klasifikaci jednotlivých komunikačních funkcí jazyka doporučuju starší, ale mimořádně podnětnou knihu, která mi kdysi změnila život: Grepl/Karlík, Skladba češtiny, Votobia, 1998, s. 421nn.] (oznamovací – slova se přizpůsobují světu; direktivní – snaha přizpůsobit svět slovům; tázací – zjišťování, zda je soulad mezi slovy a světem). Jednou z nich je komunikační funkce deklarativní, jejímž záměrem je měnit stav světa. Jde o záměr mluvčího vyvolat soulad mezi slovem a světem (jako typické příklady se uvádí křest, jmenování, odsouzení). Ještě jinak řečeno: Jazyk nemá funkci jen sdělovací a referenční, ale i apelativní, expresivní (vyjadřujeme jím své emoce), ale právě třeba i estetickou. Člověk jazykem nejenom svět pojímá, ale i utváří. Je v jazyku s to vytvářet fikční světy, kterými jednoduše nepopisuje svět, jaký je (o to se možná v 19. století snažil v literatuře realismus či naturalismus), ale také svět interpretuje, a ano i konstruuje: vytváří světy alternativní, virtuální, které nemusí být nepravdivé jen proto, že nejsou prostým odrazem mimojazykové reality. Ostatně s tím se potýká každý vykladač bible, pokud to tedy není hardcore fundamentalista, který by jakýkoliv biblický příběh chápal jako věrný (= naivně realistický) popis skutečnosti.
Jistě i: i fikční i diskurzivní světy vytvářené jazykem (nebo vůbec jakékoliv mediální světy) mohou klamat, od života, od jeho pravdivého nasvícení a utváření odvádět. Z teologického hlediska je tu otázka a úkol, nakolik je do fungování jazyka v lidském životě vpouštěn rozměr věčnosti, rozměr Božího slova.
Je ovšem zavádějící tvrdit, že současné debaty nejen „o“ genderu, „vedle“ Božího slova, vytvářejí umělé reality, že z toho, že tu je slovo Boží, nevycházejí. Vytváří to dojem, jako by se jednalo o ryzí fikce bez jakékoliv vazby na skutečnost.
Stvoření je vždy složitější
Tahle pozice se zdá, a to je asi zásadní výtka, přehlížet, byť deklaruje opak, že tu jsou reálně lidé, kterých se tyto proměny bytostně týkají. (Ostatně, při jakékoliv tematizaci sexuality a genderu platí tua res agitur, tedy „týká se tě to“.) A kteří při tematizaci této své zkušenosti dokonce berou vážně to, že tu slovo Boží je. Slova a koncepty, o kterých Zikmund tvrdí, že jsou „vedle“, tu především slouží jako tematizace této zkušenosti, zkušenosti určité skupiny lidí, jejichž zkušenost byla dříve znevažována, popírána, odsuzována, nálepkována pojmy, které autor sám užívat nechce: nepřirozené, nenormální, nemocné.
Jde o otázku, co je „přirozené“, v souladu s řády stvoření (tak tradiční pojem) či božími mandáty (Bonhoeffer): Nechápe onen vtip o Ježíšovi, co proměňuje vodu ve víno, zatímco dva panáčci si ho nevšímají a debatují o nepřirozenosti homosexuality, ten, kdy by v něm viděl zpochybnění dobrého stvořitelského díla Boha Otce. Jde spíše o to dělat si legraci z lidí, kteří lpí na rigidní interpretaci Božího spásného a tvořitelského díla, kdo si myslí, že vidí, kde jsou struktury stvoření jednoznačně dobré, a kde nikoliv. Z těch, kdo sice rádi poukazují na to, že stvoření je padlé, ale nevidí, že to, čemu říkáme stvoření ve světle nového stvoření, je vždy složitější, barevnější, mnohovrstevnatější, že je v něm mnoho přechodů a škál, aniž bychom museli hned popírat význam pólů, mezi nimiž se tyto škály rozprostírají. Pokud platí, že Deus semper maior, Bůh je vždy větší (než naše představy), potom věřím, že platí i creatio semper complexior (stvoření je vždy komplexnější. Je až banální říct, že tohle se odráží v jakémkoliv vědeckém diskurzu.)
A možná „ony debaty“ ukazují, že ony mnohoznačnosti, přechody a škály, které už není možné ztotožnit s hříchem, jak se to obvykle v rámci rigidního binárního myšlení dělo, se netýkají jen sexuálních menšin, ale každého z nás. Neplatí tedy už: tu heterosexuální, cokoliv jiného je od zlého; tu muž, tu žena, cokoliv mezi je od zlého; nebo: tu (heterosexuální) manželství, tu celibát, cokoliv mezi je od zlého a vedle.
Jde o nové promýšlení, jaké struktury v lidském životě jsou dobré, a které nikoliv. Dějinná zkušenost, resp. to že vůbec stále nějaké dějiny jsou, ukazuje, že je právě třeba pro toto posouzení rozhodovat nejen od stolu, resp. od stránek bible, ale brát vážně jedinečnou situaci lidí, kteří – abychom zůstali u tématu – v netradičních vztahových formách žijí. Přičemž ty formy těm starým nechtějí konkurovat, jen je rozšiřovat. Toto nové promýšlení osvobozuje i od svazujícího rigidního binárního myšlení (aniž by chtělo binarity v životě popírat). Nemusí to být tak, že buď jsem pro výjimku, nebo pro standard, nebo jsem pro standard, a už nemohu připustit i to, co se od standardu odchyluje. Zve objevovat v životě ono „mezi“, které není možné ztotožnit s odcizením. A právě na to „mezi“ se ostatně odvolává i queer teologie.
Co v současné debatě přichází ke slovu?
Kladu si otázku, jak Zikmund vlastně Boží Slovo chápe. V jakém smyslu Slovo, které přijímáme, změnám nepodléhá? Snad ve své lásce a věrnosti k člověku? A v jakém smyslu změnám podléhá, jestliže se do těchto změn (do dějin) toto Slovo vtělilo a prošlo v nich radikální proměnou, že se stalo konečným a smrtelným tvorem? Od platonismu křesťanství zdědilo chronicky negativní náhled na to, co se mění. V čem jsou současné debaty o genderu a sexualitě „trend“, „Zeitgeist“? Možná právě v tom, že právě chronicky podceňují dějinnost, tedy i vývoj, proměnu a pluralitu forem života? Nebo proměnlivost a vývoj chápání onoho Slova? Neukazuje se v těchto debatách kairos a právě vanutí Ducha v tom, že jednak přicházejí ke slovu ti, kdo byli dlouho diskriminováni, jednak objevujeme nové aspekty Toho, skrze něhož je vše stvořeno, resp. toho, co je skrze Něj stvořeno?
Samozřejmě je možné dějinnost i přeceňovat i se v ní ztrácet. Pochybnost ve víře proto musí být neustálá. A když už, neustálé nemůže být zoufalství, radikální pochybnost: v neustálém zoufalství, které nezřídka ústí do cynismu, se skutečně nedá žít. Bez neustálé kreativní pochybnosti, doprovázející víru, se křesťanská víra mění v ideologii (v tom negativním slova smyslu) a fundamentalismus. Snad si můžeme přát, ať už stojíme na jakékoliv straně, co nejvíce této víru prohlubující pochybnosti.