K článku L. Ondry Rozbití Nechuštána? (Protestant, č. 10/04)
Zátrh, glosu, článek L. Ondry nemůže čtenář přejít bez povšimnutí. Je napsán živě, metaforikou, která zaujme. Vylíčil působivě zatlívající tradici, která už nemá co říci. Přiznám se, že jsem číhal, kdy bude muset rozmáchlý bořitel vyzvednout korouhev, pod kterou by svolal své. Jak se rozparádil od počátku takřka až do konce, čekal jsem, že zápalným heslem rozvlní zplihlé prapory. Ale místo třesku trub a pozounů svolávajících k novým výbojům zaslechne čtenář jen nesmělé pianissimo: Reformace je každodenní úkol. Dobrá. V čem? Nevytvářet instituci, která zbytní a začne požírat své děti. Dobrá, ale to si opravdu L. Ondra myslí, že ta naše smrsklá a v koutečku vysedávající českobratrská církev je tou hydrou, před níž musí děti pelášit do všech stran? Lukáš zavolá na pomoc G. W. F. Hegela, podle něhož je prý základním principem reformace absolutní vztah k Bohu a popření vší vnějškovosti. Dobrá. Co s tím? Jak to přetlumočit, aby se takový vztah stal spásným činem, alespoň téže ráže jako Nechuštán na poušti? Poslední salvou autora je teze: niternost, prožitek a víra – a žádná instituce. Jestliže by se podle něho Luther poděsil, kdyby pohlédl na dnešní reformační církev, nemyslím, že by jeho zděšení bylo menší, kdyby si přečetl tyto návody. Neboť tím, čím zakončil svou kritickou litanii, Ondra vlastně neotevřel žádné vskutku nové téma. Prožitek? Niternost? A víra? Dobrá: ale co je v jeho pojetí víra? Co znamená být sám u sebe s Bohem? Co s prožitkem, pokud je spojen s uvedeným důrazem na niternou samotu? Kde je komunikace s druhými? Jde o ni vůbec? A jsou prožitky sdělitelné? Nepatří spíše k tomu, co je víře přidáno, protože na prvním místě jde o hledání Božího království a jeho spravedlnosti? Reformace je bezpochyby protestem proti zvnějšnění, zformalizovaní víry, ale její hlavní zájem je pozitivní. Jde v ní o spojení niternosti s odpovědností za vše, co konáme jednotlivě i jako účastníci společenství, tedy v církvích i za jejich hranicemi. Ve světle tohoto velkého úkolu je třeba měřit tradici i v její dnešní pokleslé podobě. A pokusit se o nápravu. Jen žádný útěk do privatissima!
Jakub S. Trojan, Praha 18. prosince 2004
Neukázal, co rozbít
S chutí jsem se začetl do příspěvku Lukáše Ondry Rozbití Nechuštána (Pt 10/2004). Jeho znepokojení nad vyprázdněním reformace, nad tím, že vymizela „zoufalá potřeba spásy“ Martina Luthera, je upřímné a pravdivé. Rozhodně tím vyhmátl citlivé a možná nemocné místo církve. Připodobnění k Nechuštánovi je působivé. Silná slova o „rozmlácení bronzových hadů“, „rozbití … evangelických Nechuštánů“ čtenáře naladí, aby něco skutečně zásadního, radikálního provedl. Dobře! Ale co vlastně rozbít? Vůči čemu se má obrátit naše rozhorlení? To nevím. Závěr článku vyznívá do ztracena. Dovídáme se, že živým dědictvím reformace je „niternost, prožitek a víra“. Ale co je to ono „vnější“, co se nemáme bát odstranit? Dnes už přece víme, že vnější a vnitřní spolu tvoří jeden celek a jedno bez druhého je neživotaschopné. Co je nám platná duše bez těla? Jsem frustrován. Autor mi po celou dobu čtení dával do ruky kladivo a hecoval mě k rozbíjení, ale na konci se schoval za neurčité niterno, aniž by ukázal, co rozbít. No dobrá, tak se zase uklidním, odložím kladivo a … nic. Autor klade na čtenáře vysoké nároky – musí si Nechuštána k rozbití najít sám. A když ho nenajde – co když si nahromaděnou agresi vybije na nesprávném místě?
Martin Hrubeš