Protestant směřuje na mělčinu
Připojuji se k reakci Pavla Říčana „Já moc nejásám …“. A navazuji rozpaky nad článkem „Okupovat svět?“, kde Jan Škrob zahrnuje cíle hnutí Occupy Wall Street do křesťanského pohledu na svět. Vlastně tím říká, že křesťané se k tomuto hnutí mohou bez váhání přidat. Já však váhám, zda se přidat k hnutí, i nad tím, zda název časopisu Protestant odůvodňuje zveřejňování podobných příspěvků. Protestant není každý, kdo (jak se to slovo běžně položertem užívá) protestuje proti všemu a za všech okolností. Protestant je křesťan, který neuznává svrchovanou autoritu papeže a katolické církve, vyňal sám sebe z poslušnosti těchto institucí. V článku Jana Škroba neshledávám nic protestantského; a kdybych v něm nějakou pojící myšlenku chtěl hledat, byla by to náklonnost k levicovému revolucionářství. A to je příčina mých rozpaků.
Sousední článek vykračuje ještě dál z dosavadních kontur Protestanta. Jeho název „Je sex hřích?“ mohu chápat jen dvěma způsoby: Má podráždit polemikychtivé fundamentalistické křesťany (kteří však patrně nepatří ke čtenářům tohoto časopisu) nebo jde o laciný trik, jak rádoby provokativním titulkem přilákat pozornost čtenáře k myšlenkově mělkému textu. Autorka má pravdu, že o sexu se v církvi moc nemluví, ve svém článku však bojuje proti smyšlenému či již mrtvému nepříteli. Kromě nadpisu je uvnitř článku položena druhá problematická otázka nad jistým typem manželského trojúhelníku: Je to křesťanské? Dá se položit řada jiných, podobně zavádějících otázek, např.: Je pití piva hřích? Je křesťanské vyzvat k tanci jinou ženu než svou manželku? Šárka Schmarczová vyzývá církev a křesťany k modernosti, prý nemohou vracet svět zpátky, ale oběma otázkami i způsobem jejich položení nás nutí přemýšlet právě v oněch starých souřadnicích, z nichž nás chce vyprostit.
S takovými příspěvky Šárky Schmarczové a Jana Škroba se časopis Protestant mění ve shluk blogů a směřuje na mělčinu. To mě mrzí.
Martin Hrubeš
Protestor znamená vyznávám
zněl kdysi název sbírky textů Sváti Karáska a já si ten nadpis vypůjčil, abych na něm zkusil ukázat: Vědomé a veřejné vyznání, kde stojím, je vždycky závislé na kontextu doby. Zůstávat u toho, že neuznáváme svrchovanost papeže etc., není dnes nic moc protestantského. Časopis tím názvem chtěl ve svých počátcích také evokovat odkaz kulturního protestantismu 19. a 20. století, tedy otevřený a bezpředsudečný dialog (evangelických) křesťanů s kulturními a společenskými podněty, jak je ta která doba přináší. Doba posledních dvaceti let v naší zemi (některými zvaná demokracie, jinými, zejména v posledních letech, postnormalizace) přinesla, zejména v evangelickém milieu, jakési předčasné uspokojení, že už tu máme svobodu a demokracii, s čímž se ruku v ruce rozmohl pocit, že tento nově nastolovaný status quo ohrožují zejména nezodpovědní levičáci, kteří se jednak neodstřihli od komunismu a jednak ohrožují náš blahobyt svým sociálním rozhazovačstvím. Pominu-li, že v tzv. pravicových stranách skončila většina mých vrstevníků, kteří nestačili skončit v předpřevratové KSČ, považuji za jedno z novodobých selhání evangelických elit v posledním dvacetiletí málo kritické přitakání nastolovanému režimu, jehož ovoce v posledních letech sklízíme. Kdo jiný měl v 90. letech nést – zástupně – tíži nepopulární kritiky vznikajících poměrů, než církev?
Publikovat články o občansky angažovaných iniciativách v našem světě – které aspoň trochu zbourají předsudečné zaujetí, s nímž o nich referují naše softbulvárová sdělovadla typu Mf Dnes nebo LN, nepovažuji proto za nekritický příklon k „levicovému revolucionářství“, ale spíš za akt osvěty, která nutně předchází následné debatě. A místem takového rozhovoru – podloženého argumenty – pak chce pro církev i společnost okolo být Protestant ze všeho nejvíc. Názorově uzavřených časopisů a skupin a sólových blogů tu máme dost. Míst, kde se odehrává ostrá, ale věcná debata – zápasící ne o sebeprosazení, ale o nalezení pravdivé orientace – shledávám jako vydavatel čím dál méně. A vyznávám, že k takovému zápasu chce Protestant přispívat – a novému šéfredaktorovi Janu Škrobovi k tomu přeju patřičnou invenci.
Tomáš Trusina, vydavatel