rozhovor s Ulrichem von Sassem
Ulrich von Sass, farář v Zingstu (někdejší NDR), byl na půl roku uvolněn ze sborové práce, aby se mohl věnovat odhalení zapletenosti společnosti s komunistickou mocí. Rozhovor s ním připravila Lydie Cejpová. (Sbor v Zingstu leží na poloostrově téhož jména mezi zálivem a Baltickým mořem. Na území sboru se nalézá také Zingsthof, místo Bonhoefferova kazatelského semináře Vyznávající církve.)
Na rozdíl od naší země byly v prostoru někdejší NDR zpřístupněny seznamy a materiály Stasi. Máte za to, že tento způsob významně přispěl k ozdravění společnosti?
Přístup k aktům je omezen zákonem o podkladech Stasi. Občané mají možnost nahlédnout do informací, které byly shromážděny k jejich osobě. U úředníků a členů parlamentu se zkoumá, zda nebyli tajnými (neoficiálními) spolupracovníky Stasi. Také církve mají možnost dát své spolupracovníky přezkoumat. Žurnalisté a historici mají k podkladům, které dosvědčují spolupráci veřejně činných osob s tajnou policií NDR, jen omezený přístup. Byl to riskantní krok, vyhovět požadavkům občanského hnutí a otevřít přístup k podkladům Stasi, ale byl to krok správný. Obavy, že by někteří mohli vzít spravedlnost do vlastních rukou, praxe nahlížení do aktů vyvrátila.
Pro mnohé občany se nahlédnutím do aktů objasňují otázky vlastního životopisu. Významný přínos k ozdravění společnosti však od otevření aktů očekávat nelze. Mnoho občanů se dozví, že o nich žádný svazek nebyl založen. Jiní jsou zklamáni banalitou shromážděných informací.
Nestalo se častěji, že byli postiženi nevinní? A obráceně – nezůstali vědomě a úředně spolupracující ušetřeni? Došlo k nějakým omylům?
Pravděpodobnost, že zveřejněním podkladů Stasi budou zatíženi nevinní, je krajně malá. Ve společnosti však ponejvíce chybí ochota rozlišovat, co vlastně v aktech stojí. Diskuse je na jedné straně určována negativními klišé, na druhé straně iluzorní představou o vlastní minulosti. Nadto vede politická instrumentalizace, ztržnění tématu sdělovacími prostředky a koncentrace na pátrání po tajných (neoficiálních) agentech Stasi v rozhovoru o skutečnosti NDR k jistému zúžení. Toto zúžení vede opět k velkým nespravedlnostem, na příklad k tomu, že šéf strany v Drážďanech může být členem spolkového sněmu, zatímco jemu tehdy podřízení úřední i tajní spolupracovníci tajné služby nesmějí pracovat ani jako komunální popeláři.
Jak dalece souvisí širší proces očištění, uznání viny a ozdravění veřejného života s užší otázkou spolupráce se Stasi?
Koncentrace veřejného rozhovoru o minulosti na problematiku Stasi je neblahá. Pomáhá potlačovat skutečnost, že tajná služba byla jen jedním sloupem mocenského systému NDR. Mělo by se vlastně mluvit také o vzdělavatelném systému, justici, médiích, stranických blocích a o tom, že tato společnost mohla fungovat jedině tak, že nejméně 98 % obyvatelstva to alespoň pasivně snášelo.
Nahlédl jste sám do vlastních materiálů?
Ano, při obsazení krajské správy Stasi v Neubrandenburgu jsem našel část, později jsem nahlédl do jiného dokumentu v berlínské centrále Stasi.
Jaké to je, vědět najednou tolik o svých bližních, také o členech svého sboru?
S tím jsem neměl problémy. Vždycky jsme žili s vědomím, že všude, kde měla církevní práce politickou dimenzi, byli nasazeni do sborů i skupin spolupracovníci tajné policie. Z dvanácti tajných spolupracovníků, kteří pracovali v mém neubrandenburském okruhu, jsem si to o osmi myslel již před nahlédnutím do aktů. To ovšem nebyl důvod, proč by měli být vyloučeni z mírového kruhu, z kruhu sborové mládeže nebo jiné skupiny. Církev je přece otevřená struktura – otevřená pro každého. Naším pověřením nebylo utajování, ale zvěstování – a kdo by byl více potřeboval naše zvěstování, než tito tajní spolupracovníci a ti, jimž byly jejich zprávy předávány?
Jde mi v těchto souvislostech o církev, jako přirozenou část společnosti, dokonce s pověřením být solí země. Jak se podle vašeho mínění církev vyrovnala se svou minulostí? Slyšela jsem, že zemská církev v Mecklenbursku, kde bylo vaše předchozí farářské místo, vždycky ve styku se státními úřady a se Stasi odmítala jakoukoli kabinetní politiku. Jaký byl váš postoj k ostatním zemským církvím, které se k vyjednávání se Stasi propůjčily?
Způsob, jak církve zacházejí s problematikou Stasi, je dodnes podstatně určován církevně-politickými koncepcemi, jichž se užívalo za časů NDR.
V mecklenburské zemské církvi, v níž bylo vždycky jasné, že kontakty se Stasi nejsou církevním pracovníkům dovoleny – a kde k nim nechtěně přece dojde, je třeba na ně bezodkladně ukázat – se pokoušejí oddělit od pracovníků, kteří se pravidelně se Stasi stýkali. Nastávají při tom ovšem služebně-právní komplikace.
Naproti tomu v pomořanské zemské církvi se biskup a další tři členové konsistoria stýkali se Stasi v pravidelných rozhovorech. Zde si církev s těmito kontakty nedělá trápení, dokonce ani v případě, kdy jeden ze superintendentů doručoval pravidelně interní církevní záležitosti tajné službě, a dodatečně je taková činnost vykládána jako jedna z možností církevního jednání za podmínek diktatury. Myslím si, že takové kontakty se Stasi nelze schvalovat ani na okamžik. Církev měla v NDR v celém rozsahu svého zvěstování slovy biskupa a vyjádřeními synody dobré vlastní možnosti, aby zaujímala stanoviska ke společenskému vývoji a zastávala se utlačovaných lidí. Kdo tyto možnosti nevyužil, neměl by dnes říkat, že se tehdy s tajnou službou muselo mluvit.
Vyvozuje vedení církve nějaké důsledky z toho, že církevní pracovník byl informátorem Stasi? Jakou úlohu hraje toto téma ve sborech?
Biskup byl synodou odvolán pro způsob vedení církve dříve, než jeho styky se Stasi vyšly najevo. Teologický vedoucí konsistoria šel bez disciplinárního řízení do předčasného důchodu. Nemohl se udržet, neboť na příklad podepisoval stvrzenky za koňak a cigarety svým krycím jménem. Dva členové konsistoria a jeden superintendent, kteří měli se Stasi pravidelné kontakty a jako spolupracovníci tajné služby byli evidováni, jsou však nadále v úřadě. Ve sborech to částečně vzbuzuje velkou nevoli. Vcelku je však nutno říci, že ve sborech – přesně tak jako ve společnosti – je vůle vyrovnat se s minulostí jen malá. V popředí stojí problémy přizpůsobení se novým společenským poměrům.
Máte nějakou představu, co by bylo třeba udělat, má-li se církev i společnost s otázkou minulosti, která tak hluboce zasahuje do přítomnosti, opravdu vyrovnat? Máte někoho, kdo by problémy tak pronikavě analyzoval, jako pro svou dobu po druhé světové válce Karl Jaspers? Jak dalece jde stále ještě o otázku viny?
Církve měly v letech 1990–92 vzhledem k vážnosti, kterou si v době převratu získaly, možnost svým vyrovnáním s vlastní mnohovrstevnou minulostí dát příklad, jak může být minulost nahlédnuta a jak lze s tímto nahlédnutím žít. Tato šance zůstala téměř nevyužita, i když naše zemská církev dokonce významně k objasnění minulosti přispěla. Dnes se dějí skromné pokusy analyzovat společnost NDR a její mechanismy moci. Dříve než bude možno mluvit smysluplně o vině, musejí být objasněny otázky odpovědnosti a spoluodpovědnosti. Všechno toto namáhavé snažení však v médii řízené společnosti, která nemá valný zájem na důsledném zpracování minulosti, dojde jen k těm, kteří takové poučení sotva potřebují.
Znáte ve své církvi někoho, kdo by bídu v uvedených souvislostech aspoň oplakával, podobně jako Jeremiáš a jiní proroci?
Ano, to je náš biskup!