Rozhovor s Boženou Komárkovou
Pro tisk připravil Jan Šimsa
Narodila se 28. ledna 1903 v Tišnově. Takže je jí…
Jak se díváte, paní profesorko, na uplynulé tři roky našeho národa?
Za poslední tři roky se odehrálo nesmírně mnoho. A teprve teď žasneme, jak předcházející rozklad došel daleko. Chtěla bych vás upozornit na knihu Kamila Krofty „Nesmrtelný národ“, což byla odpověď Pekařovi na jeho „Jana Žižku“. Kroftova kniha vyšla v třicátých letech a teď opět v nakladatelství Odeon. Krofta setrvává na Palackého stanovisku, že kdykoli jsme vítězili, dálo se to silou ducha a nikoli silou fyzickou. Krofta je tedy zastáncem Masarykovy linie. V této knize píše o tom, co znamenala pobělohorská porážka pro českou identitu.
Ale měli jsme vůbec v tomto století příležitost vítězit?
Vývoj Prvé republiky byl slibný, ale končí Druhou republikou a protektorátem. Po „únoru“ začíná perzekuce, soustředěná zejména na římské katolíky, kteří na ni nebyli vůbec zvyklí. Katolicismus byl najednou považován za nepřítele nejen ideologického, ale i politického, protože Vatikán je „cizí“ stát a celá hierarchie má v něm domovské právo.
A jak tomu bylo s naší církví?
Koncem třicátých let Hromádka, a my s ním, jsme žili sympatiemi k socialismu i ke komunistům ve smyslu Ragazovy knihy „Od Krista k Marxovi a od Marxe ke Kristu“. Socialismus jsme chápali jako jednu dimenzi křesťanství – jako uskutečňování sociální spravedlnosti. Ruskou skutečnost jsme znali jen povrchně a v mnohém jsme se identifikovali se socialismem. Já jsem byla v kriminále mezi samými německými komunistkami, které tam byly na doživotí od roku 1933. (Já jsem byla vězněna od roku 1940 a odsouzena roku 1942). A ony tehdy byly intelektuální a morální elitou, my ostatní jsme k nim vnitřně patřily. Ale o Sovětském svazu jsme prakticky vůbec nic nevěděli.
Ale o procesech z roku 1936 jste trochu věděli, ne?
O procesech jsme věděli jenom to, že byly. Ale nedovedli jsme to zhodnotit. Informovanost byla menší než teď. Zkušenost se stalinismem, jak ji prezentuje Solženicyn, pronikla i k nám až později. Západní svět ji vzal vážně až v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Dnešní tázání po české identitě nemůže pominout zkušenosti se stalinismem. K jakým změnám dochází?
Dnes víme, co je to komunismus. Je-li dnes komunistická strana dodatečně označována za zločineckou organizaci, je to hyperbola, která se týká zejména situace Sovětského svazu, i když nás také. Ragazovo a Hromádkovo pojetí komunismu nemá nic společného se zločineckou organizací nebo zločineckými praktikami. Co je komunismus, nás naučila historie v našem životě.
A česká identita – vzpomeneme-li opět na Kroftu – je poznamenána násilnou rekatolizaci…
Mluvíme-li o české identitě, jsme jistě jako národ poznamenáni touto rekatolizací, která přerušila kontinuitu politického a duchovního života společnosti.
Mnozí čeští historici protestují proti tornu, že se mluví o české diskontinuitě, zvláště ti, kteří vyšli z marxismu a dnes ctí baroko. Tvrdí, že proces přeměny reformačních Čech ke katolicismu byl plynulý. Vidí to jako kontinuitu, nikoli jako diskontinuitu. Vše patří k sobě a není podle nich naprosto žádného napětí. Je to jen střídání epoch. Neuvědomují si, že pobělohorská doba byla dobou tvrdé perzekuce dvousetleté kontinuální kultury, která začíná Husem a končí Komenským. Komenský umírá jako psanec venku a tady dochází ke změnám násilím, ne vývojovým procesem.
Analogický proces bychom mohli vidět v dvacetiletí masarykovské republiky. Generace let třicátých ještě v sobě nese kontinuitu s dobou Masarykovou. Kdežto generace narozená po roce 1940 byla první generací „pionýrů“.
Tato diskontinuita se projevila rozpadem konsensu, který zde byl v roce ’89 u všech, kdo dělali onu ušlechtilou revoluci. Všichni byli zajedno v tom, co nechtějí. Chartisty pojilo spíše to, co nechtěli. Což byl pouze negativní program. Mluvilo se mnoho o tom, co nechceme, a o pozitivním programu jen velmi málo. Bylo to dáno situací, starostí, abychom se společně udrželi.
Nejtvrdší diskuse se vedla právě° českých dějinách, jako tom svědčí dokument Charty „Právo na dějiny“ a následná diskuse. Katolická strana tehdy tvrdila, že barok je slavná doba a že nebylo žádné probuzenectví. Zapomněli například na to, že Dobrovský teprve musel psát gramatiku, aby se vědělo, jak má čeština vypadat.
Barokní doba byla dobou konformistickou. Povolovala pouze jeden pohled na skutečnost. A duch té doby pokračuje. Barokní generace dále nevěděla už nic o minulosti. Místo bible měla růženec, svaté atd. Všechny symboly, které měly jenom k něčemu odkazovat, se staly „reálnou“ religiozitou. Jedná se tedy o proměnu mentality.
Jak by ty mentální změny měly vypadat? Idea pokroku i socialismu se zhroutila. Kam teď dál?
Socialismus demaskovala ekonomika. Ukázalo se, že socialismus není pokrok, ale úpadek, debakl. Ukázaly se všechny záporné jevy, které se dříve zdály jen dětskou nemocí světa, který teprve vyroste jako dokonalý z těchto dětských chyb. Chybná premisa, že člověk je bytost jen trojrozměrná, zachytitelná v biologické poloze a není nic víc – ta se odhalila jako strašlivý omyl a začíná se takříkajíc znova.
V jaké epoše vlastně žijeme?
člověk si myslel, že jedna epocha je definitivně za námi. Začátek před třemi roky vypadal velmi nadějně. Antagonismus východu a západu se rozplynul. Od Atlantického oceánu přes Ural až k Vladivostoku je všecko jeden svět. Takto se to zdálo, že to je planetární fenomén a že planeta spěje k jednotě.
V roce 1990 se zdálo, že Evropa je na cestě k jednotě. Za poslední dva roky se Evropa dělí na pořád víc skupin. Nejedná se ovšem jen o Maastricht, ale kamkoli se podíváte, vidíte ohniska boje. Podívejte se na Indii, Přední východ, Izrael, Balkán, Euroasijské Rusko; a teď se to bortí i v západní Evropě. A nezpomeňte na Afriku a Latinskou Ameriku! Máme před sebou nezvládnutelnou mnohost. Tendence jsou naprosto protichůdné a my nevíme, co bude zítra.
A vidíte nějaké tíhnutí k jednotě?
Za pár let – vy se toho dožijete, já už naštěstí ne – bude druhé milénium. Když se blížilo prvé, očekával se konec světa. To bylo všeobecné mínění. O tom se zpívalo, to se vypočítávalo. Inspiraci pro tento pohled získali u Augustina. Svou říši pod jeho vlivem považovali za poslední římskou říši a potom už přijde konec. Zpívalo se o hněvu Božím a očekávala se apokalypsa. Ale končilo to nadějným výhledem Božího milosrdenství. Za tím vším byla eschatologie. A my to očekávání milénia budeme mít bez eschatologie.
A není před námi nějaká sekularizovaná eschatologie?
Sekularizovaná eschatologie? To měla být ta poslední bitva, která vzplála, dejme se na pochod (říká paní profesorka s úsměvem).
Tak tu bych také nechtěl.
To, co přijde – to je tajemství. To znamená, že eschatologii neseme na svých životech. My nevíme, co je dobré a zlé. A my spolu s ostatními nevíme, když jednáme, zda jednáme dobře nebo zle.
Když jsme dříve podepisovali nějakou petici, mnohým se to jevilo daleko jednodušeji. Teď si uvědomují daleko naléhavěji problematičnost našeho jednání. Když zachráníte dítě z požáru v Sarajevu, nevíte, do čeho se dostane a jaké strasti ho čekají v dalších letech. život je vždycky dar, ale dar k riziku smrti, vždycky.
My v eschatologii věříme, ale to už není kategorie z tohoto světa.
Děkuji za rozhovor