K tématu odluky se vrátily Lidové noviny 5. září hned dvěma články: Ladislav Bartoš z CČSH se brání současnému směřování k odluce, která podle něj nemůže být ničím jiným než pokračováním materialisticko-ateistické tendence vyřadit církve ze společenského působení v oblasti duchovní a mravní. Ondřej Vaculík upozorňuje na přetrvávající levicové a anticírkevní předsudky vůči církvi a končí pozoruhodným sumářem: Lidé by chtěli, aby církev byla co nejskrytější, ale vždy v pohotovosti poskytnout pokoj našim starým, nemocným a odvrženým.
Z obou článků vyzařuje – více méně neúspěšně tajená – úzkost o další osud církevní instituce ve chvíli, kdy se přestřihne pupeční šňůra státního penězovodu. Příznačné přitom je, že ve snaze obhájit či potvrdit jakousi nadstandardní společenskou prospěšnost církve (která si zaslouží příslušné finanční ohodnocení) se mimoděk uhodí hřebíček na hlavičku: náš sekularizovaný současník je skutečně osloven křesťanstvím v jeho skryté, neokázalé, neklerikální a nereklamní (zkrátka nikoli protivně nadřazené) podobě. Nelze se proto na něj zlobit. Církev nezprotivili bolševičtí agitátoři zdaleka tolik, jako se stihla za posledních šest let zprotivit sama. Kdoví, zda se s odstupem času neukáže, že největším ohrožením křesťanství v současných Čechách nebyla ani odluka, ani protiflanďácky naladěná veřejnost, ale především fakt, že církve a křesťané právě tuto výzvu – pravdivě a neokázale věcí Kristovou sloužit sekularizované současnosti – nepochopili a neuchopili.