… Nechci se zde přít o vztah k Marii, matce Ježíšově, to je vnitřní teologický problém. křesťanů a církve. Jde mi o sám svrchovaný akt zasvěcení národa bez jeho vnitřní ho souhlasu. Zasvětit národ Panně Marii znamená zcela zřetelně oddělit jej pro službu jí. To však v případě člověka i národa jde pouze při jeho přitakání a souhlasu. Zasvětit někoho bez jeho souhlasu je tedy v posledu čin duchovně násilnický a myslím si, že vyvěrá z teologického (nebál bych se říct barokního) přesvědčení, že římskokatolická církev musí vytvářet nad člověkem a nad národem jakousi ochrannou fólii, poklop, kterým by chránila národ od nejhoršího a skrze tento poklop propouštěla pouze hodnoty, které považuje za dobré a podstatné pro sebe, a které samozřejmě slouží jí a Panně
Zdá se mi, že po sekularizačním pohybu ve světě, který zjevné probíhá od francouzské revoluce, je tento dnešní přístup římskokatolické církve k národu a následné i k člověku přinejmenším nerozumný, blokující u lidí už jen i porozumění pro existenci a práci církve v Čechách, nemluvě o zastírání Kristovy zvěsti, kterou má církev lidem vyřizovat. Takovým jednáním se totiž v očích dnešního člověka zařazuje do skupiny organizací, které si činí hegemonistické nároky v duchovní oblasti. (A tu je už jen krůček i k pokusům o hegemonii politickou.) Poselství, které má církev lidem nést, zvěst o Boží lásce a záchraně člověka, se pak mění v náboženskou ideologii a jako každá ideologie i tato se ordinuje shora.
Na svátek Cyrila a Metoděje, místo abych se díval v televizi na zasvěcování národa, udělal jsem si volno a šel na výlet. Ale uniknout z dění tohoto světa se mi nepovedlo ani v krajině Českomoravské vysočiny. Když jsem procházel jednou tamní vesnici, dostal jsem se přímo do kleští minulosti nedávné i vzdálenější, pro evangelického křesťana ne právě líbezné. Z pravé strany návsi na mne shlíželo, připevněná na domě, kde podle desky s nápisem byla založena místní organizace komunistické strany, busta V. I. Lenina. Hleděl přísným pohledem, nepřipouštějícím odpor. Byl ještě mírné potřísněn rudou barvou, asi ze vzrušených časů před čtyřmi roky. A naproti se tyčila socha Jana z Nepomuku, opravená a nově vymalovaná na černo a bílo. Stála tam s pohledem trpitele, ta socha světce, který vlastně historicky ani nebyl, ale stal se štítem a kladivem české římskokatolické církve v 18. století v boji o moc, o duchovní i politickou hegemonii.
Prošel jsem tou cestou mezi Scyllou a Charybdou bez úhony. Byl to nakonec jenom bronz a kámen. Ale uvědomil jsem si, že před sebou máme ještě dlouhou cestu, a to nejen k slušné občanské společnosti. Ta cesta je i před námi křesťany a před církví. Čeká nás na ní zápas s vlastními zlozvyky, pocity ukřivděnosti a nároky, zápas znovu se učit nebýt guvernantkou lidí a národa. Do této role se žel za necelé čtyři roky někteří křesťané i církevní hierarchové vsoukali. Čeká nás učit se, co to je být solí země a kvasem v díži těsta, jak to chce po církvi Ježíš, a vycházet k lidem v lásce, bez předsudků a s pomocí. A to vše ne z pozice svrchovaného poručníka a pocitu vlastní dokonalosti.
LN, červenec 1993