Tento text, vydaný poprvé v roce 1989 v rámci samizdatového Archivního souboru prací Jana Patočky pod vedením Jana Chvatíka a Pavla Kouby, koncipoval Patočka německy v sedmdesátých letech. Nyní vychází kniha „Co jsou Češi“? v nakladatelství Panorama v překladu Vladimíra Jochmana s podtitulem „Malý přehled fakt a pokus o vysvětlení“.
Patočka se nesnaží vzkřísit koncept střední Evropy, ani nerozvíjí panevropský koncept zastávaný některými konzervativními mysliteli. Jádrem jeho úvah je úloha českého národa uprostřed Evropy, o kterou běží už od konce 13. století, kdy Přemyslovci vytvořili mocný státní útvar, Svatováclavskou korunu. „Císařská koruna se stává ne pouze nejzazším snem, nýbrž stále více nutností, s níž jedině se může tato nová moc udržet a dále rozvíjet.“ (s. 27) „Expanze do východní Evropy, kterou plánovali Přemyslovci pro evropský Západ a v níž pokračovali Lucemburkové, byla zkřížena v husitských válkách bojem za laické křesťanství, jenž pak absorboval většinu energie společnosti. Svévole šlechty, její neopatrnost, její lehkomyslnost donutila pak Habsburky k restrukturaci této vzpurné společnosti“. (s. 105) Po třicetileté válce „baroko, barokní habsburská říše a Cechy v jejím rámci se ocitly, nazíráno z hlediska hlavního proudu evropského života, na vedlejší koleji. Dominantní, strhující evropský proud se nazýval emancipace (projevovala se od středověku v různých myšlenkových a životních formách) a její nejnovější formou bylo tehdy osvícenství“. (s. 73)
V osvícenské době se znovu začíná formovat český národ. Z jakých zdrojů k tomuto vzkříšení národa dochází, to je jádrem sporu mezi Pekařem a Masarykem. Patočka odmítá jak Pekařovu, tak Masarykovu interpretaci „obrození národa“ (s. 94), nicméně v dějinnětvorné úloze českého národa přiznává Masarykovi významnou roli (98n), kterou nepochopil Patočkou ostře a přesvědčivě kritizovaný Eduard Beneš. Bezmála jediný, kdo viděl jedinečnou úlohu české demokracie uprostřed ostatních evropských států, byl Emanuel Rádl (s. 100). Rádl (žák Masarykův) tak překonal nejen pozici Z. Nejedlého, ale i Pekaře (s. 101).
Obrození a vykročení z provincialismu nazývá Patočka emancipací. Jejím „průkopníkem se stal absolutní stát, když se upsal osvícenským zásadám obecného blaha, rovnosti před zákonem, racionální účelnosti, svobodného podnikání a obchodu“ (s. 75). Dodejme jen, že osvícenství deklaruje požadavky, které mohly být již dávno vyvozeny z Rudolfova majestátu. Ten však byl totálně potlačen náboženskou, politickou i hospodářskou praxí pobělohorskou. „Obrovský čin zrušení závislosti rolníků, který dal největší části obyvatelstva právně svobodné postavení, zdanění panské půdy, která byla dosud daní prosta – to byly velké kroky na cestě k rovnosti; svoboda pohybu, možnost podle volného uvážení založit rodinu a poskytnout dětem vzdělání - zase na cestě k volnosti.“ (s. 75)
„Češi jsou od osvícenství novým národem v tom smyslu, že tvoří na rozdíl od staré, jednotné a jazykově relativně indiferentní hierarchické české společnosti novou společnost rovnosti, která se definuje mateřskou řečí. Jde o společnost osvobozených sluhů. Ti se však neosvobodili sami, k tomu by bylo zapotřebí revolučního činu. Byli osvobozeni opatřením panovníkovým; smýšleli daleko méně radikálně než jejich osvoboditel – panovník. Uvědomovali si výhody osvobození, ale v jádru byli konzervativní, protože tradice, která je poutala k češství, byla původně protikladná jakémukoli osvícenství.“ (s. 76)
Patočka pak pokračuje dál v analýze nově vznikajícího národa. Na význačných osobnostech, proudech a hnutích ukazuje, jak se český národ budoval „ze zdola“, jakou výhodu to přineslo pro chápaní demokracie po první světové válce a jak tragickým nalomením tohoto „vývoje“ bylo Benešovo podvolení se Mnichovu.
Pro současnou diskusi mezi protestanty, římskými katolíky, konzervativními mysliteli, popř. poslanci a mysliteli politických stran, je podnětné Patočkovo zdůraznění, že husitské hnutí je bojem za laické křesťanství (s. 105, s. 35n) oproti dřívějšímu šlechticko-církevnímu (s. 17). Přihlédnutí k tomuto hledisku by připravilo přiměřenější půdu pro rozhovor o sekularizaci (práva, politiky, státu, popř. církve – viz Božena Komárková: Sekularizovaný svět a evangelium; E. Fuchs, P. A. Stucki: Nárok i zaslíbení; Souvislosti 1992/1: Christopher Dawson, Problém budoucnosti: Totální sekularizace, nebo návrat ke křesťanské kultuře; Souvislosti 1991/2: Václav Umlauf, Křesťané a sekularizace; Josef Pieper, Sakralita a desakralizace). Nový rozměr by získala též debata o právu církve na restituci a o zacílení církevní existence.
Pro ustavující se nové národní společenství může být inspirující Patočkovo rozpoznání, že ani Pekařova, ani Masarykova interpretace národního obrození neodpovídá skutečnosti. Patočkovo „sociologické“ řešení je výzvou k rozhodnutí - tím víc, že po roce 1989 se opět projevuje mentalita „osvobozených sluhů“, kterým spadlo osvobození do klína a nedovedou se s ním vyrovnat, sotva počáteční euforie pominula. Setrvačnost „slouhovství“ se projevuje v mnoha oborech a jen těžko se setřásá. Nezačínáme úpině od začátku, obrození národa nemusí trvat tak dlouho jako v minulém století, neměli bychom si však vytvářet iluze o sobě samých, popř. o Evropě a světovém společenství národů.