Václav Bělohradský (Soumrak multikulturalismu, Salon, Právo 15. 6. 2006) uvažuje o zpátečním pochodu, na který se vydal Západ (a české země) po pádu komunismu, o preventivním nepřátelství ke komunikaci mezi lidmi, která by mohla vést k uznání významu krajiny, stylů života, míst a tradic, a o rozporech, jimiž trpí multikulturalismus.
Mezi autory, na něž navazuje, si zvláštní pozornosti zaslouží slovinský sociolog a filosof Slavoj Žižek a francouzský Alain Finkelkraut.
Podle Žižeka v první fázi kapitalismu obchodují mezi sebou suverénní národní státy se svou politicky funkční kulturou.
V druhé si kolonisátorská země podrobuje zemi kolonisovanou, její kulturu zneuznává. Kolonisovaný má šanci stát se také člověkem, pokud se do kultury kolonisátora integruje.
Třetí fází je proces globalisace, kdy všechny země a národy jsou kolonisovány ne už nějakou kolonisující zemí, ale globálním kapitálem. Koloniální moc není vykonávána národním státem, ale nomenklaturou globálního kapitalismu. Ideologií této fáze je multikulturalismus. Zachází s každou kulturou jako kolonisátor s kulturami domorodců, jejichž podivné zvyky a obyčeje je třeba studovat s porozuměním, ne je zbytečně jitřit. Multikulturalismus je prostředkem zneuznání kultur, ale tentokrát všech ve stejné míře.
Multikulturalista není rasista, nestaví hodnoty své kultury nad všechny ostatní, ale naopak všechny stejně odpolitisovává. Kultury jsou si rovné, protože žádná z nich není už schopna klást meze ekonomickému růstu a ptát se po jeho smyslu.
Alain Finkelkraut v diskusi po nepokojích na pařížských předměstích o tom, „co je vlastní Západu“, tvrdí, že revolty nebyly motivovány ekonomicky či sociálně, ale politicky. Vidí v nich výslovné odmítání ideálů, na nichž je založena Francouzská republika, ideálu osvícenecké revoluce osvobození člověka.
Je nepřiměřené stavět utrpení kolonisovaných domorodců na roveň holocaustu. Kolonialismus nebyl prost prvků osvícenského universalismu, který se snažil všechny lidi integrovat v obecenství svobodných. A to je něco jiného než vyhlazení méněcenných ras.
Západu je vlastní abolicionismus (termín užívaný pro hnutí za osvobození otroků v USA), nejhlubší nárok západní kultury zrušit každý druh závislosti na místních, dobových, tradičních autoritách a pověrách.
Je patrné, že Žižek a Finkelkraut přistupují k problému z různých posic, a nezdá se, že by Bělohradský odtud pokročil k synthesi. Píše o Evropě jako o vlasti permanentní revolty proti závislosti na tom, co si lidé definují jako sobě vlastní. Naproti tomu multikulturalisté uctívají, co lidé považují za sobě vlastní. A cituje Benedikta XVI: Západ … ze své historie nyní vidí pouze to, co je politováníhodné a zhoubné. …Evropa potřebuje znovu se přihlásit k sobě samé, jestliže chce přežít.
Bělohradského diagnosa pak zní: To, že katolické křesťanství chce mít svou vlast – Evropu – a hájit ji proti kulturním cizincům, je zásadní obrat. …Někteří komentátoři tvrdí, že je to cesta k „osmanské demokracii“ v Evropě. …K takové organisaci společnosti, v níž spolu soužívají oddělená společenství, z nichž každé má svá kolektivní práva… V takto organisované společnosti by si katolická církev mohla nárokovat výsadní postavení v evropských národech. …
Papež chce, abychom hájili to, co je Evropě vlastní, ale Evropě je vlastní abolicionismus, emancipace od jen místních a dobových autorit a pověr – a křesťanství je jedním z nejsilnějších a nejpůvodnějších pramenů abolicionismu. Když se universální poselství křesťanství zredukuje na evropský patriotismus, na „historické kořeny Evropy, definované jako takové v evropské ústavě“, stane se jen něčím místním a dobovým, něčím, co není Evropě vlastní. Přestane být křesťanstvím a Evropa se definitivně stane postkřesťanskou.
Jako obyčejně podnětný Bělohradský svou reakci na multikulturalismus nezakládá pevně. Evropské dědictví je v nejednom smyslu dvojznačné. Vychází z řecké otázky po tom, co jest, a z biblické, co být má. Bělohradský od řeckých počátků vidí permanentní revoltu proti každé vlasti, jako by antika nechápala stát jako božský. Avšak zejména evropská cesta za svobodou nebyla permanentní revoltou – buřičstvím. Nebyla prvotně podnícena snahou o zrušení nesprávného zákona (o abolicionismus), ale o možnost jednání správného, protože odpovědného (moci poslouchat Boha více než lidi). Evropě je vlastní znovu a znovu se prosazující úsilí o nápravu. To ústilo mnohokrát v revoluce, jejichž smysl byl v následujících reformách. Evropská svoboda pak vedla k prosperitě, ta k moci a k uplatňování nadvlády, převahy nad zaostalými. V globalisované honbě za zvyšováním konkurenceschopnosti se však začínají prosazovat ti s nízkou osobní spotřebou.
Vědomí dvojznačnosti evropského dědictví by mělo vést ke kritičnosti. Ta vylučuje jak partikulární nárok na toto dědictví, tak znevažování universálního nároku na odpovědnou svobodu, předmět evropských zápasů.
24. 6. 2006