Spasení nekřesťanů přichází na přetřes nezřídka. Je-li však – tak jako v knize Jeffrey A. Trumbowera, Rescue For the Dead – zasazeno do rámce posmrtna a zaměříme-li se na jeho zpracování v době v raného křesťanství, objevují se před teologií v českých a slovenských zemích vody nezbrázděné a pole neoraná. Mají pohané po smrti vůbec nějakou šanci? – zeptá se protestant, který si při čtení knihy znovu uvědomí, že raná církev ve svém teologickém pohybu překračovala horizonty toho, čemu říkáme kánon.
Autor si v úvodu všímá úcty k zemřelým, jak ji svým mrtvým prokazovali starověcí Řekové, Římané a Židé. Jejich představy, doprovázené četnými rituály totiž tvořily historicko-kulturní kontext, v němž se zrodilo a rozvíjelo křesťanství. Je zřejmé, že zájem o zesnulé se neomezoval pouze na zajištění důstojného pohřebního obřadu a následného oplakávání, ale sledoval jejich zabezpečení v posmrtném stádiu. Starověký člověk počítal s pokračováním života po smrti. Proto se například dávala mrtvým do úst mince, aby měli čím zaplatit převozné přes řeku Styx do Hádu, anebo Egypťané vybavovali mumifikované příbuzné jídlem, amulety a také figurínami, jež představovaly služebníky a konkubíny. Tento personál a další zmíněné předměty měly usnadnit posmrtný život svým zesnulým pánům. Vedle těchto darů a mumifikace se vyskytovaly i další zvyklosti: do hrobu se například zaváděla trubka z povrchu země, skrze niž měly téci úlitby bohům za mrtvé. Z židovské literatury je v knize věnován největší prostor úryvku z 2. Makabejské, 12. kapitoly, kde Juda přináší oběť za padlé souvěrce. V dalších židovských pramenech (pseudepigrafech, Talmudu) nalezneme na otázku posmrtné spásy pohanů kladné i zamítavé odpovědi.
Pokud jde o Nový zákon a raně křesťanské spisy, nejzajímavější jsou úryvky z listů Petrových o Ježíšově „kázání duchům“. Autor pečlivě probírá argumenty svědčící pro i proti, tedy zda Ježíš kázal zemřelým, či nikoliv, a přiklání se k záporné odpovědi, která odmítá ztotožnit Ježíšovy posluchače z 1 Pt 3,18–19 s posluchači v 1 Pt 4,6. Taktéž se nedomnívá, že v 1 Pt 4,6 je řeč o kázání lidem po smrti, ale o těch, kdo slyšeli evangelium dříve, než zemřeli. Trumbower se zaměřuje i na další místa, např. o křtu za mrtvé, a konfrontuje je s tím, jak byla chápána v dílech apoštolských otců a v novozákonních pseudepigrafech. Je zajímavé sledovat, jak tu byly inkriminované biblické oddíly vykládány. Hermův Pastýř se kupř. ujímá verze, podle níž zemřelým bylo kázáno po smrti evangelium, a to 40 apoštoly (s. 48), kteří tuto misi ovšem realizovali až po své smrti.
Ve zdrojích, které nám historie zanechala, se o posmrtné záchraně nekřesťanů hovoří často náznakově či okrajově. Kromě Petrových listů tuto nevšední tematiku jasně rozvádějí jen tři příběhy. První je Theklina modlitba za Falconillu, která tvoří součást apokryfních Skutků Pavlových. Neohrožené křesťanky Thekly se ujme bohatá paní Tryphaena. Té se ve snu objeví její zemřelá dcera Falconilla a prosí ji, aby vyzvala Theklu k modlitbám za její spásu. Thekla své hostitelce vyhoví a přimlouvá se, aby byla Falconilla (ačkoli to byla, jak se zdá, pohanka) přenesena na místo spravedlivých. Zajímavé je, že příběh dále podtrhuje význam žen v církvi a hodnotu celibátu.
Pak zde máme modlitbu Perpetuy za Dinokrata (s. 76–90). Mladá křesťanka Perpetua se ve vězení modlí za svého bratra, který zemřel v sedmi letech. Zjeví se jí ve snu. Perpetua jej vidí otrhaného a s ranou na tváři, symptomem rakoviny, na niž zemřel. Sestra se za něj modlí. V následném snu Dinokratés figuruje čistý a na místě rány zeje jizva. Zlepšení jeho stavu chápe Perpetua jako osvobození od trestu. Pisatel oba příběhy podrobně rozebírá, všímaje si jejich teologických implikací, a to i ve formě otázek typu: Na jakém místě se Dinokratés nacházel? V očistci? V pekle? Na obě vyprávění navazovali další starocírkevní pisatelé, ač např. v případě Thekly zprvu reagovali spíše na její morální kredit, než na epizodu o vysvobození zemřelé nekřesťanky.
Z dalších cest zemřelých nekřesťanů ke spáse, o kterých kniha vypovídá, uvedu ideu všeobecné spásy, většinou v rámci apokatastasis pantón (všenápravy), jak o ní pojednává např. Órigenés či Řehoř z Nyssy. Prostor (s. 110–113) je věnován i gnostickým spekulacím o posmrtném osvícení a převtělování.
Z hlediska dějinného vývoje je velmi důležitou kapitola o Augustinovi, který posmrtnou spásu pohanů odmítl a svým stanoviskem markantně ovlivnil další nazírání na naši otázku. Zprvu sice připouštěl určitou účinnost přímluvných modliteb za mrtvé (s. 129), v důsledku pelagiánských sporů však zavrhl universalismus a v případě Ježíšova „sestupu do pekel“ upřesnil, že možnost spásy na základě Kristova zvěstování měli jen ti, kdo se s Ježíšem setkali po Jeho smrti na kříži, ale dalších generací se to již netýká.Dinokratův případ, o němž vedl spor s Vincentiem Victorem, vysvětlil tvrzením, že Dinokratés byl pokřtěn. O Thekle u Augustina nenacházíme žádnou zmínku. Církevní otec měl v úmyslu odrazit všechny možné námitky, které by mohly zpochybňovat či umenšovat význam Kristova vykupitelského díla.
Existuje ještě jedno vyprávění o spasení nekřesťana, a sice modlitba Řehoře Velikého za dávno zesnulého císaře Trajána. Když se Řehoř dověděl, jak šlechetný byl tento pohanský císař, proplakal v modlitbě záplavu slz, až se mu skrze zjevení dostalo ujištění shůry, že jeho prosba byla vyslyšena. (Zpráva o modlitbě se nám dochovala jednak v latinském Řehořově životopisu, který sepsal neznámý anglický mnich počátkem 8. století, jednak v řeckém spisu o „zesnulých ve víře“, připisovaném Janu Damašskému.)
Posléze jsme uváděni do přehledu postojů, jež ke zmíněným třem legendám zaujímaly až do současnosti církev západní a východní. Všechny tři legendy o záchraně zemřelých pohanů byly v pozdějších dobách, zejména na Západě, upravovány, aby vyhovovaly církevnímu učení, které přijalo Augustinův zužující kurs: ke spasení je potřebný křest jako znak spojení s církví, pro spásu je možno se rozhodnout jen v pozemském životě. Na Východě osobnost podobná Augustinovi nepovstala a v průběhu dějin tam k jasnému vyloučení možnosti spásy po smrti nedošlo.
V závěru pak vidíme motivy, které vedly všechny, kdo spasení nekřesťanů hájili, a kdo mu oponovali. Na jedné straně je zde touha příbuzných či přátel, aby Bůh změnil úděl jejich zesnulých drahých. Na druhé straně odpůrci této ideje sledovali zájem nezlehčit naléhavost pokání v tomto životě. O tom, že tato otázka není pro mnohé uzavřená ani v novověku, dokonce v posledních desetiletích, svědčí zástupné křty mormonů za zesnulé a praxe amerických Shakers, kteří umožňovali duchům zemřelých Indiánů a zesnulých domorodců, aby se vtělovali do věrných členů skupiny. Takto mohlo být vtěleným pohanům zvěstováno evangelium.
Kniha nepřináší spekulaci na kontroverzní téma, ale fundované pojednání, které jednotlivé aspekty analyticky zpracovává, a tak čtenáři poskytuje hlubší porozumění, zejména pokud jde o širší historicko-literární kontext. Uvědomujeme si, že kniha implikuje teologický problém kánonu, použití spisů mimo něj, otázku přítomnosti rozličných vlivů, které na křesťanství prvních staletí působily, a v neposlední řadě otázku církevní autority a jejích metod. To vše by mohlo být námětem širší diskuse. Trumbower se snaží poukázat na všechny myslitele (kupř. Órigenés, Řehoř z Nyssy) a spisy, které se danou otázkou či konkrétními příběhy jakkoliv zabývaly. O jeho rozhledu svědčí i bibliografie, která je v porovnání s rozsahem vlastního textu značně rozsáhlá. Za ní najdeme tři rejstříky, jež činí knihu přehlednou a atraktivní pro podrobnější studium a odrazovým můstkem pro další tvorbu.
Marek Říčan (duchovní Slezské církve evangelické a. v. v Třinci)
Jeffrey A. Trumbower: Rescue For the Dead. The Posthumous Salvation of NonChristians in Early Christianity, Oxford University Press, New York 2001, 155 stran vlastního textu, s. 157–206: poznámky a rejstříky. Kniha vyšla v sérii Oxford Studies in Historical Theology, která zahrnuje další zajímavé tituly.