Rozhovorem s Janem Balcarem a Lydií Härtlovou (Protestant 9/98) a reakcí Pavla Říčana „Co budeme zpívat“ (2/99) se přece jen otvírá veřejná diskuse nad připravovaným dodatkem současného „chrámového zpěvníku“.
Vzhledem k povaze informací o přípravě dodatku, které jsou spíše povahy obecné, připojuji několik také spíše obecných přání a pohledů. Nejdříve k rozhovoru (Protestant 9/98):
str. 6, LH: I když je současný Evangelický zpěvník velkým počinem, přesto je tam malá skulinka… Skulinky současného zpěvníku budou víceré. V tomto směru se snad nejužitečněji mohla (může) rozproudit diskuse napříč církví, která by jistě byla pro autory velmi podnětná. Skulinky vidím např. v oblasti písní misijně (evangelizačně) zaměřených, písní současných, responsoriálních.
str. 5, JB: … nechceme vytvářet zpěvník jen pro jednu generaci nebo pro jeden typ zbožnosti … str. 8, LH: Některé bratrské písně z 15.–16. století jsou nám dnes daleko bližší než třeba písně pietistické… Záměr deklarovaný v první citaci je jistě správný a potřebný. Z druhé citace a také dalších míst rozhovoru je cítit jistá identická zbožnost tvůrců dodatku, která jistě bude vážnou překážkou pro deklarovaný cíl. Osobně se přimlouvám za písně čerpající z pietismu.
Přivítal bych písně responsoriální a jim podobné. Stačilo by doporučení u určitých písní, že je lze zpívat tímto způsobem (např. 1 sloka společně + 1 sloka malý pěvecký sbor, sólista, příp. část shromáždění apod.) a přidat v úvodu dodatku povzbudivá slova k využívání této možnosti v bohoslužbě. Samostatnou diskusi by si zasloužila skutečnost, že se nám vytratil z bohoslužeb sólový zpěv.
Schůzky autorů dodatku 3× ročně musí, při vší snáze, vést k velmi značně individualistickému výsledku práce. Přivítal bych, pokud by se našly dobré důvody k frekventovanějšímu společnému promýšlení a tvoření dodatku.
Přimlouvám se za vytištění vícehlasé verze se slokami mezi notovými osnovami ne jen v chorálníku, ale přímo v dodatku.
A co je „chrámová píseň“, spolehlivě nevím. Co však spolehlivě vím, je, jak se u nás v chrámu zpívá. Odmyslím-li si vystoupení dětí a mládeže, nalézám tyto charakteristiky:
– Vždy zpívá celé shromáždění (s výjimkou luterské liturgie). Není slyšet zazpívat samotný hlas. Nejsem si jist, že to tak má být.
– Bez nástroje se zpívá jen v případě výpadku proudu. Nejsem si jist, že to tak musí být.
– Mimo večeře Páně zpíváme jen jednu píseň za sebou, nikdy dvě či více. Musí to tak být?
– Dominují písně stovky let staré. Proč?
Nicméně je-li termín „chrámová píseň“ odvozen od písní zpívaných v chrámech, pak je to v podstatě cokoli. Je-li termín odvozen od písní zpívaných v chrámech, leč při bohoslužbě, pak je to téměř cokoli. Takže pole je jistě nepoměrně širší, než je v naší bohoslužebné praxi zvykem.
Nesnadný úkol jste na sebe vzali (možná i nevděčný), tvůrci dodatku! Přeji vám moudrost a Boží vedení při jeho sestavování.