Diametrálně odlišné problémy?
Náš malý zájem o texty a názory starověkých či středověkých osobnosti je způsoben přesvědčením, že patří minulosti. Naše doba prý řeší diametrálně odlišné problémy. Je sice slušné vzpomínat na slavné osobnosti při kulatých výročích, ale názory Jana Husa prý zajímají jen pár stovek specialistů. Podobně jsou hodnoceni ti, jejichž odborností je historie orientálního či indiánského mudrosloví, perského či husitského umění, obrazy Hieronyma Bosche, Michelangela Buonarrottiho nebo Rembrandta van Rijna. Ano, pro odborníky to jistě může být zajímavé, řekne post-sekulární hledač nové spirituality, jenže my dnes v roce 2023 musíme urychleně řešit problémy populistického zneužívání zastupitelské demokracie, čelit dezinformačním manipulátorům, domácímu násilí, zneužívání studentek pedagogy na vysokých školách, zneklidňují nás problémy spojené se změnami klimatu a mnohé další, o nichž předchozí generace neměly tušení.
Těmto a podobným námitkám lze přitakat jen do jisté míry, protože se nejrozmanitějším zneužíváním kněžského, biskupského či soudcovského úřadu a s dezinformační manipulací se museli potýkat nejen Jan Hus či Jeroným Pražský, ale třeba též o dvě století později Jan Amos Komenský, nebo ve 20. století odpůrci nacistického, stalinistického, maoistického či československého komunistického režimu.
Boha neuctí a duši neprospěje
Nad dnešní ekumenickou poutnickou spiritualitou by se Jan Hus pousmál, protože on pouť do Compostely nepovažoval za efektivní duchovní pomoc. Zdráhal by se zřejmě připojit i k putování s lebkou svatého Václava ve Staré Boleslavi na den státnosti (28. září) s poznámkou, že tento typ zbožnosti Boha neuctí a duši neprospěje. K zástupům tísnícím se kolem lebky svatého Václava a svatováclavské koruny, vystavené na pražském hradě v období voleb 2023, by Husův kolega Jeroným Pražský s úsměvem poznamenal, že on lútky a špalky uctívat nemusí. A jistě by Jan i Jeroným přitakali faráři a religionistovi Milanu Mrázkovi, že svato je náboženská a nikoli etická kategorie. Je-li totiž v bibli někdo označen za svatého, pak to neznamená, že je to mravně dokonalý člověk, ale že jde o člověka, který chce přináležet Bohu, chce být zahrnut do společenství svatých, tedy orientovaných k Bohu. Oslovuje-li apoštol Pavel korintské křesťany svatí (1K 1,2) – pak je nepovažuje za mravně dokonalé, ale naráží na jejich konfesní příslušnost. Titulem jim připomíná, ke komu chtějí patřit. Hus po evangelijním způsobu hodnotí ty, kteří sami sebe označují za svaté, za vlky hltavé v rouše beránčím, za pokrytce (Výklad piesniček Šalomúnových, s. 64, ř. 269–280). Kdežto věrné křesťany Hus označuje za syny Boží (tamtéž, ř. 279). Podle Ježíšova blahoslavenství jsou synové Boží tvůrci pokojných aktivit. Nejsou však trvale vybaveni nějakou ctností či privilegiem. Svatost ve smyslu synovství Božího u Husa souvisí s darem rozumnosti, tj. čistoty myšlení, které je darem od Boha. Svatí (synové Boží) nejsou vzory mravnosti. Ač momentálně nepodléhají smrtelným hříchům, mají hříchy všední, do kterých však zpovědníkovi nic není. (Česká nedělní postila 46 C; 7 F).
Na pokojík srdce klepe Vzkříšený stále
Smíme proto vyslovit domněnku, že Hus jako investigativní teolog by během televizního zpravodajství zapochyboval o pravosti a účinnosti trnu z Kristovy trnové koruny. Posvátným rozechvěním by ho nenaplňovala ani Václavova lebka.
Podobně se smíme domnívat, že Hus jako tvůrce písní by nás pochválil, že máme ve zpěvnících (Svítá, Evangelický zpěvník, Buď Tobě sláva) didaktické, vyznavačské, prorocko-svědecké, meditativní i oslavné písně.
Systematickým teologům by zřejmě připomenul, že jeho hlavním teologickým tématem není kalich, nýbrž zákon Kristův. Všem věřícím bez rozdílu by na prvním místě zdůraznil, že máme pamatovat na iniciativnost Vzkříšeného, protože on stále klepe na dveře našeho pokojíku srdce, a my mu nemáme diktovat, kdy a kde má vstoupit do našeho myšlení víry. Může to být během eucharistické slavnosti, při čtení Písma, během modlitby i zpěvu, dokonce i během kázání (Česká nedělní postila – 1A Navštivenie Kristovo je troje). Nemáme prý postávat či klečet před obrazy a rozvíjet meditativní vize, uvádět se do opojení či očekávat duchovní extázi. Tudy prý cesta nevede (Výklady: Obrazom slušie-li se modliti. 34A; Obrazy kterak máme ctíti 35 F + L).
Obrazy komunikují pouze horizontálně
Právě středověcí kacíři, zejména jihočeští a východočeští valdenští odmítali komunikaci skrze posvátné obrazy i posvátné postavy. Po staletí platilo, že posvátné obrazy plní didaktickou funkci a jsou tedy „biblí chudých“. S dobou císaře Karla IV. se ovšem mezi některými vzdělanci a umělci začíná prosazovat názor, že pomocí obrazů lze komunikovat s nebeskými sférami a že tento styl vertikální komunikace je nejprogresivnějším a zaručeně úspěšným druhem spirituality. Kdežto Hus přiznává obrazům pouze schopnost prostředkovat horizontální komunikaci mezi lidmi. Odkazuje k didaktické a světské funkci umění – v tom ho podporovala stará církevní tradice, a také bibličtí svědci. Obraz nepovažuje za posvátnou ikonu s božskou dimenzí, a tedy ani za vhodný prostředek komunikování s Kristem (komunikovat se svatými je zbytečné – Boha to neuctí a duši neprospěje). Kázáním o trojím modu přítomnosti Krista věřícím (Česká nedělní postila, 1A Navštivenie Kristovo je troje) učil připravenosti na setkání se samotnou zvěstí Vzkříšeného. Setkání nelze vyprovokovat žádným posvátným předmětem či artefaktem, byť by artefakt ilustroval biblický text.
Veškeré výtvarné a filmové umění by Hus šmahem nezavrhl. Odmítl by pouze to, které zneužívá náboženství, pokud inspiruje k destrukci mezilidských vztahů či vábí k přesvědčení, že pomsta je sladká. Jako investigativní teolog by odmítl propagandistickou tvorbu, protože on ve své době odmítal chiliastickou propagandu, která vyrůstala z vizí některých řeholníků či učenců. Hus také varuje před uměním, které je zneužíváno komerčně – prodejem odpustků, tj. prodejem odpuštění vin a smíření. (Komerčně zneužíval náboženské umění např. arcibiskup Jan z Jenštejna a mnozí další).
Vystihnout nábožensko-etické fenomény
Před komerčním náboženským zneužitím umění varoval nejen Hus. Tři výše jmenovaní světově proslulí výtvarní umělci (Bosch, Michelangelo, Rembrandt) zůstávali skromně u výtvarné formy lidského svědectví, které chce pravdivě vystihnout určité nábožensko-etické fenomény, aby diváci též mohli přijmout pomocí výtvarné řečí něco ze svědectví pravdě, která osvobozuje a přináší smír do mezilidských vztahů. Proto Rembrandt zpodobnil Komenského nikoli jako pedagogickou ikonu, jak již tehdy zvykem bylo, ale jako starého muže s prorockým šerosvitným vzezřením a prosebně sepnutými dlaněmi (Galerie Uffizi – Florencie). Portrét zhodnocuje Komenského celoživotní zápas, jak o něm Komenský Rembrandtovi při portrétování vyprávěl. A snad právě z vděčnosti za Komenského povzbuzující zvěst zpodobnil Rembrandt bezprostředně poté na obraze Návrat marnotratného syna laskavého otce s rysy tváře Jana Amose. A je dokonce možné, že marnotratný syn nese rysy vděčného Rembrandta, který od milosrdného otce přijímá požehnání.
Zákon Kristův tady a teď
Je pozoruhodné, že Hus v České nedělní postile promýšlí důsledky Hospodinovy spravedlnosti, jejímž horizontem je zákon Kristův. Proto byl Hus přesvědčen, že svá svědectví, opírající se o zákon Kristův, musí vyslovit tady a teď, aby odkazoval k pravdě, která vysvobozuje, protože nabízí novou rovinu chápání. To může udělat i dnes pravdivé vyprávění či filmový dokument. Vysvobozuje tak od strachu, pověr, předsudků či neblahých závislostí. Hus byl přesvědčen, že chce zastávat pravdu i navzdory hrozbě propagandistických autorit. Hledání pravdy se děje před tváří boží. Hledaná pravda souznívá s učením Kristovým, a je rozeznatelná právě v přítomnosti.
Hus tedy neutěšuje pravdou, kterou lidé poznají až na konci věků a budou si jí užívat až po smrti. Hus hovoří o pravdě, která je vtělená do aktuální situace, nejde však o dogma, které potřebuje schválení akademické či církevní obce. Ke svému porozumění nepotřebuje ani dějinný odstup jedné či dvou generací, kdy se zpřístupní archivy a bude vše jasné. Kristovo navštívení – dojde-li k němu – se děje v přítomnosti a promlouvá do přítomnosti určitého člověka, do jeho problémů a těžkostí, nadějí, vidin i iluzí. A člověk na Kristovo zvěstování (navštivenie Kristovo, tj. advent Kristův) odpovídá různým způsobem – někdy pozitivním, někdy negativním – to není předem dané. Hus ví o této svobodě a odpovědnosti člověka či o příklonu k argumentům komerčně vábícího světa. Proto někdy dochází k selhání člověka, ač byl osloven či ustaven do určité odpovědné církevní či světské funkce. (Výklad piesniček Šalomúnových, s. 63, ř. 228–233).