Příklad z Rakouska a paralela s paní Anastázií Hagen
Ve škole Sira Karla Poppera v patnáctém vídeňském okrsku mají důvod k velkým oslavám. Slzy radosti přepadly také učitelku Sylvii Flochovou, protože hlavně ona se postavila do čela boje za to, aby třináctiletá Leonesa Mujaj z Kosova mohla zůstat v Rakousku. A podařilo se, Leonesa spolu se svými rodiči získala tzv. červeno-bílo-červenou kartu plus – jeden z rakouských typů povolení k pobytu, které je současně také povolením k práci.
Leonesa přijela se svými rodiči do Rakouska v roce 2007. Azylová žádost celé rodiny byla zamítnuta všemi instancemi. Soudce, který rodinu nikdy ani neviděl, neshledal u Leonesy žádné integrační snahy, přestože dívka byla z celé své rakouské třídy nejlepší v němčině. Právník rodiny Mujaj se obrátil dokonce na rakouský ústavní soud, který jeho stížnost rovněž zamítl. Současně se obrátil na město Vídeň s žádostí o humanitární trvalý pobyt.
Právě v tuto dobu pomohla snaha paní učitelky Flochové, spolužáků a přátel Leonesy. Podařilo se jim sebrat pět set podpisů pro petici, aby Leonesa a její rodiče mohly zůstat v Rakousku. Podnikatelé, kteří si přáli zůstat v anonymitě, se postarali o zajištění nájemního bydlení pro celou rodinu. Poté, kdy se k nucenému návratu celé rodiny vyjádřilo rezervovaně i rakouské ministerstvo vnitra a rodiče Leonesy získali příslib zaměstnání, vydalo vídeňské oddělení MA 35 kýžené povolení k pobytu pro celou rodinu.
A paralela s případem paní Anastázie Hagen (viz Prot. 1)? Také v její kauze by bez hlasů a pomoci řady lidí nejen z církve byly její naděje na setrvání v České republice mizivé. Jen podpora obyčejných lidí, podpora obce, právničky Organizace pro pomoc uprchlíkům jí dávají naději, že její tři synové, dva z nich rovněž dobře integrovaní v českém vzdělávacím systému, a samozřejmě také ona sama snad brzy získají také povolení k pobytu.
Bohužel, v ČR zatím vládne v migračních otázkách restrikce a nebývalá centralizace, když o všech povoleních k pobytu pro statisíce cizinců a azylech pro pár stovek uprchlíků rozhoduje jediná osoba na ministerstvu vnitra. O co by byla situace snazší a soužití cizinců s majoritou lepší, kdyby také u nás, jako v Rakousku, byli hejtmani či obce oprávněni udělit humanitární povolení k pobytu cizincům, kteří se v daném místě dobře integrovali a sžili se starousedlíky, kteří by byli schopni se za ně postavit. Pro paní Anastázii Hagen nyní žádáme povolení k trvalému pobytu, ke kterému potřebuje podle zákona předložit mj. doklad o zaplacení drahého zdravotního pojištění pro celou rodinu u soukromé zdravotní pojišťovny.
Děkuji všem, kteří již paní Hagen a dalším uprchlíkům v ČR pomohli.
Organizace pro pomoc uprchlíkům
Text M. Rozumka byl připraven na přelomu července a srpna. Následná sbírka vynesla bleskově víc než dost, aby A. Hagenové a jejím dětem mohlo být zaplaceno komerční pojištění a poplatky související s žádostí o povolení k trvalému pobytu. A na redakční radě, kde jsem dokončovali toto číslo, jsme dostali zprávu, jež následně proběhla i veřejným zpravodajstvím, že Anastazie Hagen a její tři synové obdrželi povolení k trvalému pobytu. Děkujeme všem, kdo její žádost jakkoli podpořili, upozorňovali na něj veřejnost. A zejména patří dík právničce OPU Pavle Rozumkové, která s trpělivostí a skutečnou znalostí věci hledala cesty, jak případ dovést ke kýženému konci.
Chcete-li práci Organizace pro pomoc uprchlíkům podpořit, najdete příslušné údaje na www.opu.cz/ V Protestantu pak budeme dále přinášet informace v rámci rubriky „Cizincem jsem byl…“, s nadějí, že i jim budete věnovat svou pozornost a podporu. I když to stálo vytrvalou námahu, ukázalo se, že když jdou empatie a solidarita ruku v ruce s důrazem na lidské pojetí příslušných zákonů, dá se navzdor lhostejnosti či nepřátelství úřední mašinerie dosáhnout ledasčeho.