Rozhovor s teologem Williamem Cookem
V počátcích své akademické kariéry jste se věnoval husitství. V čem si dnes můžeme vzít od husitů ponaučení? Čím se může nechat inspirovat církev, když se zaměříme na vztah husitů k politice, tedy správě věcí veřejných?
Na to se dá snadno odpovědět dvěma způsoby. Zaprvé, husitství nevzniklo v první řadě kvůli změně učení, ale jako reforma morálky a mravů. Týkala se lidí přicházejících ke zpovědi, napravování prostitutek a tak dále. Zdá se mi, že nejdůležitější přínos církví společnostem, ve kterých fungují (pokud tedy fungují správně – na základě křesťanských principů), je to, že poskytují ukazatel směrem k morálnímu dobru. Když církve přestanou společnostem takto sloužit, nastává problém.
Zadruhé, husitské hnutí uspělo. V Praze a v českých zemích v té době většinu klíčových funkcí zastávali Němci, přestože většinové obyvatelstvo bylo české. A reformní hnutí se obracelo právě k této většině, k lidu. Nemluvilo k vůdcům, ale snažilo se dát moc a vliv těm, kdo je rozhodně neměli. A to se mi zdá jako další důležitá role církví ve společnostech.
Také jsme si z toho odnesli negativní zkušenost – oficiální církevní instituce se tehdy snažily reformu zablokovat ze strachu, že se jedná o jakési falešné učení. To zapříčinilo více problémů, než jich vyřešilo, jak vidíme na dlouhém příběhu husitství. Ať už se jedná o basilejský koncil, nebo občanskou válku, která následovala. Domnívám se, že je potřeba se vždy zaměřit na to, čím církev může být, a také – jak nám ukazuje právě husitství – čím by církev být neměla.
Jaké jsou tedy implikace pro dnešek, kdy mnoho lidí upozorňuje na postsekulární dobu, kdy církve po celém světě znovuobjevují svůj vliv a mají tendenci zapojit se do politických procesů?
Církve se vždy musí snažit reagovat na problémy, které lidé řeší. Církve a jejich učení jsou totiž ze své podstaty politické. Platí to o judaismu, o islámu a o křesťanství zrovna tak. Ježíš možná nepoužíval specificky politické výrazy, ale politické implikace mělo skoro všechno, co řekl. Pokud například věříme tomu, že chudí jsou blahoslavení, budeme usilovat o takovou sociální politiku, která jim bude pomáhat a podporovat je, a neuvrhne je do ještě většího trápení. Přece nechceme, aby blahoslavení trpěli. Evangelia jsou plná naprosto zjevných politických implikací.
A jak s nimi zacházet?
Domnívám se, že církev musí zdůrazňovat principy, které jsou v evangeliích. Ať už jde o chudé, nebo o mír. Co církev naopak dělat nesmí, je říkat, kterou stranu nebo kandidáta máme volit. Jedna věc je, alespoň podle mě, vést lidi k morálním a spirituálním úvahám, ale rozhodovat se musí každý sám.
Ve Spojených státech máme biskupy, kteří při prezidentských volbách v roce 2008 vyzývali věřící, aby nevolili Baracka Obamu, protože je to hřích, vždyť veřejně schvaluje potraty. To je samozřejmě strašné, tohle by církev nikdy dělat neměla. A to z mnoha důvodů. Je v pořádku poukázat na to, že potraty jsou špatné, nebo že jde minimálně o téma, které jako volič musíte vzít v potaz. Na to by církev poukazovat měla. Ale říct, že kandidát A je špatný, protože schvaluje potraty, a kandidát B, který mimochodem podporuje válku, je správný, to si církev nesmí dovolit. Samozřejmě církev může a má lidi vést, co se politického rozhodování týká, ale ne rozkazovat jim, koho mají volit.
Jakou roli by církve měly plnit ve společnostech, které procházejí změnami?
Když se rozhlédneme po světě, a je jedno, jestli je to západní Evropa před dvaceti či pětadvaceti lety, nebo Blízký východ nebo jakékoliv jiné místo, kde jsou křesťané přítomni – ať už jako majorita nebo jako minorita, je podle mě zásadní, aby ve chvílích proměn, transformace, změny pozic, nečekaných zvratů, existovalo ve společnosti morální ukotvení. Jak vidíme na příkladu Egypta nebo Sýrie, důležitý je proces změn. A tomu mohou církve pomoci. Musíme podtrhnout, že i když jsou křesťané v dané společnosti menšinou, mohou být faktorem, který může výrazně přispět k tomu, aby se určité morální principy staly vodítkem pro celé společenství. Jsem si jistý, že když Ježíš mluvil o nastavování druhé tváře, znamená to, že by církve měly upřednostňovat mírová řešení. A ne jen teoreticky, měly by také navrhovat, jak k míru dospět.
Můžete to ilustrovat na nějakém konkrétnějším příkladu?
Existují samozřejmě příklady, kdy se křesťanům dařilo navrhovat nebo zprostředkovat mír. Také víme o situacích, kdy nebyli moc úspěšní, nebo se zachovali úplně špatně.
Poslední dobou se hodně zabývám Františkem z Assisi. Působil v Egyptě, obývaném převážně muslimy, navíc v době křížových výprav. Vypravil se za sultánem a i když všechny podrobnosti ohledně té schůzky neznáme a není jasné, na čem se konkrétně domluvili, pokud k nějakým konkrétním závěrům došli, víme, že našli způsob, jak spolu vyjít a jak dojít k vzájemnému respektu.
Ani Žid, ani křesťan, ani muslim, ani buddhista nemohou říci, že je jejich náboženství nutí užívat silové řešení. Mohou si spolu s dalšími věřícími sednout dohromady a shodnout se na základních morálních zásadách, společných pro všechny.
To zní spíš jako hudba vzdálené budoucnosti…
Společný morální základ byl výchozí bod pro velkého katolického teologa Hanse Künga, který říká, že mír mezi národy není možný bez míru mezi náboženstvími. A toho zase nelze dosáhnout jinak než prostřednictvím dialogu. A ten se musí opírat o společné morální zázemí. Musíme hledat, co tam všechno patří. Víte, příliš dlouho jsme se soustředili na vzájemné rozdíly. Ať už šlo o křesťany mezi sebou, nebo o křesťanství a další velká náboženství. Kdybychom se zaměřili na to, co nás spojuje, můžeme mluvit o vzájemných odlišnostech s respektem.
Na vlastní oči jsem to viděl v Nairobi, v hlavním městě Keni. Je tam obrovský slum Kibera. Je to nejchudší část velmi chudé země. Muslimové a křesťané tam spolupracují, protože si uvědomují, že jestli se má něco změnit k lepšímu, musejí na tom pracovat všichni společně. Nelze se snažit zavést vodovodní potrubí jen k chatrčím, kde žijí křesťané. Neexistuje žádné „muslimské“ nebo „křesťanské“ řešení. Jedinou cestou je sledovat společný cíl s ohledem na společné morální hodnoty. To všem zúčastněným umožňuje vyjádřit případný nesouhlas zdvořile. Je to myslím vhodný model, jak by církve měly pracovat – nejen v rozvojových zemích.
Jak v tomto světle vnímat mírové snahy papeže Františka, který mj. uspořádal vigílii kvůli Sýrii? Na jedné straně je to jasně politický krok – snaha odvrátit konkrétní politiky od konkrétní akce, Spojené státy a Francii od vojenské intervence, na druhé straně je to jasné úsilí hledat mírové řešení…
Tohle je způsob, jak by se křesťané do politiky měli zapojovat. Jde o hledání mírového, spravedlivého řešení. Církve se nemusí bát zastávat jasné, vyhraněné názorové pozice, které pochopitelně mají politickou dimenzi. Domnívám se, že je důležitý souběh dvou věcí: aby v čele církve stálo dobré vedení, a já jsem v této souvislosti velmi vděčný za to, že máme papeže Františka, myslím, že on splňuje nároky kladené na náboženského vůdce v 21. století. Druhá věc je potom dění zespoda. Skupinky věřících, které spolupracují s jinými věřícími na společných projektech. Ať už je to zásobování vodou ve slumech nebo petiční akce za přidělení pozemků bezzemkům. Zkušenosti ukazují, že když lidé začnou spolupracovat na nejnižší úrovni, jejich úsilí rezonuje ve všech patrech dané organizace. Najednou se vyjeví všechny možnosti. Pak vystoupí papež, promluví muftí nebo pronese řeč dalajláma, jako tady na Fóru 2000, ale nejdůležitější je konkrétní spolupráce konkrétních věřících po celém světě.
Rozhovor vznikl pro pořad Zaostřeno, který vysílá ČRo Plus, během konference Fórum 2000. Otázky kladla Magdaléna Trusinová
William Cook – význačný americký římsko-katolický teolog, přednáší na Státní newyorské univerzitě v Geneseu, věnuje se Františku z Assisi, středověkým dějinám a také počátkům reformace. Momentálně pracuje na článku o historické paměti, na letošním Fóru 2000 se účastnil panelové diskuze Břemena dějin. Adoptoval tři dospívající děti, dalším osmi se stal zákonným zástupcem.