Po historickém srovnání nástupu s nástupem knihtisku a televize (Prot 8/20) se autor dostává k videu a internetu.
Obavy a očekávání – video
Podobné debaty se objevily, když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století začala objevovat videotechnologie. I s videem se pojil dualismus velkého očekávání a obav: video má dopomoci k větší autonomii diváka a má ho vzdělávat. Divák zítřka bude díky tomu aktivní, bude se podle svých přání podílet na televizním programu, bude kritičtější a selektivnější a sám bude chtít vysílat. Video je chápáno jako faktor emancipace na mediálních koncernech a veřejném mínění. Podobně je streamování bohoslužeb nezávislé na centrálně rozhlasem a televizí přenášených bohoslužbách.
Od domácí videotechniky se očekávala interakce, že bude médiem zastupujícím zájem nejrůznějších společenských skupin, umožní revitalizaci demokratického dialogu. V debatách o videu hrála roli také estetická dimenze: video umožní experimentálnost, protest, bude alternativou k vysoké kultuře. Zpočátku budilo naděje na alianci experimentálního umění a politické subverze.
Zároveň se však začaly objevovat i obavy, že video ohrozí veřejnoprávní televizi, že se stane parazitní formou kina a televize. Možnost volit si program omezuje veřejnoprávní zakázku televize, tedy kontrolu nad komunikačními a informačními cestami.
Autonomní divák, který si sám volí, není závislý na vysílacích časech a vytváří si vlastní osobní programové videotéky, ztrácí u kritiků pozitivní konotace: obávají se, že si bude volit opět jen porno, násilí-zábavu, prostě nekvalitní program. Z ekonomického hlediska se navíc přidává obava (jako předtím u televize) z totální společnosti volného času a zábavy, obava z ohrožení monopolu na informace, z ohrožení řádu společnosti a politického systému. Z kultury se stane kulturní průmysl, nastoupí katastrofická rétorika, která zaplaví a nivelizuje všechny rozdíly.
Těmto obavám by mohly odpovídat obavy církevní, že sborové streamování oslabuje ideu katolicity církve, jak se to také v některých debatách objevilo.
Kritici také upozorňují na odvrácenou stranu přímého přenosu: Jakožto dohlížecí technologie umožňuje video všudypřítomnost kontrolní moci. Video se tu tak stává symbolem vize totálního dohledu nad společností v reálném čase. Videotechnologie viděná jedněmi jako emancipační nástroj je druhými chápána jako panoptický mechanismus.
V souvislosti s internetem se objevila otázka, zda celosvětová síť znamená konec Gutenbergovy galaxie. Dle autorů se objevují hlasy, že ne nutně: Gutenbergova galaxie získává novou funkci. Neboť v diskuzích o internetu je knihtisk rozhodující vztažný bod – internet znamená návrat nejdůležitějších prvků v novém médiu, v nové formě.
V této souvislosti se užívá pojmu teoretiků médií Jay D. Boltera a Richarda Grusina remediace. Vyjadřuje skutečnost, že stará a nová média se vzájemně ovlivňují: nová média přebírají a rozvíjejí vlastnosti médií již existujících. Zároveň jsou již i doposud existující média ovlivňována těmi novými. Rozvoj hypertextové technologie a internetu je srovnáván právě s knihtiskem, v diskurzech o internetu se vrací také ona proroctví, mýty a sliby, které ve strukturně podobné formě určovaly i dobové debaty o možné roli knihtisku.1 Internet je potom chápán jako kulturní revoluce, a také zde máme dvojí směr debat o tomto novém médiu: médium je buď viděno utopicky, nebo „apokalypticky“.
„Utopický“ diskurz potom vidí internet jako superlativ dějin médií, jako dalekosáhlou revoluci, jejíž důsledky se nedají odhadnout. Pojem remediace, který se v souvislosti s internetem začal užívat především, pak získává vícerý význam: nová média nejsou jen novými vydáními, re-mediacemi těch starých, nýbrž vzhledem k funkcím, které jsou jim v kultuře a společnosti připisovány, zároveň i tím, co označuje latinské remedium, tedy „léčebný prostředek/prostředek k nápravě“. Prostředek, který může vyřešit problémy, které předchozí média vyřešit nemohla.
S internetem se opět spojují očekávání inkluze, jíž dosavadní média nebyla schopna. Je s ním spojeno i očekávání, které vyjadřují hesla aktivity a interaktivity uživatelů. Médium také umožňuje nové formy rozvrhu osobní identity. Internet je chápán jako subversivní médium, které se vymyká jakékoliv centralizaci, sledování, čímž podporuje demokratické struktury komunikace. Tyto vize ovšem vyvažuje kritika, která vizi svobodného a aktivního uživatele, jakož i vizi nekontrolovaného a svobodného prostředí bez cenzury uzemňuje – absence kontroly na internetu je iluze, internet může být viděn i jako gigantický panoptický kontrolní systém, který také vytváří nové formy exkluze – ten kdo internet nemá, je exkomunikován z jedné světové komunity.
Svým rozšířením a rychlostí překonává internet všechna dosavadní média svou aktualitou, tím, jak je schopen dosáhnout k aktuálnímu dění. Internet tak dosud nevídaně dokáže proměňovat vnímání prostoru a času a vytvářet tak ve virtuálním prostoru „globální vesnici“, o níž poprvé hovořil teoretik médií Marshall McLuhan. Naproti tomu opět stojí pesimistické hlasy, které ve virtuální realitě nových médií naopak vidí ztrátu skutečnosti (typickým filosofickým zástupcem tohoto technopesimistického postoje byl filosof Jean Baudrillard, viz jeho známý pojem hyperrealisty a simulakra). Projevy technopesimismu vůči „virtuální realitě“ internetu v církvi by vydaly na samostatnou analýzu. Známým příkladem je římský biskup J. Bergoglio, který na jaře tohoto roku varoval před „gnostickou vírou“ výlučně skrze online přenosy, před nebezpečím „křesťanství bez církve“ a brojil proti „gnostické individualistické důvěrnosti, oddělené od Božího lidu“2.
Na závěr jako příklad technooptimistického vidění „digitální církve“, jak se tomu v Německu říká, dejme slovo německé vikářce Meike Schöfer, náboženské pedagožce a nyní vikářce evangelické církve Berlína, Braniborska a Slezské Horní Lužice, která je aktivní na sociální síti Instagram: „k #digitální církvi patří všichni – a je jedno, zda mají velký účet, tiché tóny nebo je to barevný houf. A je zde místo pro všechny, úplně jedno, jak používáš Instagram, je to tvůj profil – nemusíš se ospravedlňovat, můžeš používat filtry, předlohy a samolepky, jak chceš (…) Neexistuje zde žádný nátlak, jaký člověk musí být, jak se má takový účet používat! To můžeš dělat, jak chceš, a je jedno, jak Instagram používáš, patříš k digitální církvi.“3 Nebo: „(…) digitální církev mám moc ráda. Tolik jsem se toho zde naučila, slavila pobožnosti, pocítila společenství, dostala tipy a nápady, směla inspirovat lidi a pomoci jim, samotné se mi pomoci a podpory dostalo, a co je nejlepší: poznala jsem zde úžasné lidi.️ Někdy se zde cítím lépe než v analogových sborech, někdy se zde cítím více propojena s jinými křesťany a křesťankami. (…) digitální církev je pro mě církev. Je pro mě církevní společenství. Stala se pro mě důležitým místem. A vím, že mnozí to mají také tak.“4
1. SCHUMACHER, in: Einführung, s. 257.
2. https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/200417papez-varoval-pred-vir-tu-alni-virou
3. https://www.instagram.com/p/CC26ZUoAEPC/ Ja.und.Amen. Meike Schöfer
4. Post z 15. 9. 2020.
Dokončení příště